Esej Petra Fischera: Covidové národní divadlo. Proč Češi v souboji s koronavirem prohrávají?

Jsou Češi, kteří vedou už řadu měsíců podobně omezený sociální život jako jinde na starém kontinentu, nějak jiní než ostatní Evropané? Mají špatnou vládu? Nebojí se smrti? Odmítají bojovat? Popírají řád přírody a lidí, anebo ho darwinisticky přijímají se vším všudy?

Nejčastější odpovědí je samozřejmě chaotická vláda. Psychologové i sociologové se shodnou, že když boj s pandemií řídí zmatený a nedůvěryhodný kabinet, můžeme těžko očekávat, že ho bude někdo poslouchat, zvláště pokud se ministři bojí vymáhat i svá vlastní regulační nařízení, aby občany neurazili a nedotkli se jich.

Jenže tahle teorie tak úplně neplatí. V první vlně se Babišova vláda chovala stejně chaoticky a zmateně jako teď. Vyvolávala nejistotu, vzbuzovala více posměch než důvěru a selhala v zajištění ochrany obyvatel zdravotnickými prostředky – přesto se boj s nemocí dařil a premiér mohl vyslovit svou legendární větu, že jsme „best in covid“. Vítězila solidarita: sociální distanc a rouška se staly ikonou druhého, kterého právě tím, že k němu zachovávám bezpečný odstup, beru na vědomí.

Čím to, že zjevení druhého jako základ každého společenství dnes tak rychle přešlo do silné egoity, kdy se staráme hlavně o sebe, tedy o holý život, o ekonomické přežití? Proč se při pohledu na rozpadající se stát ve druhé vlně pandemie rozpadá i societa, jistá nevyvratitelná soudržnost známá z vlny první, kterou Češi tak slavně zdolali, o čemž svědčí i nespočet děkovacích happeningů lidem z první linie, jejichž součástí bylo i státní vyznamenání Romanu Prymulovi, podle prezidenta Zemana „vítězi první vlny“?

Možná že je předběžnou odpověď užitečné hledat někde tady, v celé té inscenovanosti a divadelnosti první vlny, která se odehrávala jako strhující televizní show, předvádějící údajnou pozitivní energii jednoho malého národa, který je vnitřně silný a mimořádný, přestože mu, jako už v dějinách tolikrát, vládnou slaboši a mamlasové. A že se jich zase našlo: celá plejáda mizerných politiků, podléhajících navíc papalášským manýrům! Kde má potom chudák národ, trpící nedostatkem velikánů a skutečných státníků, brát sílu na další boj s covidem? Cožpak se lze divit, že český lid, unavený neschopností mocných, podléhá popíračskému zoufalství a lhostejnosti, když ho ti nahoře opouštějí, média už mu nezvedají sebevědomí a ti dole, tradiční oběti, sami od sebe nezmohou proti viru nic? Co jiného zbývá nám nebohým opuštěným než nedůvěra ve vše, občanská neposlušnost a protest i proti těm, co umírají v nemocnicích?

Ne, nemusíme být nutně na slepé cestě ironizace všeho, jak by se mohlo zdát. Stačí sledovat, kolik slov už bylo věnováno tomu, jací podivíni Češi jsou, jaké všechny špatné vlastnosti mají, a proto v boji se skutečnou pandemií selhávají, protože to vítězství v první vlně bylo vlastně jen jako. A jak málo se probírají možnosti té nejlepší strategie, za níž by se důsledně šlo. Psychologický sebezpyt spojený se sebelítostí a arogantní uražeností má přednost před dohadováním strategie boje: Češi jsou netrpěliví, když není vyhráno hned, raději pak nevěří ničemu a nikomu, jsou to „smějící se bestie“, myslí jen na sebe, chtějí jen přežít.

Znovu jako už tolikrát v novodobých českých dějinách se zapomíná na to, že politika je vytrvalá práce, která přináší efekt až za delší dobu, a je potřeba mít trpělivost, jež se nakonec vždy vyplatí. Tuto masarykovskou premisu umějí někteří čeští politici ještě dnes docela hezky zopakovat a třeba i zabudovat do státnického proslovu, ale už skoro nikdo ji nedokáže prakticky naplňovat.

Je to déjà vu, jež se vrací pokaždé, jakmile o něco jde, jakmile je třeba něčeho se pro budoucnost vzdát. Historik Jan Tesař tomu ve své kultovní a jistě i dnes provokující studii Mnichovský komplex říká „specifická neopakovatelná českost“, která se nejlépe a nejpochopitelněji vyjevuje právě v mytologizaci Mnichova 1938 jako věčné zrady, má však mnohem hlubší kořeny i dosahy.

Když už se tedy zaobírat tím, jací jsme, protože na trpělivou práci zase není čas, je potřeba to udělat důsledně a od základu. Bezohledně. A k tomu se Tesařovy postřehy velmi dobře hodí – i v době covidové.

Není tu prostor zabíhat do všech podrobností Tesařovy argumentace, postačí však připomenout postřeh, který je ve studii z konce osmdesátých let pro dnešek možná nejpříznačnější a také nejužitečnější, a to je ona národní posedlost divadelní sebe-inscenací.

