Esej Tomáše Bojara: I kdyby měl zhynout fotbal

Západní společnost si skrze něj ověřila, kam ji také může zavést víra, že hranice je správné stůj co stůj bořit, že jakákoli diskriminace je v principu špatná a že mezinárodní konkurence přinese v důsledku všem jen užitek.

Začalo to prozaicky. V roce 1990 končila nijak mimořádnému záložníkovi Bosmanovi smlouva v RFC Lutych. Dvouleté angažmá se nevyvinulo podle jeho představ a Bosman toužil odejít. Jakmile dostal nabídku z francouzského druholigového Dunkerku, měl jasno. Jenomže Lutych si v souladu s belgickými svazovými předpisy řekl o tak vysoké odstupné, že ho Francouzi odmítli zaplatit. A Bosman, byť už nebyl v Belgii smluvně vázán, nikam přestoupit nemohl. Najal si proto právníky a kauzu s nimi dovedl až k Evropskému soudnímu dvoru.

Ten mu dal po několika letech za pravdu, že není žádný nevolník a že mu klub po vypršení kontraktu nesmí v dalším angažmá bránit, protože by to bylo v rozporu s principem volného pohybu pracovní síly na společném evropském trhu.

Jen u toho ovšem soud nezůstal. Vyjádřil se i k pravidlu, podle něhož směl klub do jednoho zápasu nasadit nejvýše tři cizince. Tato kvóta se už nadále neměla na hráče z členských států EU vztahovat, což klubům zásadním způsobem uvolnilo ruce na přestupovém trhu. Nová éra fotbalu mohla začít.

Největší hvězdy do zahraničních lig samozřejmě odcházely i předtím. Třeba Argentinec Maradona postupně vystřídal Barcelonu, Neapol a Sevillu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let veleúspěšný AC Milán se zase opíral o nizozemskou trojici Rijkaard, Gullit a van Basten. Pořád to ale byla jen trojice, zbytek základní jedenáctky tvořili Italové.

Od rozhodnutí v Bosmanově kauze se však poměr začal obracet. Symbolickým mezníkem se stal 26. prosinec 1999, kdy londýnská Chelsea nastoupila do ligového zápasu proti Southamptonu s jedenácti hráči, z nichž ani jeden nebyl Brit. Mnozí to tehdy oslavovali coby vítězství kosmopolitního fotbalu, v němž namísto národní příslušnosti rozhoduje skutečná kvalita. V případě Chelsea se to sice ještě zdálo trochu nadnesené, ale stačilo jen pár let počkat. Když v sezoně 2003/2004 došel k titulu bez jediné porážky její městský rival Arsenal, patřili do základní sestavy po většinu času pouze dva Angličané.

Fotbal, který v té době Arsenal předváděl, se dost možná řadí k tomu nejlepšímu, co kdy tato hra nabídla. Na první pohled se tedy mohlo zdát, že Bosman způsobil revoluci, z níž se všichni milovníci fotbalu musejí jen radovat.

Kdo se radoval určitě, byli vlastníci velkých klubů, prodejci dresů, majitelé televizních práv či lidé z reklamního průmyslu. Do té doby nikdy nebylo ve fotbale tolik peněz a nikdy nebylo snazší dosáhnout skrze ně sportovního úspěchu. Ačkoli hegemonii velkých a bohatých dokážou i dnes v národních ligách výjimečně narušit outsideři, synergie „volného pohybu osob“ a „volného pohybu kapitálu“ funguje po většinu času podle očekávání.

Jestliže v předbosmanovské éře ještě mohly v Poháru mistrů evropských zemí, předchůdci Ligy mistrů, vítězit týmy jako Steaua Bukurešt či Crvena zvezda Bělehrad, v posledních dvaceti letech už na triumf dosáhly s výjimkou FC Porto jen ty největší kluby.

Rozdíly mezi bohatými a chudými kluby rok od roku rostou, a ani všemožné snahy o „finanční fair play“ na tom nic nezměnily. Fotbal se stal předvídatelnějším – byť ne nutně nudnějším: když se dnes střetnou nejbohatší týmy, už jenom koncentrace mimořádných hráčů na hřišti slibuje zajímavou podívanou jaksi z principu.

I tak se ovšem najdou lidé, které liberální sen o dokonalé mobilitě bez hranic neuhranul a kterým v nových fotbalových poměrech cosi podstatného schází. Není bez zajímavosti, že tento pocit sdílí určitý druh konzervativců s jistým – dnes již vymírajícím – druhem socialistů.

Zatímco konzervativcům se stýská po světě, kde ještě existovala nějaká přirozená měřítka, socialisté se diví, kam se vytratila původní lidovost fotbalu a proč v něm nyní tak často vítězí „ropní miliardáři“ či „ruská mafie“.

Takto se ptá i „konzervativní socialista“ Jean-Claude Michéa. V knize Tajnosti levice (česky MDA 2019) považuje rozhodnutí v Bosmanově kauze za příklad, jak se „kulturně-liberální dobrodinci“ dříve či později nutně stávají „užitečnými idioty ekonomického liberalismu“. Západní levice se podle něj zapletla do nesmyslné kulturní války a na tradiční pilíře sociálnědemokratické politiky de facto zapomněla. A dodává: „Jako pomník tomuto podivnému pokřivení proto navrhuji od nynějška nazývat Bosmanovým principem zákon, který neúprosně žene celou moderní levici k tomu, aby za kapitalismus dokončovala jeho špinavou práci.“

Michéa si všímá, že pokud se sen o rovnosti mezi lidmi a národy potká se snem o deregulovaném světě, kde mají rozhodovat jen individuální schopnosti, může z toho povstat i něco trochu jiného, než po čem lidé původně toužili.

