Esej Petra Kratochvíla: Dědictví Benediktovy éry. Tři výzvy pro současný katolicismus

Zvenku tento prostor vypadá nevábně a ponuře, a teprve vstoupíme-li dovnitř a na vitráž dopadne světlo, prostor ožije a my spatříme tajemnou nádheru církve. Ovšem světlo víry, pokračoval Benedikt, může být zatemněno společností, která často zapomíná na Boha a které se příčí i ty nejzákladnější požadavky křesťanské morálky. Ale i v této společnosti zůstává trvale přítomna touha lidského ducha pozvednout se k Bohu – zakončil svou homilii Benedikt.

Její pozorné čtení nám nejen dá nahlédnout do Benediktova myšlenkového světa, ale zároveň odhalí tři oblasti, v nichž s tímto papežem skončila jedna éra dějin katolické církve.

První a nejpodstatnější oblast souvisí s tím, že Benedikt byl posledním papežem okcidentální, západní církve. Druhá se vzestupem katolického neotradicionalismu, jehož se stal Benedikt úběžníkem. A třetí s obranou církve tak intenzivní, že vyústila v papežovu neschopnost její nefunkční struktury jakkoli reformovat.

Tyto výzvy, ač pevně svázány s Benediktovou érou (a Benediktovou érou mám na mysli jeho působení coby prefekta Kongregace pro nauku víry i následný pontifikát), nicméně jeho působení daleko přesahují. Způsob, jakým se církev vůči těmto třem výzvám postaví, bude totiž doslova klíčový pro její charakter i budoucí směřování.

Benedikt byl posledním bytostně evropským papežem, který současně stál v čele stále ještě okcidentální církve. Evropa byla pro Benedikta klíčová ve všech ohledech. Prohlašoval, že křesťanství vytvořilo Evropu, a současně považoval evropskou kulturu za nepostradatelnou pro budoucnost křesťanství.

Miloval evropskou architekturu i hudbu. Sám byl dobrým klavíristou – Mozartova inspirace podle něj „nemohla přijít odjinud než z nebes“. Byl pověstný tím, že před svým zvolením, ještě jako kardinál Ratzinger, rád a často navštěvoval opery a koncertní představení.

Benediktův vztah k Evropě měl ovšem hlubší než jenom estetickou podobu. Oživení katolicismu v Evropě považoval za jeden z cílů svého pontifikátu. Skutečně také rozuměl evropské integraci a jejím zdrojům, i když postupně vůči současné Evropě získával odstup s tím, jak narůstala jeho kritika sekularizace.

Evropská duchovní tradice pro něj zůstávala pilířem katolicismu a jedno bez druhého si neuměl představit.

Že to není v církvi věc široce přijímaná, ukázala až kritika Evropy z úst papeže Františka. Benediktův nástupce zvnitřněné evropanství nesdílí a jeho metafora Evropy jako „neplodné stařeny“ nemůže být pozici Benediktově vzdálenější.

Benediktův eurocentrismus ale měl ještě zásadnější dopad na vnitrocírkevní politiku a na vztah evropského katolicismu k tomu mimoevropskému. To se projevovalo na všech úrovních řízení církve, ale nejviditelněji při jmenování kardinálů– tedy nejvyšších církevních hodnostářů.

Například v Benediktově konzistoři z února 2012 bylo z dvaadvaceti nových kardinálů šestnáct Evropanů a tři Severoameričané. Ačkoli na konci Benediktova pontifikátu v Evropě žila méně než čtvrtina světových katoliček a katolíků, pocházelo z ní díky jeho politice více kardinálů-volitelů než ze všech ostatních částí světa dohromady.

Protežování Evropy bylo natolik markantní, že se proti jeho eurocentrismu začala ozývat stále výraznější kritika z mimoevropských místních církví, která nakonec bezesporu přispěla k volbě prvního mimoevropského papeže. (Zároveň zde ale lze vyvrátit zjednodušenou představu, že František je protipólem Benedikta – František byl zvolen konkláve s jasnou většinou Benediktových kardinálů.)

Františkův následný obrat ke globálnímu Jihu proto není jenom krátkodobou odchylkou, ale odrazem trvalé proměny globální církve: éra okcidentálního katolicismu je nadobro u konce.

Z kontrastu mezi Benediktovou orientací na tradiční evropskou duchovnost a jeho rostoucím odporem vůči sekularizaci, liberalizaci a jejich doprovodným jevům vyrůstala řada napětí, a to jak těch teologických, tak těch institucionálních.

Nejpatrnější byla jeho proměna z teologického progresivisty (jak sám sebe označoval) v teologa, který se začal hluboce obávat nezamýšlených důsledků druhého vatikánského koncilu (1962–1965).

Porovnání Ratzingerových poznámek z koncilu s jeho pozdějšími názory skutečně vyjevuje množství zásadních posunů. Řadu názorů, třeba ohledně biskupské kolegiality nebo vztahu církve k modernímu světu, které během koncilu i v letech krátce po něm jednoznačně podporoval, postupně opouštěl.

