Eva Klíčová: O lepší svět nám už nejde. Dvakrát o normalizaci – revize, kontinuita a spánek v hnědém hotelu

Jestli mají tyto diskurzivní praxe nějaký významový průnik (kromě toho, že jde většinou o falešnou argumentaci), tak že odkaz na normalizaci hraje roli negativní nálepky. Ať už jste šéfredaktor liberálního týdeníku, který do svého média přišel ve dvaceti, nebo hradní dezinformátor, jenž zhruba ve stejném věku započal svou selfmademanskou publicistickou cestu ve shodou okolností normalizačně sentimentálních Haló novinách, chápete dobře, že doba temna už byla, a to před rokem 1989. Tam kdesi dávno, kde by se ošklivost dala krájet a kde neexistovala svoboda, demokracie ani prosperita jako dnes.

Bez ohledu na to, jestli se s ironií předchozího souvětí ztotožňujete nebo ne, i prostý pohled na současný stav české společnosti a politiky jako by naříkavě žadonil o přehodnocení vztahu mezi (pozdním) socialismem a kapitalistickou liberální transformací. Coby záminka k důslednějšímu rozjímání nad tématem se pak nabízejí dvě nedávno vyšlé publikace: kolektivní historická práce Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (1980–1995) (Argo, ÚSD AV ČR, FF UK 2019) editora Michala Kopečka a rovněž kolektivní uměleckohistorická monografie Hotel Praha (BiggBoss, GAVU Cheb, VŠUP 2019) editora Pavla Karouse.

Jednou ze základních ideových ambicí socialistického státu bylo vědecky řídit společnost, která bude kvalitativně lepší než starý svět hlubokých sociálních útlaků. Tato idea byla ovšem v konfliktu jak s revoluční násilnou genezí tohoto státu, tak nakonec i s jeho důslednou demokratizací. Navzdory těmto „prováděcím rozporům“ však socialistická verze modernity neztratila ambici původem osvícenskou vědeckost a racionalitu uplatňovat.

Zároveň by bylo naivní si představovat, že „vědecké řízení společnosti“ skončilo s rokem 1989. Expertní skupiny mají dodnes vliv na podobu společnosti, tvoří součást legitimity moci, jsou jejím příležitostným nástrojem, a nakonec i užmoulaným amuletem pro politiky bez vize, kteří se prostě zaštiťují „odborníky“. Odborné komunity a stát tedy spojuje vztah nejen trvalý, ale také dynamický.

Na konceptualizaci této dynamiky ovšem soubor studií Architekti dlouhé změny spíše rezignoval. Dílčí detaily pojmenovává, scelující interpretační vhled ale nepřináší. Zatímco ve vstupní kapitole Michal Kopeček vyčerpávajícím způsobem vypočítává soudobé přístupy k popisu proměny socialismu v kapitalismus, následující studie lze vnímat především coby popis situace a její proměny po roce 1989 uvnitř konkrétních oborů. Práci citelně chybí analytický rámec vymezující vztah vědy a politiky, který by výpovědní hodnotu jednotlivých kapitol usměrnil.

Vědecký svět byl totiž ve sledovaném období primárně odvislý od politických rozhodnutí nejen na úrovni personální, ale i metodologické, koncepční. A zdaleka nejde jen o obligátní marx-leninské předmluvy v dobových publikacích, ale často i o samou existenci oboru a v neposlední řadě o značně omezený kontakt se zahraničím včetně nedostupnosti literatury.

Pochopení role expertního řízení či vlivu by usnadnila i alespoň rámcová stratifikace vědeckých oborů podle hodnoty, již mu socialistický (a posléze liberálnědemokratický) stát přiřkl. Nejde pouze o skutečnost, že se některé obory proměnily v „buržoazní pavědy“, jiné byly tiše trpěny, a na dalších měl stát naopak sice třeba jen utilitárně motivovaný, ale o to vroucnější zájem. Politická moc žárlivě střežila i dosah vědy a s jednotlivými obory zacházela poměrně svévolně – k tomu připomeňme antiintelektualismus propagandy a vysokou hodnotu, kterou přikládala dělnickým kádrům, a zároveň roli, kterou měla ve společnosti sehrát vědecko-technická revoluce.