I v evropském klubovém fotbale se již čtvrt století vychází z předpokladu, že jakákoli diskriminace je a priori zlo a že její odstranění zákonitě vede ke světlejší budoucnosti. Předbosmanovská pravidla regulující počet cizinců nepochybně diskriminační byla. Je ovšem otázkou, jestli to bylo nutně špatně – a to jak pro hru samotnou, tak zejména pro diváky.

Novodobí liberálové, kteří si se svým formalisticky „právnickým pohledem na svět“ zvykli stůj co stůj bojovat proti jakékoli formě diskriminace, v tom mají jasno. Dodržování tohoto principu je pro ně důležitější než eventuální neblahé důsledky. V podstatě nám říkají: Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout fotbal.

Fotbal doteď pochopitelně nezhynul a zjevně se k tomu ani nechystá. Jen už je prostě jiný. Konec nerovnosti mezi „našinci“ a cizinci v něm vedl k prohloubení nerovnosti jiné. Velký spektákl dnes tak můžete mnohem spíš očekávat na stadionech v Londýně, Madridu nebo Paříži než v Hamburku, Derby či Saint-Étienne. Tyto tradiční, dříve velmi úspěšné lokální kluby, za nimiž nestojí velký nadnárodní kapitál, byly odsouzeny do role statistů. Nikdo už od nich úspěch ani neočekává a jejich příznivci většinou jen vzpomínají na slavnou minulost.

Komu se to nezamlouvá, dočká se většinou obligátní odpovědi: Rozdíly se možná zvětšují, ale i těm malým a chudým se přece ve výsledku daří lépe!

Ano, malé kluby vyloženě nestrádají a některým se skutečně vede lépe než dřív. Ovšem ne už ve srovnání s těmi velkými. A právě toto porovnání je ve sportovních soutěžích z podstaty klíčové.

Udržet si v kádru nejnadanější odchovance je pro menší kluby v globální konkurenci rok od roku obtížnější: třeba mladý Tomáš Rosický stihl za Spartu odehrát jen 41 zápasů a pak už rychle zmizel do německého Dortmundu. Z pohledu diváka, který chodí na stadion hlavně proto, aby byl svědkem něčeho pozoruhodného a potom si o tom mohl s ostatními vyprávět, to představovalo evidentní ztrátu. Rosického už mohl nadále sledovat jen v televizi a s představou, že jeho klub má šanci něco dokázat v evropských soutěžích, se rychle rozloučil.

Kosmopolitní liberál, zvyklý vyzobávat si to nejlepší, co se na zeměkouli zrovna nabízí, by mu nejspíš poradil hledat jinde. Takové řešení je nepochybně možné, ale není prosté jistých úskalí. Zejména pro člověka cítícího potřebu podílet se na nějakém větším příběhu, který příběh jeho vlastního života přesahuje.

Už od Aristotelových dob panovala základní shoda, že něčeho podobného lze nejsnáze docílit ve společenství, kde člověk vyrostl a jehož zvyklostem přirozeným způsobem rozumí. V rámci novověkého liberálního myšlení se nicméně zrodil silný proud, který se proti tomuto přesvědčení systematicky staví. Víra v suverénního jednotlivce, jenž se může vzepřít všem omezením a stát se „tvůrcem svého vlastního světa“, je v něm natolik silná, že se už žádné hranice nerespektují.

Vztah k fotbalu po Bosmanovi je tak do značné míry otázkou perspektivy. Přijmeme-li za svou tu lokální a půjde-li nám v prvé řadě o to, co můžeme spatřit na vlastní oči a sdílet to s druhými v přirozeném společenství svého města, pravděpodobně nebudeme z nových pořádků nadšeni. Pokud se naopak ze všech takovýchto vazeb osvobodíme, rozhodneme se létat na zápasy do Londýna či Madridu a platit tam za místo v hledišti často už zcela nesmyslné vstupné, nejspíš je uvítáme.

To koneckonců odpovídá dnes oblíbenému dělení lidí na somewheres a anywheres. Jak se zdá, v současném fotbale anywheres získávají navrch, a to jak mezi samotnými hráči, kteří na tradiční klubismus vesměs zapomněli, tak mezi fanoušky, v jejichž řadách přibývá těch, co už fotbal ve vlastním městě nezajímá a místo toho se upínají k některému z velkých evropských mužstev. Důležitá je pro ně samotná podívaná a tu pořád spolehlivě dostanou – navíc ve větší kvalitě než kdy dřív.

Tento přístup ve svém rozhodování podle všeho přijal i Evropský soudní dvůr, když fakticky nadřadil individuální mobilitu všemu ostatnímu. Spousta milovníků fotbalu si dnes v důsledku toho nemá s lidmi ze svého okolí co říct a mnohem lépe jim je na internetových fórech, kde mohou do omrzení řešit složení záložní řady oblíbeného velkoklubu. I oni možná tvoří nějaký nový druh „lidu“. Jen není jasné, co tento lid kromě velké podívané poutá dohromady, a zda je v něm tudíž místo pro skutečnou solidaritu.

Výmluvný je zde příběh samotného Bosmana, jenž nakonec propadl alkoholu a skončil zcela bez peněz. Obyčejně se v takových situacích snaží zkrachovalým fotbalistům pomoci bývalí spoluhráči, kteří dopadli lépe, fanoušci na jejich podporu organizují sbírky, místní firmy jim nabízejí práci. Vše se to děje na jakési komunitní bázi. Jenže Bosman už do žádné komunity nepatřil, svou soudní pří se z ní definitivně vyčlenil. Přesto ještě našel sílu k poslední kampani. Vyzval fotbalisty, kteří dnes z jeho úspěšného boje tolik profitují, aby mu finančně pomohli alespoň koupí trička. Prodalo se jediné. Prý si ho koupil syn jeho právníka.