V teologických sporech následujících dekád se pak často vymezoval proti svým oponentům (jako byl kupříkladu kardinál Kasper), kteří paradoxně jenom setrvávali na jeho původních pozicích. Ratzinger šel dokonce tak daleko, že ze svých sebraných spisů vyškrtal vlastní pasáže, které se mu později jevily jako příliš liberální.

Coby prefekt vlivné Kongregace pro nauku víry (jmenován byl v roce 1981) už kardinál Ratzinger mluví o pokoncilním období jako o době, kdy na brány církve útočí „doslova každý typ heretické deviace“.

Ratzinger přirozeně dále zůstával obhájcem koncilu. Díky vlastní teologické pronikavosti i podpoře Jana Pavla II. se mu ovšem podařilo prosadit jeho fundamentální reinterpretaci (kterou potvrdil i jako papež Benedikt ve svém projevu z prosince 2005).

Koncil nevyzýval k radikální proměně církve, tvrdil Ratzinger, nebyl nesen hermeneutikou zlomu, ale hermeneutikou kontinuity. Onu radikalitu – údajného ducha koncilu, který jde za koncilní dokumenty – je třeba stejně radikálně odmítnout a potlačit.

Tato jistě legitimní, byť zásadní proměna Ratzingerova postoje coby teologa ovšem byla paralelně doplněna též kroky Ratzingera coby mimořádně vlivného prefekta Kongregace pro nauku víry.

Jako prefekt neváhal ostře kárat a disciplinovat teology, kteří se podle mínění kongregace odchýlili od učení církve, a postihovat je církevními tresty, včetně zákazu veřejného působení.

Trestu neunikl americký teolog Charles Curran či známý představitel teologie osvobození Leonardo Boff. Odsouzení se dočkal též dávný Ratzingerův přítel a druhdy ideový souputník Hans Küng.

Ratzinger postupoval s nevídanou urputností. Neobstojí přitom obhajoba založená na tom, že v pozici prefekta pouze efektivně plnil svůj úkol. K udělování trestů docházelo i na základě obvinění z formulačních nejasností, jako v případě stařičkého belgického teologa Jacquese Dupuise.

Jezuitský znalec Vatikánu Thomas J. Reese, který byl sám odstraněn z pozice šéfredaktora vlivného katolického periodika, hovoří o stovkách případů a lakonicky Ratzingerovo působení coby prefekta shrnuje slovy „nesouhlasíš-li s Vatikánem, budeš umlčen“.

Ratzinger ovšem sám sebe stále vnímal především jako teologa, a proto se snažil svou roli prefekta vyvažovat rolí veřejného intelektuála. Rád se účastnil debat se svými odpůrci uvnitř církve i mimo ni: s Jürgenem Habermasem diskutoval o předpokladech demokratické politiky, s Hansem Küngem o globálním étosu či vztahu rozumu a víry, s Walterem Kasperem o ontologických základech církve.

Tyto debaty zůstávají intelektuálně mimořádně obohacující. Zároveň ale neexistuje nejmenší náznak, že by se pod jejich vlivem Ratzingerovo myšlení o církvi nebo o světě posunulo: Ratzinger natrvalo zůstal především neoblomným katolickým apologetou.

Toto čtení s mimořádnou silou potvrzuje i jeho v den smrti zveřejněný Duchovní testament. Benedikt zde vykresluje až černobílý obraz: přírodní vědy i biblická exegetika chtěly vyvrátit některé aspekty katolické víry, ale selhaly. Zdánlivě neotřesitelné teze liberálních, existencialistických a marxistických teologů zkolabovaly. Beze změny přetrvala a jako vítězná se ukázala jenom jediná, pravověrná pozice, ztotožněná s Benediktovou vlastní tezí o rozumnosti víry. Benediktův testament svou předkoncilní dikcí až vyráží dech – vstřícnost koncilu k biblické hermeneutice či otevřenost vůči znamením doby se zdají být zcela zapomenuty.

Politika papeže Benedikta navazovala jednoznačně na linii kardinála Ratzingera a je na místě ji vykládat stejnou interpretační logikou – hrozba přichází především z progresivní strany a vůči progresivistům je třeba postupovat ostřeji než proti konzervativcům.

Je to zřejmé z mnoha papežových kroků, jako bylo třeba jeho zrušení exkomunikace čtyř biskupů, kteří odmítali koncilní liturgickou reformu (z nichž jeden, jak se následně ukázalo, byl popíračem holocaustu). Mimořádný dopad mělo i jeho rozhodnutí umožnit častější slavení předkoncilní podoby římského ritu.

Naopak tlak na zastánce „ducha koncilu“ nepolevoval. Vůbec nejlépe to dokumentuje dlouholeté vyšetřování největší katolické organizace reprezentující desítky tisíc amerických řeholnic, jež byla shledána vinnou z radikálního feminismu. Řeholnice byly dokonce souzeny i za to, co nedělaly či neříkaly, tedy že se například údajně nedostatečně zapojily do veřejné debaty o potratech. Vyšetřováním, vynesením rozhodnutí i následným dohledem nad organizací byli přirozeně pověřeni pouze muži.

