Evropa válkou probuzená. Esej Jiřího Přibáně

Válečné násilí proti sousední svrchované zemi má současně svou vnitrostátní formu, která je namířena proti vlastním občanům, takže ten, kdo by válku označil za válku, může být podle nově přijatého zákona v Rusku potrestán až patnáctiletým vězením. Z války je tak opět mír a z otroctví svoboda, zatímco v nevědomosti spočívá síla. Orwellova novořeč znovu ovládla Rusko, a to i přes protesty známých umělců a řadových občanů.

Imperiální národy jsou posedlé dobýváním území, které s pyšnou samozřejmostí považují za své domény. Národy, které na dobytých územích žijí, jsou brány buď za méněcenné, či neexistující. Dnešní velkoruský nacionalismus tak upírá Ukrajincům nejen právo na sebeurčení, ale i na samotnou existenci přesně v totalitním duchu vymýcení národů a jejich převýchovy do jednoho uniformního „sovětského lidu“.

V podání Vladimira Putina, který před invazí zpochybnil existenci ukrajinského státu i národa, se slévají imperiální mystifikace ruského nacionalismu 19. století s jeho totalitní komunistickou verzí 20. století. V důsledku se před našimi zraky odehrává osudová válka, v níž své právo na existenci ukrajinský národ definitivně stvrzuje krví, potem i slzami. Na jeho území se ovšem současně vede boj za celou Evropu.

Ve střední Evropě vnímáme tento osudový boj velmi silně, a to nejen proto, že případná porážka a okupace Ukrajiny nutně vyvolává otázku, která země je příští na řadě. V naší části kontinentu se rovněž nejvíc ukazuje evropské dědictví v podobě práva na společnou existenci v co nejširší národní a kulturní rozmanitosti. A také zde v moderní době musely jednotlivé národy hájit právo na vlastní existenci proti totalitním impériím, pro něž naopak rozmanitost a odlišnost vždy představovaly ideologické nebezpečí, jež mělo být vymýceno uniformitou neustále expandujícího a centrálně řízeného režimu.

Před sto lety označil Masaryk tehdejší světovou válku a formování nového mezinárodního řádu za světovou revoluci. Dnes vidíme, že tato revoluce nikdy neskončila, protože ani v dnešní válce nejde pouze o kolektivní bratrovraždu páchanou ruskými vojáky na Ukrajincích nebo agresi Ruska proti svrchovanému ukrajinskému státu, ale i o zápas mezi demokracií a autokracií, republikou a impériem, svobodou a otroctvím.

Od výsledku této války se proto bude odvíjet i osud celého kontinentu, jehož dobrovolné sjednocování se principem jednoty v rozmanitosti naopak vždy řídilo. Více než kdykoli v minulosti je tato rozmanitost dnes v sázce a její ohrožení nepřichází z Bruselu, jak se nám Putinovi stoupenci snažili tolikrát namluvit, ale opět zpoza kremelských zdí.

Z hlediska mezinárodního práva je celá situace až trapně jednoduchá: Rusko je agresor porušující základní pilíře válečného práva – práva na válku i práva ve válce, jak je zakotvují Charta OSN nebo Haagské a Ženevské úmluvy. Politologové a stratégové se sice mohou oddávat sporům mezi realisty, které zajímá přetahování mocenských lan, a idealisty, kteří pro změnu vše vysvětlují vůdčími idejemi, ale dle mezinárodního práva je viníkem této války jednoznačně Putinovo Rusko.

Již pátý den od vypuknutí konfliktu proto prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan zahájil vyšetřování ve věci možného spáchání válečných zločinů, přestože Ukrajina zatím nepřistoupila k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu. Ani předseda Ústavního soudu ČR a někdejší disident Pavel Rychetský si ve svých veřejných projevech nebral servítky: prohlásil Putina za válečného zločince, co musí skončit před soudem, a vyjádřil se v tom smyslu, že ruští oligarchové by se ho měli zbavit „všemi způsoby“.

Zatímco politologové jsou fascinováni válkou a politickými konflikty, právníci se v kantovském duchu snaží vybudovat mír prostřednictvím mezinárodních úmluv a v posledních dvaceti letech též s pomocí stálého trestního tribunálu. Naplňuje se tak představa právníka a filosofa Hanse Kelsena, který tváří v tvář hrůzám druhé světové války zformuloval v kalifornském exilu tezi o míru zajištěném mezinárodním právem a institucionálně zaštítěném OSN a mezinárodními soudy.