Podobný rastr knize chybí, absentuje u ní i pohled do nějakého technického či přírodovědného oboru: relevantní závěr potom ani není možný. Jednotlivé kapitoly tak zůstávají spíše solitérními pozorováními.

V kontrastu s porevolučními zhoubnými tendencemi (byrokratizace vědy a tlak komercionalizace) se zde ale například ukazuje, že pokud socialistický stát nevnímal obor ohrožujícím způsobem, mohl mu nezájem politiků i prospět – jak to popisem značně neformálního konstituování oboru psychoterapie dokládá Adéla Gjuričová. Naopak silný zájem bohužel panoval o sociologii (text Michala Kopečka), která na počátku normalizace přišla o většinu významných osobností. Establishment pochopitelně netoužil po kritické reflexi sebe sama a „svého“ díla v podobě socialistické společnosti. Sociologie si tak dokázala najít svou přirozenou systémově kritickou pozici až během demokratických dekád.

Zatímco měkké vědy žily na okraji, to, co si socialistický a posléze kapitalistický stát hýčkaly, byla vrstva technokracie. Už během socialismu se vyvinula představa odborníka na řízení – kult manažerismu tedy není nutně spjatý se západním světem, má svůj ekvivalent i v industriální ekonomice za železnou oponou. Hlavně osmdesátá léta v důsledku stále rychlejšího rozkladu ekonomiky akcelerují potřebu hledání „řízení nového typu“. Proměnu socialistického managementu inicioval i neblahý pokus o perestrojku nebo šilhání po západních vzorech včetně nápodoby manažerského životního stylu.

Relativně úspěšný průlet technokracie napříč politickými turbulencemi, a to navzdory všemu jejímu tápání i jisté civilizační nevyspělosti, v knize popisuje Tomáš Vilímek.

Naopak z oborů, na které nejsilněji dopadla porevoluční ideologie nekonečného růstu a živelně démonické „neviditelné ruky trhu“, jsou zde popsány ekologie (v kapitole Matěje Spurného) a architektura (na příkladu pražského urbanismu v příspěvku Petra Roubala).

Ekologie – poté co se v raných devadesátých letech zasáhlo u nejakutnější devastace prostředí – komplikovala nejen sen o růstu, ale i sen o spotřebě. A zároveň si domácí konzervativně založení ekologové zrovna nerozuměli se stranami zelených na Západě (ty se totiž zabývaly i sexuálními menšinami nebo feminismem). Stejně jako na architektuře se na ekologii do jisté míry podepsalo nedostatečné přijetí reflexivní modernity v socialistickém Československu. U architektů byla výsledkem polistopadová rezignace na jakoukoliv vizi, pro jistotu velkorysé rozšíření památkové zóny a zbytek ponechaný developerům.

I když se editor Michal Kopeček vzdal rámujícího výkladu, není nemožné k nějaké interpretaci přilnout. Autoři by možná měli námitky, nicméně v jednotlivých oborových sondách lze vypozorovat postupnou rezignaci na sociálně odpovědné racionální rozhodování. Jako by se v časech důrazu na individuální svobodu odpovědnost vytratila. Strašákem se stalo „sociální inženýrství“, aniž bychom si uvědomili, že se stáváme pasivními individui ve světě ekonomických tlaků, v jejichž nadosobní sílu věříme – a paradoxně to považujeme za projev racionality.

Politici si zvykli nejenom na cynický alibismus svalující vše na individuální schopnosti jednotlivců, což umožňuje ignorovat strukturální problémy, ale zároveň se zde usadila politika „statu quo“. Ta bojuje nanejvýš za již existující demokracii, populisticky tu či onde nesystematicky přisype prostředky či se soustředí na ryze iracionální démonizaci některých sociálních jevů. Nic z toho nepřipomíná racionalitu modernity, hledání lepší verze světa, na což jsme v postsocialistických zemích emocionálně zanevřeli.