Celkový závěr je neúprosný: I sebepřátelštější čtení Benediktova pontifikátu musí skončit konstatováním, že v papeži postkoncilní vývoj vyvolával hluboké znepokojení a že proti tomuto vývoji vší silou bojoval. Známý církevní historik Massimo Faggioli takový závěr potvrzuje, když říká, že je obtížné najít byť jen jedinou reformu Benediktovy éry, jež „by se nepokoušela zvrátit změny, které přinesl druhý vatikánský koncil a léta krátce po něm“.

Odsud plyne druhé dědictví Benediktovy éry: ať už právem, či neprávem se nedávno zesnulý papež stal ikonou katolických konzervativců a následně též úhelným kamenem jejich odporu vůči papeži Františkovi.

Dokonce lze říct, že Benediktova teologie koncilu a jeho církevní politika proměnily katolický konzervatismus v neotradicionalismus, klerikalizovaný, silně politicky angažovaný, vášnivě zapojený do kulturních válek, nesmlouvavě antiliberální, ovšem často i antidemokratický.

Tento proud – představovaný například kardinály Burkem, Müllerem či Sarahem – dnes představuje nejrobustnější výzvu nejen vůči politice papeže Františka, ale i vůči druhému vatikánskému koncilu. Konečným cílem neotradicionalistů je právě revize koncilu a vztahu církve k současnému světu. Nejčtenější italský deník Corriere della Sera v té souvislosti dokonce varoval před reálnou možností schizmatu uvnitř katolické církve.

Taková představa je sice přehnaná, ale hluboké rozdělení církve, obzvlášť patrné třeba v USA, je smutnou realitou.

„Historický“ Benedikt by jistě s neotradicionalisty v mnohém nesouhlasil. To ale nic nemění na skutečnosti, že je jeho éra nejen zrodila, ale i sytila a prosadila do mnoha církevních funkcí. Benediktova smrt vazbu s neotradicionalisty jenom zpečetí: aktuální kniha papežova osobního sekretáře arcibiskupa Gänsweina je toho dokladem.

Bylo-li Benediktovo evropanství jeho přirozeným živlem a jeho konzervatismus výsledkem dlouhodobého teologického vývoje, pak se jeho postoj k řízení a reformě církevních struktur stal jeho největší slabinou.

Nejzřetelněji se tato slabina ukázala v přístupu k sexuálnímu zneužívání v církvi. Je pravdou, že během Benediktova pontifikátu byly učiněny mnohé důležité kroky v boji proti zneužívání. Papež se jako první setkal s oběťmi, změnil řadu vnitrocírkevních předpisů a potrestal i některé vlivné postavy katolické církve, které dříve využívaly ochrany Jana Pavla II.

Nicméně jeho postup byl nesen představou, že zdrojem masového zneužívání v církvi nejsou netransparentní mocenské struktury uvnitř církve, ale vnější problémy. Konkrétně společenský kolaps sexuálních norem v šedesátých letech. Řešením proto podle Benedikta mělo být očištění církve od těchto liberálních vlivů.

Jenže zneužívání v církvi rozhodně nezačalo v šedesátých letech, navíc ho najdeme i v zemích, kde sexuální revoluce vůbec neproběhla, a ke zneužívání docházelo i ze strany konzervativního kléru. Že by za ním mohly stát systémové vnitrocírkevní problémy, jako třeba kultura klerikalismu, o níž často mluví papež František, součástí Benediktova myšlenkového světa prostě nebylo.

Když v roce 2012 propukl skandál Vatileaks, který odhalil korupci, finanční machinace i intenzivní mocenský boj uvnitř Vatikánu, bylo zřejmé, že Benedikt na strukturální reformu kurie ani širší církevní kultury nestačí.

Je třeba ovšem ocenit, že si této své nedostatečnosti byl vědom. Jeho rezignaci, která následovala krátce potom, co obdržel zprávy shrnující výsledky vyšetřování, je proto třeba považovat za nejodvážnější čin celého jeho pontifikátu.

Zároveň ovšem rezignace zcela jasně ukázala, že se Benediktova politika založená na urputné obraně církve coby posvátného prostoru osvíceného gotickými vitrážemi vyčerpala a že mnohé stíny vyvstávají zvnitřku církve.

Benediktova éra byla v jistém smyslu pokusem vytvořit alternativní katolický vesmír, kde druhý vatikánský koncil nebyl paradigmatickou revolucí. Tento pokus selhal, ale zcela bez následků nezůstal. Katolický neotradicionalismus je i kvůli Benediktovi ideově a politicky silnější než kdy dříve.

Posun těžiště církve na globální Jih ho přitom může paradoxně ještě posílit, protože má díky Benediktovi v subsaharské Africe i v obou Amerikách řadu vlivných přívrženců. Střet s neotradicionalisty navíc probíhá na pozadí zásadních církevních reforem ze strany papeže Františka, které míru nejistoty v životě církve ještě zvyšují.

Ano, Benedikt byl bezesporu brilantním teologem, jeho éra za sebou ovšem zanechala církev, která musí usilovně hledat odpovědi na otázky, na něž on sám odpovědět nedokázal.