Kelsenův téměř tisícistránkový rozbor OSN coby základní organizace mezinárodního veřejného práva se ještě v šedesátých letech 20. století používal jako učebnice, i když poměry studené války mnohem více vyhovovaly cynismu mocenské politiky založené na vzájemném odstrašování a všeobecném strachu z nukleární války.

V centru mezinárodního společenství v té době nestála základní právní norma, ale Nashovo ekvilibrium a od něho odvozená „šílená“ doktrína MAD (Mutual Assured Destruction) vzájemně zaručeného zničení. Ta vedla k odvrácení jaderného konfliktu, ale za cenu neustále se stupňujících závodů ve zbrojení, aby ani jedna ze stran nedokázala získat rozhodující převahu, změnit pravidla hry, a tím ekvilibrium narušit.

Teprve když Sovětský svaz začal v závodech ve zbrojení povážlivě zaostávat a hrozilo zhroucení doktríny MAD, sovětští vůdci v čele s Gorbačovem se rozhodli ke změnám, jejichž součástí bylo i uznání lidských práv a svobod. Hlas disidentů, od Helsinských dohod posílený závazkem smluvních států dodržovat lidská práva, začal nabírat na síle a vážnosti, zatímco vládnoucí komunistické režimy ztratily svou ideologickou oporu v tezích o třídním boji, historické revoluci a buržoazním původu základních svobod.

Přijetí univerzalismu lidských práv znamenalo definitivní konec komunistické ideologie jako alternativního výkladu světa a dějin. K zásadní změně v mezinárodní politice pak došlo po roce 1989, když se ze Všeobecné deklarace lidských práv a od ní odvozených lidskoprávních úmluv stal normativní základ nového řádu. Konkrétní stavbou stojící na tomto základě se později stal i zmiňovaný Mezinárodní trestní soud.

V těchto historických souvislostech se ukazuje i omezenost bývalých českých politiků a vládních úředníků, kteří se snažili ve své době rozbít polistopadovou českou zahraniční politiku založenou na lidskoprávní agendě. Tím, jak se chtěli ideologicky odpoutat od disidentského pojetí lidských práv a euroatlantických vazeb, se současně postavili proti této mezinárodněprávní tradici, která se mezitím transformovala na základ evropského i globálního práva.

Tváří v tvář současné rusko-ukrajinské válce se z tohoto kapitalistického nadbíhání autoritářským režimům, které se maskovalo jako politika nové levice, snad již definitivně stala jen nepříjemná historická epizoda. Z někdejších radikálních kritiků lidských práv se stali řečníci na pravicově extremistických akcích, zatímco český prezident dal slovu zbabělost nový rozměr, když se ze strachu před veřejným hněvem rozhodl udělit ukrajinskému prezidentovi Zelenskému nejvyšší státní vyznamenání, a tím se schovat za hrdinství národa vražděného těmi, kterým dosud sloužil.

Zemanova perverze hrdinství je ale jenom marginálie ve srovnání s perverzí boje proti nacismu, jakou předvedla ruská propaganda. Odůvodnění války denacifikací a demilitarizací Ukrajiny vstoupí do dějin válečné propagandy jako jeden z nejpitomějších ideologických manévrů, který se ruskému vedení vymstil, protože způsobil zásadní obrat v evropské, především německé zahraniční a obranné politice nejen od roku 1989, ale od konce druhé světové války.

Vzhledem k dějinám 20. století můžeme sjednocenému Německu stěží vyčítat, že se do poslední chvíle zdráhalo poskytnout Ukrajině vojenskou pomoc. Představa, že německé zbraně budou opět zabíjet ruské vojáky, znamenala v německé kolektivní paměti tabu. To ovšem padlo ve chvíli, kdy Putin zahájil válku proti údajnému ukrajinskému nacismu způsobem, který jako by z oka vypadl Hitlerově napadení Polska v roce 1939.

