Esej Václava Bělohradského: O provozních pravidlech moci. Nad knihou Jana Kysely Dělba moci v kontextu věčného hledání dobré vlády

V českém kontextu je příkladem takové studené občanské války mobilizační antibabišovská rétorika opozice. Kulturní historik David Van Reybrouck dokonce napsal, že „volby jsou fosilním palivem politiky: kdysi demokracii poháněly, dnes ji ohrožují“.

Jaké jsou důvody úpadku autority zvolených většin? První vidím v přeměně veřejného prostoru v obrovskou internetovou mělčinu, v níž jedno ze zakládajících slov západní politické modernosti – opinio – ztrácí původní význam názoru, který je třeba legitimizovat veřejným užíváním rozumu před druhými lidmi, a stále více se připodobňuje gustu, vkusu, o kterém je zakázáno vést spory, podle zásady de gustibus non est disputandum.

„Většiny z (internetové) mělčiny“ vyvolávají nedůvěru, protože jejich politické programy nejsou opřeny o diskurzivní celky, které západní „argumentující obec“ budovala po staletí. K legitimizaci politických cílů „většin z mělčin“, plných tekutého hněvu, volby nestačí.

Druhým důvodem je proměna demokracie v kontrademokracii. Sociální sítě umožňují rychlou mobilizaci „stejně rozhněvaných“ k inscenaci spektakulárních protestů na náměstích západních metropolí: například Occupy Wall Street proti moci finančníků nebo hnutí žlutých vest proti ekologické dani. Demokracie se začíná otáčet kolem otázky dělby moci, protože nedůvěra ke zvoleným většinám zvyšuje poptávku po účinném omezení jejich moci; ve formuli liberální demokracie adjektivum se stále větší nedůvěrou hlídá substantivum!

Reputací liberálnědemokratických vlád nicméně právem otřásly na začátku nového tisíciletí klimatické změny, které ohlásily příchod antropocénu, nového věku, kdy je lidská činnost „dominantní příčinou globálních environmentálních katastrof“ a kdy do politiky vtrhávají „apokalyptické instance“ jako zničení planety Země korporacemi fosilní ekonomiky (Jak se opovažujete?! – hřímala Greta Thunbergová v OSN na politiky celého světa). Důsledkem je konec trpělivosti s demokracií a prudký růst poptávky po „posledním slovu“ v politických konfliktech spíše než po „zdržující“ dělbě moci.

V roce 1947 pronesl Winston Churchill v britském parlamentu coby šéf opozičních konzervativců slavnou řeč na obranu dělby moci jako „regulativní ideje demokracie“.

Cílem vládnoucí levice bylo tehdy urychlit znárodnění ocelářského průmyslu, které Sněmovna lordů všemi prostředky brzdila z obavy, že by to přineslo nezvratnou strukturální proměnu britské ekonomiky. Labouristé navrhovali vyřešit tento politický spor novelou zákona, která by umenšila brzdicí moc Sněmovny lordů.

V rámci tohoto sporu vyřkl Churchill jeden z nejznámějších výroků 20. století: „Mnoho forem vlády lidé vyzkoušeli a ještě vyzkouší v tomto hříšném a strastiplném světě. Nikdo nepředpokládá, že demokracie je dokonalý nebo neomylný systém. Popravdě bylo už jednou řečeno, že demokracie je nejhorší formou vlády s výjimkou všech těch forem vlády, kterými ji čas od času lidé chtěli nahradit; v naší zemi ale má širokou podporu přesvědčení, že lid by měl vládnout (…) a veřejné mínění, zastoupené ve svých ústavních formách, by mělo formovat a kontrolovat jednání ministrů, kteří nejsou pány lidu, ale jeho služebníci.“

Demokracie je v Churchillově pojetí lepší než všechny jiné systémy vlády, jen pokud je liberální, pokud programy vlád podléhají dohledu institucí, jejichž nezávislost na vládní moci garantuje ústava.

