Esencí filmu jsou pochyby, říká polský režisér Jan P. Matuszyński

Naštěstí mezi nimi takový rozdíl není. Publikum všude po světě chápe univerzálnost toho příběhu. Už od začátku jsem věřil, že nepůjde jen o polskou záležitost.

V Polsku pak na Nezanechat stopy chodí hlavně dvě generace lidí. Ti, co si tu dobu pamatují a byli na začátku osmdesátých let v podobném věku jako Grzegorz Przemyk, a dnešní teenageři. Já sám jsem se narodil rok po Przemykově smrti, takže jsem vlastně věkově mezi pamětníky a jejich dětmi a jako kdybych ten příběh předával od jedné generace ke druhé. Mají různé náhledy na stejný příběh, ale oba jsou zajímavé a funkční. To je pro mě jako pro filmaře lichotivé. Taky jsem díky tomu nabyl pocit, že je ten film důležitější, než jsem si původně myslel, že bude.

Neřekl bych, že v Nezanechat stopy jde jen o kritiku společnosti. Můj film vyvolává v publiku otázky, proto o něm rád mluvím jako o zrcadlu – všichni diváci v něm nevidí totéž, každý vychází z vlastních zkušeností a vědomostí.

Esencí filmu je podle mého pochybovat. Netočím filmy jako pamflety, to mě nezajímá. Umění vnímám jako prostor, kde můžete zpochybňovat autority. Můj snímek nikoho nesoudí, postavy ani situace, neříká, kdo se zachoval správně a kdo špatně, jen ukazuje hodně detailů.

Samozřejmě, že to široké spektrum témat, které se pokouším předestřít, je nějak spojeno i s tím, co se dnes děje v Polsku nebo okolo Ukrajiny. Mám na mysli třeba ten ruský zákon, podle něhož vás můžou zavřít na patnáct let jen proto, že říkáte pravdu. To je dost blízké základu filmu Nezanechat stopy. Nicméně ten snímek mi od premiéry už nepatří, je diváků a je na nich, co si z něj odnesou, s čím si ho spojí.

Pro mě je důležité, když mi říkají, že v nich zůstává déle než jeden večer. To je podle mého definice dobrého filmu.

Rozhovor vedeme v místnosti inspirované seriálem Twin Peaks a jeho režiséra Davida Lynche miluju i proto, že si hraje s tím, co je reálné a co ne. Blízko k Twin Peaks mají Akta X, jejichž slogan zní Pravda je někde tam venku. Taky se říká, že historii píšou vítězové. O tom všem jsem při vzniku Nezanechat stopy přemýšlel a v tom filmu nad tím medituju. Nechci ale přesně definovat, o čem můj snímek vypráví. Chci, aby se na něj lidi šli podívat a určili si to sami.

Cezaryho Łazarewicze, autora knižní předlohy, se často ptají, o čem jeho kniha je. A on odpovídá: Nevím, možná byste si ji měli přečíst. Pokud je pro nás kontakt s uměleckým dílem námaha, tak už se nikam dál nedostaneme.

Po Poslední rodině jsem dlouho hledal téma dalšího filmu a do ruky se mi dostala spousta různých věcí – knihy, synopse, scénáře, nápady, reportáže… Na knize Nezanechat stopy se mi líbilo, že v ní je něco neočividného. Na první pohled vypráví příběh kluka, kterého policajti ubili k smrti. Ale o tom vlastně není. Obsahuje mnoho různých rovin, které na začátku nevidíte. A u filmů mám rád, když v nich nedostanete to, co očekáváte, ale něco jiného, zajímavějšího, širšího, hlubšího.

Ve filmu se soustředíme na roky 1983 a 1984, zatímco kniha obsahuje třeba i biografii Grzegorzovy matky, básnířky a opoziční aktivistky Barbary Sadowské, nebo co se s tímhle případem dělo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pro mě šlo ale o opakování už řečeného a scenáristka si to myslela taky.

Po filmu Poslední rodina, který se odehrával během třiceti let, bylo osvěžující soustředit se jen na dva roky. Nechci dělat pořád dokola to stejné a na filmování je krásné, že vám dává možnost vyzkoušet jiné věci jiným způsobem.

Na tomhle příběhu mě zajímal asi milion věcí, je opravdu mnohovrstevnatý. Ukazuje například fungování různých úrovní totalitního systému: od nejnižšího článku mašinérie po její vrchol. Zároveň obsahuje minimálně dva rodinné příběhy. Je tam i prvek voyeurismu, což je téma, které mě taky dlouhodobě zajímá.

Máme tam postavu svědka Jurka, který byl u Przemykova bití, ale to nutně neznamená, že viděl všechno. Přemýšlel jsem, co přesně můžeme ukázat ve scéně násilí z policejní stanice. I dneska by bylo nemožné určit konkrétního člověka, co zasadil smrtelnou ránu. To je myslím dobrá metafora pro kafkovský systém, který na nás všechny opět někde za rohem číhá.

Přesně tak. Režírování je hlavně o vyrovnávání se s očekáváními. Žánr je nástroj a Nezanechat stopy vypadá jako soudní drama, kde spravedlnost na konci obvykle vítězí. No, tak tentokrát ne. A je to bolestné. Během střihu jsme s tím záměrně a pečlivě pracovali. I když jde o dlouhý film, nedopřejeme vám na konci žádné uspokojení.

Chci motivovat diváky, aby nad tím, co viděli, přemýšleli a poté jednali. Náš konec pro to nechává prostor. Dokonce jsme změnili pořadí scén, aby závěr nabídl více interpretací i emocí. Jurek sice svědčí u soudu, tak jak celou dobu chce. Přesto nedostanete to, co čekáte. Něco tam chybí. A možná s tím někdo bude chtít něco udělat. S případem Grzegorze Przemyka už nic nesvedete. Ale ten příběh není jen o jeho případu.

Když jsem byl na škole, říkali nám: nedívejte se na filmy, čtěte knihy, jen z těch se něco naučíte. Já můžu upřímně říct, že jsem se něco naučil i z každého filmu, co jsem viděl, pokud jsem o něm mluvil s dalšími lidmi. To je základ jakékoli změny: získat názor druhého, zvlášť když jde o názor odlišný.

To jsem taky nejvíc postrádal během pandemie. Tu dobu mi pomohla přežít právě práce na Nezanechat stopy, díky níž jsem aspoň nějaký kontakt s lidmi měl. Včetně Čechů z Background Films a MagicLabu. Věděl jsem, že Česko je skvělé místo na postprodukci a tlačil jsem na to, abychom s Čechy spolupracovali. Později jsme i díky mezinárodnímu úspěchu polského filmu Corpus Christi získali taky francouzského koproducenta.

Natáčení filmu je tak těžká práce, že si musíte být opravdu jistí, že chcete s konkrétním projektem trávit čas. Musíte hodně číst, hodně vědět. To je zároveň na té práci zajímavé, nekonvenční, někdy i překvapivé. Jedna z věcí, které teď připravuju, se taky odehrává v minulosti, tak jsem si začal hodně načítat neznámé příběhy z historie Evropy a velmi mě to obohacuje. Ale jde i o emocionální, osobní úroveň. Probírat s herci psychologii jejich postav, proč se chovají takhle a proč dělají nebo nedělají tohle, je též velmi zajímavé. Každý projekt je nové dobrodružství. Mám pocit, že všechno, co se mi stane během procesu vzniku filmu, je ještě důležitější než film sám.