Ukrajinský prezident, Žid z rodiny přeživší holocaust, je sám výmluvným svědkem této nestoudné lži. Samozřejmě, jako kterákoli jiná otevřená a demokratická země má i Ukrajina své fašisty a extremisty, ale ve volbách, které na rozdíl od těch ruských probíhaly svobodně, získali pouhá dvě procenta, a na rozdíl od některých západoevropských zemí se tak ani nedostali do parlamentu.

Obrátit tyto skutečnosti naruby a prohlásit za boj proti nacismu vojenskou agresi, bombardování civilních cílů včetně porodnic, používání zakázaných zbraní a okupaci země, to vše způsobilo, že se i levicovým německým politikům z tradičně proruské sociální demokracie a z tradičně pacifistických zelených obrátily žaludky a zaveleli k politické změně. Vláda kancléře Scholze zásadně navýšila vojenský rozpočet, zahájila zásilky zbraní pro Ukrajinu, a především se odhodlala k ekonomickým sankcím nebývalých rozměrů a fundamentálního významu.

Německo tím definitivně politicky dospělo a osamostatnilo se od zátěže nacistické minulosti právě i kvůli tomu, jak tuto minulost Putinova propaganda zneužila pro ospravedlnění politiky, která se nacismu nebezpečně podobá a před jejíž agresí je naopak třeba celý kontinent bránit. Volba mezi ekonomickým pragmatismem, který by Německu velel sankce mírnit, a politickou i vojenskou obranou Evropy jistě nebyla jednoduchá a přetrvávající závislost německého hospodářství na ruských surovinách a energiích stále představuje závažnou překážku, ale ani ta, jak dnes vidíme, není nepřekonatelná.

Rusko vede imperiální válku v postimperiální Evropě. Ta se stále intenzivněji vyrovnává s vlastní imperiální a koloniální minulostí, takže veřejné mínění se dnes pochopitelně proti Putinově politickému násilí a historickému regresu silně vymezuje.

Ty nepatrné zbytky někdejší radikální levice, které se i dnes snaží „porozumět“ Putinovým velmocenským požadavkům na nárazníkové zóny nebo demilitarizaci a neutralitu svrchovaných zemí, vypadají v očích mladších generací jako blouznivci nostalgicky toužící po pořádcích někdejší studené války a světa geopoliticky rozděleného mezi jednotlivé mocnosti a ideologie.

V Únosu Západu Milan Kundera poznamenal, že Rusko má představu „prostoru tak nesmírného, že dokáže pohltit celé národy“. Tvrdit, že i za tuto válku může Západ, protože v posledních třiceti letech Rusko údajně jen ponižoval a choval se k němu neuctivě, je potom z rodu absurdních anekdot, jaké se vyprávěly v okupovaném Československu po roce 1968.

Svět se v 21. století ovšem radikálně proměnil – což nedošlo pouze Putinovi a několika fašistům a komunistům, kteří v Evropském parlamentu hlasovali proti rezoluci odsuzující ruskou invazi a požadující zavedení tvrdých ekonomických sankcí a zahájení jednání o poskytnutí statusu kandidátské země EU Ukrajině.

Kromě toho další z mnoha poučení posledních týdnů spočívá ve zjištění, že globální ekonomika, kterou mnozí považovali za hlavní důkaz nezvratitelné propojenosti dnešního světa a záruku mírové spolupráce, se dá během několika málo dní snadno rozpojit.

EU v tomto procesu konečně objevila svou vlastní sílu. Není to imperiální stát s vycvičenou armádou, ale společenství demokratických zemí, které samy sebe i jiné země mohou účinně bránit před výboji jiných mocností.

Evropa rozpoznala svou ekonomickou moc a v ukrajinské válce stále stupňuje její použití, zatímco Spojené státy v celém konfliktu převážně jen sledují to, kam kráčí Unie, a udržují s ní krok v navyšování ekonomických sankcí při současném poskytování vojenských a bezpečnostních záruk.

Jestliže dosud se za důkaz míru jako základní substance evropské integrace považovala schopnost vytvářet blahobyt a hospodářskou diplomacií nahrazovat vojenské strategie, nyní Unie dospěla do stavu, kdy tuto substanci musí bránit svou ekonomickou silou i dodávkami zbraní pro oběť válečné agrese. Eskalace ekonomických sankcí znamená odvržení dosavadní pasivity a nástup EU jako aktivního klíčového hráče globální mocenské politiky.