V naší politické kultuře definoval dělbu moci jako podmínku občanské důstojnosti v každém politickém režimu Ludvík Vaculík. Ve svém epochálním projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů řekl, že moc je antropologická konstanta, že omezit ji je věčný problém lidstva a že i od marxistické sociální revoluce se čekalo nové řešení tohoto odvěkého problému, vyřešen ale nebyl. Komunističtí funkcionáři mohou ústavní práva občanů „vázat na okolnosti a podmínky, jež v ústavě nejsou“, mají neomezenou moc a jako každá taková moc se i ta socialistická stává „nelidskou“. To, co komunistická strana nazývá posměšně „formální demokracie“, je ve skutečnosti „humánní vynález“, jakási „provozní pravidla moci“, která nejsou ani kapitalistická, ani socialistická – prohlásil tehdy Vaculík.

Ústavní právník Jan Kysela ve své nejnovější knize Dělba moci v kontextu věčného hledání dobré vlády (Leges 2020), kterou je tento můj text inspirován, analyzuje teorii a praxi takových „provozních pravidel moci“, rekonstruuje kulturní a politické hegemonie, jež se kolem tohoto tématu formovaly v dějinách postupného srůstání liberalismu a demokracie.

Kysela připomíná, že každá moc má „nedelegovatelné“ jádro, například parlament reprezentativnost, vláda efektivitu, soudy právní kompetenci. Dělba moci jako „regulativní idea demokracie“ má zabránit tomu, aby esenciální funkce jedné moci byly delegovány „bezbřehým způsobem“ na moc jinou: mohou být sdíleny, ne převzaty. Výsledkem dělby moci by mělo být, že každou otázku bude řešit „optimální rozhodovatel“, nejlépe k tomu vybavený „svou organizací, složením, funkcemi a procedurami“. Parlament jako volený orgán si ale musí za všech okolností udržet „legitimizační náskok“ před všemi ostatními institucemi, aby byla vyloučena „legitimizace skrze legalizaci“.

Dělba moci musí na jedné straně zabránit despocii ztěžováním rozhodovacích procesů, na straně druhé ale musí umožnit co nejúčinnější kooperaci mezi „rozhodovateli“, protože legitimnost dobré vlády závisí na „kombinaci férovosti a efektivity“.

Musí také přinutit politickou moc být „vnímavou“ k „proměnám hodnot ve společnosti“, v současnosti především k masivnímu přechodu od staré centrality otázky třídní k nové centralitě otázky identitární – genderová vnímavost je dnes její nejspornější podobou. Obrazně řečeno: od otázky Jaká dělba moci, je-li všude buržoazie? jsme se posunuli k otázce: Jaká dělba moci, jsou-li všude muži?

Důležitý je rozdíl mezi konstitucionalismem právním a konstitucionalismem politickým. Právní konstitucionalismus je plodem strachu ze „soustředění veškeré zákonodárné, výkonné a soudní moci do týchž rukou, ať třeba (…) volených“ (James Madison); omezuje proto přísně politickou vůli většin z hlediska vlastnických a procedurálních práv.

Naopak politický konstitucionalismus přisuzuje „legitimizační náskok“ demokraticky zformované politické vůli ke strukturálním změnám společnosti (především v přístupu k veřejným statkům) a posiluje právo legitimních vlád měnit společnost „ve jménu hodnot“, které zastupují.

Stoupence dělby moci jako „regulativní ideje demokracie“, kteří se v moderních politických dějinách inspirovali především dílem Listy federalistů, charakterizuje trojí strach: ze silné exekutivy, ze silné legislativy a od roku 1803 po přelomové kauze Marbury v. Madison, ustavující princip judicial review vládních rozhodnutí (možnost soudů rušit rozhodnutí, která jsou v rozporu s ústavou), i strach ze silné soudní moci.

Právní konstitucionalismus nadřazuje racionální legalitu iracionální politice, podřizuje vládu většin „legalitou konsolidované“ struktuře společnosti, a poslední slovo nedemokraticky deleguje soudcům. Může například státní zástupce napsat do obžaloby českého radikálního kritika vojenské přítomnosti NATO v Afghánistánu, že tam „armády NATO (…) pomáhají udržet bezpečnost, pořádek a samotné základy ústavního zřízení Afghánské islámské republiky“? Nepatří v této věci poslední slovo kompetentnějším „rozhodovatelům“?