Jako společnost pak rozum užíváme ryze k utilitárním krátkodobým úkonům, z nichž většinou trčí prospěchářství aktuální politické garnitury.

Druhá kniha, Hotel Praha editora Pavla Karouse, vyznívá jako jistý kontrapunkt Architektů dlouhé změny. Publikace, ač taktéž kolektivní, se totiž soustředí na příběh jediné budovy, naplňuje tak rozsah případové studie, a snad i proto je schopna daleko přesvědčivějších závěrů v porozumění kontinuitám a diskontinuitám epoch přimknutých na časové ose k roku 1989. Graficky a typograficky skvěle vypravená publikace má i jistou „memoriálně-dokumentační“ funkci, neboť příběh této spektakulární památky pozdního socialismu končí její demolicí v roce 2014.

Kompozice kapitol je řazena s přirozenou logikou výkladu. Kniha začíná „vzpomínkou“ Mileny Bartlové a pokračuje částí o historických kontextech a étosu modernistické architektury (Pavel Karous). Aby pak byla v kapitolách Ladislava Zikmunda-Lendera popsána geneze hotelu Praha včetně nadstandardních podmínek pro výstavbu budovy, která měla sloužit výhradně komunistickým funkcionářům a zároveň být luxusním Gesamtkunstwerkem stylu pozdního socialismu a přehlídkou řemeslně i umělecky výjimečných řešení. Architekty byli Jaroslav Paroubek, Arnošt Navrátil, Radek Černý a Jan Sedláček, v interiéru byla svítidla Stanislava Libenského, keramické obklady Štěpána Kotrby i díla řady dalších výtvarníků a designérů.

Právě tyto okolnosti, ale i stylový výraz budovy citlivě kopírující terén a využívající technologicky progresivní řešení, komplikují interpretaci stavby jako „komunistického molochu“. Její účel naopak svědčí o značném cynismu tehdejší politické garnitury a jejím faktickém rozchodu s hodnotami socialistické modernity.

Politická moc tu v době, kdy byly obtížně dostupné věci běžné spotřeby, dokázala koncentrovat prostředky a organizační schopnosti na projekt, jenž jí byl jakýmsi pomyslným útočištěm před skutečností hroutícího se systému. Obavy elitních hostů z budoucnosti mohla mírnit horizontální dispozice, všudypřítomné konejšivé křivky, zemité odstíny, struktury přírodních materiálů, rozptýlená atmosférická osvětlení… Navíc v hotelu nic neupomínalo na ty venku: na dělnickou třídu, zemědělce, či dokonce „pracující inteligenci“. Celek se tak stal nechtěným svědkem pokryteckého stažení se do ulity stranických privilegií, v níž bylo možno zapomenout, co vše venku nefunguje.

Jádro publikace tvoří „prohlídka“ hotelu doprovázená podrobným dokumentačním materiálem: od půdorysů přes technické nákresy po množství fotografií.

Prostor je věnován rovněž provozu hotelu před Listopadem i po něm, a nakonec také tolik výmluvnému příběhu jeho privatizace, kde figurují firma, skrze kterou byl de facto „vymazán“ ruský dluh vůči našemu státu, „kyperská společnost“ i finále, kdy je „socialistický“ luxus fatálně umořen „kapitalistickým“ luxusem transformačního miliardáře Petra Kellnera.

To, že se nám jako společnosti obtížně hledají vazby mezi temnou normalizací a zářným kapitalismem, vyplývá právě z toho, že jsou tyto kontinuity stále živé. Přecitlivěle reagujeme zkratkovitým popřením všeho „před“, vykrmováním antikomunistického populismu pro „slušné lidi“, aniž bychom byli schopni nahlédnout, že bylo v cynickém obratu k malým jistotám individuálního prospěchu mnoho pozitivního převážně z reflexivní modernity zadupáno již dávno před Listopadem. Přitom zrovna tento protoprivatizační rys socialismu je nám dodnes nejdražším pokladem.