Síla ekonomických sankcí se ovšem nezrodila z ruské agrese na Ukrajině, byla přítomna již v reakci Unie na covidovou pandemii. Podmínit čerpání finanční pomoci dodržováním demokracie a vlády práva znamenalo zásadní proměnu EU ze společenství, které zná jen velmi omezený způsob, jak zabránit autoritářským tendencím v členských zemích, a nedokáže nedemokratické země vyloučit, do spolku, jehož fungování je neodmyslitelně spojené s demokracií, dodržováním vlády práva a zárukami soudcovské nezávislosti.

Ekonomickým sankcím uplatňovaným ve vnějších vztazích EU muselo předcházet zavedení sankčního mechanismu uvnitř Unie. Žádné sankce nedokážou okamžitě zastavit vojenskou invazi, ale o to víc mohou rozložit ekonomickou i sociální stabilitu státu, který takovou invazi vede.

Marxův omyl, podle kterého ekonomická základna určuje politickou nadstavbu, doplnil Lenin omylem, podle něhož politická revoluce povede k hospodářské modernizaci v duchu představy, že vláda sovětů a elektrifikace dovedou zemi ke komunismu.

Putin se z těchto omylů nepoučil a nepochopil, že moderní společnost je funkcionálně diferencovaná a nemá svůj základ v ekonomickém zisku, nebo naopak politické vůli, takže ani ekonomická závislost EU na surovinách nutně neznamená, že by měla Unie svázané ruce, zatímco Rusko by naopak mělo volnou ruku k vojenské agresi placené z evropských peněz za ropu a plyn. Evropský společný trh totiž nefunguje jako jím vytvořený gangstersko-klientelistický stát, jehož agenti vraždí oponenty režimu i zcela nevinné lidi doma i v zahraničí.

Stejně jako Britové i Rusové, když cestují, říkají, že „jedou do Evropy“. Zatímco Britové do Evropy bytostně patří, i když si od ní chtějí držet odstup, Rusové po Evropě touží tím více, čím se v ní cítí nepatřičněji. Chtějí být alternativou ke zkažené a dekadentní Evropě, a tím evropskou civilizaci zachránit, ale současně, mají-li na to finance, si dopřávají této dekadence v míře vrchovaté.

Když Masaryk na počátku 20. století psal studii Rusko a Evropa, nikdy nezpochybňoval ruské evropanství, ale měl na mysli právě toto napětí, které demonstroval obzvlášť na Dostojevského díle. Sto let poté si můžeme vzít k ruce pro změnu románové dílo Vladimira Sorokina, abychom porozuměli putinovskému Rusku, a zároveň zjistili, že se od dob Dostojevského vše změnilo, ale přitom zůstalo stejné.

Dnešní odpovědí na Dostojevského Běsy je Sorokinův Den opričnika, v němž totální vládu šířenou hrůzou, krutostí, násilím a strachem doprovází totální korupce, hédonismus a dekadence. Představa, že vláda je tím mocnější, čím míň jí lidé rozumí a čím víc se jí bojí, je základním pojivem toho, co Sorokin označuje za „pyramidu moci“, která jeho zemi tíží již od dob Ivana Hrozného.

Zatímco Evropa doufala, že hospodářská spolupráce s Ruskem povede ke vzájemnému sblížení a postupně vytvoří prostor mezinárodního bezpečí a prosperity, Putin ve skutečnosti toužil zkažený Západ pokořit, takže dnes jen spadla jeho někdejší maska „osvíceného autokrata“ a ukázala se pod ní stará známá tvář ruského despoty.

Sorokin v eseji reagujícím na ukrajinskou válku vyslovil obavu, že Putin chce uvrhnout Rusko zpět do středověku, v němž mají korupce a lži zadusit lidskou svobodu. Současně ale vyjádřil naději, že Putin „je minulost“, a proto je naší povinností zasadit se, aby navždy v minulosti také zůstal – i se svou pyramidou moci.

Nezbývá než dodat, že tuto povinnost a naději musíme sdílet v Evropě nejen tím, že podpoříme vojensky, ekonomicky i humanitárně bojující a krvácející Ukrajinu, ale také to Rusko, které se snaží kvádrů pyramidy moci zbavit.