Tyranofobie je důležitý politický instinkt, když se ale stane pánem politického systému, vyprazdňuje legitimní politickou vůli. Příkladem je i současný spor mezi ukrajinským prezidentem Zelenským a tamním ústavním soudem o „protikorupční zákon“, jehož některá ustanovení soudci zrušili. Prezident označil (jak referuje Právo) jejich rozhodnutí za „spiknutí oligarchů a starých struktur“, a dokonce za „přímou cestu ke krveprolití“ a požádal občany o podporu pro „restart ústavního soudu“.

V každém případě platí, že oscilace mezi preferencemi pro konstitucionalismus právní a pro konstitucionalismus politický odráží vždy historickou situaci společnosti, jak ji zachycují formule jako ušlápnutá justice, dominující justice, politicky ovládnutá justice nebo judicializace politiky.

V českém politickém systému charakterizuje dle Jana Kysely dělbu moci „vyvažování na půdorysu kooperace“; žádná z větví státní moci, od Poslanecké sněmovny přes vládu a prezidenta po Ústavní soud, není završena nestrukturovaným orgánem jediným, formují spíše heterarchii. A v závěru autor připomíná rostoucí váhu, kterou má komunální politika jako škola reálné demokracie ve formování demokratických většin: na komunální úrovni lze „praktikovat občanská shromáždění ke sbírání podnětů i k projednávání záměrů radnice, organizovat konzultativní občanské rady, rozpočty mohou být participativní, komunikace komunálních politiků s jejich voliči online a tak dále“.

Dodejme ale, že v české antipolitické kultuře funguje dělba moci spíše jako permanentní příležitost k delegitimizaci zvolených vlád „vyvolenými, ale nezvolenými“ reprezentanty vyšší „morální legitimnosti“ než jako regulativní idea demokracie. Příkladem může být v současnosti postoj Senátu (a dokonce i pražského magistrátu!) k zahraniční politice vlády.

Jan Tesař vidí historický kořen české antipolitiky v „teatralizaci veřejného života“ – napsal, že obrozený český národ „byl počat na prknech biedermeierovského lidového divadla“. Kontaminace politiky divadelností ji proměňuje v mobilizační inscenaci boje o „duši národa“ se zvolenými vládami a jejich „zkorumpovanými“ úředníky.

Takto například provozovalo teatralizaci politiky v roce 2018 hnutí Milion chvilek pro demokracii: „Nová vláda je popřením dosavadního porevolučního vývoje. (…) Komunisté jsou znovu u moci. (…) Naše nejlepší národní hodnoty a odkaz (…) hrdinů naší historie jsou dnes zcela vědomě a cíleně popravovány a poplivávány. A to našimi předními představiteli.“

Dělbu moci jako cestu k optimálnímu „rozhodovateli“ ohrožuje v novém tisíciletí nezastavitelná hyperdiferenciace postmoderní společnosti, jejímž důsledkem je neúnosný růst transakčních nákladů na přenos kompetencí nutných k tomu, aby demokraticky volený „rozhodovatel“ mohl mít legitimně poslední slovo v „konfliktech antropocénu“, které se týkají především globálních ekologických škod; v pocitu stále většího počtu lidí „je demokracie k ničemu“.

Německý skeptický filosof Odo Marquard připomíná, že rozum se neobejde bez primátu celku, ten však nemusí nutně znamenat, že „kvůli celistvosti potlačujeme práva částí“, ale naopak, že „si chceme všeho všímat, dávat slovo všem anomáliím a výjimkám“. Toto druhé pojetí celku nazývá Marquard „kulturou všímavého rozumu“.

Řekl bych, že dělba moci je regulativní ideou v tom smyslu, že podřizuje politickou moc „kultuře všímavého rozumu“.