„Happening – jeden týden pro jednu generaci – je přirozenou českou podobou účasti milionů na veřejném životě,“ připomíná nesmlouvavý historický fyziolog Tesař. Je to dlouhá linie od revoluce října 1918 přes Mnichov 1938 a Pražské povstání 1945, srpen 1968, listopad 1989 – až po demonstrační „vzpoury“ proti Babišovi a nyní boj s virem. Zahrát to hlavně rychle, aby pro jednou bylo prakticky a morálně hotovo, a potom se vrátit ke každodennosti, k obstarávání holého života.

Tesař je až zlý, když připomíná, jak nefunkční byla vojenská příprava obrany státu ve třicátých letech minulého století, kdy se z papíru dostalo jen málo do vojenské praxe. Plán rámcově byl, ale nikdo se neobtěžoval ho realizovat. Také o humanistické politice dělané ve jménu vyšších ideálů lidských, kterou Masaryk a spol. vložili do základů nové Československé republiky, se více mluvilo, než kolik se potom udělalo, což Tesař přisuzuje sklonu českého politického společenství k ležérnosti a výmluvám, jež jsou poté naopak přebíjeny a zakrývány „velkými vzmachy národa“ v jeho těžkých chvílích.

Češi, jak kdysi poznamenal Ferdinand Peroutka, měli ve skutečnosti i za první republiky jinou ideu státu než tu masarykovskou, totiž „jako ostatní státy – mít se dobře“. Starat se jen a jen o sebe, a to ještě ne důrazně a systematicky, píše Tesař, přičemž se odvolává i na pozorování vnější, především německé.

Není asi náhoda, že této národní ctnosti využili během protektorátu také nacisté, ostatně Tesař v Mnichovském komplexu odkazuje mimo jiné na K. H. Franka, kterého na Češích udivovalo „skálopevné přesvědčení, že Čechy jsou pupek světa“.

V konfrontaci s hitlerovským Německem se podle Tesaře naplno ukázalo, že „Masarykův český program nebyl bytostně vlastní českému národu, jak se Masaryk domníval“. Češi se ho v krizi rozhodli odložit „jako nadměrný přepych“. A z Mnichova si udělali důležité vyprávění o hrdinství bytostných humanistů, kteří se chtěli bránit, ale ostatními zrazeni se nakonec museli starat o holé přežití.

Tesař dekonstruuje nejen tento pro něj v jistém smyslu centrální, protože exemplární mýtus, ale rozkládá i jiné velkoústé historky o pracovitém politickém národě, který ctil demokracii a humanitu nade vše, přičemž se v dějinných krizích vyjevovalo spíše společenství dětinsky nedospělé, protože sebelítostivé, netrpělivé a neochotné pro důležité věci intenzivně pracovat.

„Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytvářejí ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním celonárodním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je třeba budovat a pocit svobody šlechtit,“ připomíná velmi nepříjemně, až štiplavě historik Tesař, jako by tak trochu popisoval také politickou marnost posledního desetiletí.

Asi to není optický klam, že česká společnost i dnes v čase pandemie dává před skutečnými dospělými politickými činy přednost divadelnímu přehrávání politiky. Solidaritu a výdrž jsme už jako společnost předvedli v první vlně – kdo nevěří, ať si to velké covidové divadlo pustí ze záznamu, moc pěkné to bylo –, teď už si zasloužíme trochu toho opravdového života.

I vláda s opozicí si zvykly předvádět v mediálních inscenacích svou šlechetnost a zájem o občany, ale jen pomalu a spíš obtížně a nedůsledně se líbivá rétorika stává praktickou politickou realitou – to už je práce, při níž často nejde jen o tu námahu, ale rovněž o to, kdo si nakonec přivlastní její pozitivní výsledky.

Jan Tesař tento rys v Mnichovském komplexu zachycuje stručně v krátkém odstavci, který je podle mého nejdůležitější pasáží jeho kontroverzní knihy, protože míří na komoru zdroje českého národního sebevědomí: „V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech, a v tom je začátek veškerých kvazi.“

Proč dnes znovu bojovat s covidem, když už jsme své vítězství nad ním odehráli v první vlně v televizi? Můžeme se k tomu snadno vrátit, ale pochopte, národ už ukázal, že když chce, dokáže to, a právě proto už chtít nemusí. Je libo humanitární sbírku, další děkovný koncert, zorganizujeme, žádný problém. Ale pár týdnů trvající rozumnou politickou spolupráci všech, která je skutečným výkonem společenství, na to už nedojde. Jako by ani covid nebyl společný nepřítel, který jinde v Evropě tak snadno spojuje.

To, že Tesařova „divadelní národní teze“ není úplně vedle, potvrzuje řada okolností: počínaje zdejší masovou oblíbeností hereckého mudrování nad smyslem života a herectvím jako životním „par excellence“ (kolik rolí máš, tolikrát jsi člověkem) a konče pouličními fériemi typu národních oslav sportovních vítězství či připomínek Listopadu na Národní třídě v Praze.

Právě každoroční „šamanské“ vyvolávání spojující atmosféry listopadových dní se stává divadelním rituálem, v němž si část obyvatel v módu svobodného užívání a konzumace znovu přivlastňuje rozdíl mezi komunistickou nesvobodou a liberální demokracií, ačkoli ve společnosti už dávno pracují mnohem podstatnější a důležitější rozdíly (propastné diference v čerpání moci peněz, práce, rodiny či pozice, vzdělání). Jak báječně příjemné je nostalgicky zůstávat na prknech divadelní revoluce a nechávat si svět v jeho dějinném kvazi sporu mezi komunismem a kapitalismem!

S covidem to už tak snadno nepůjde. S ním se nedá, zdá se, vyběhnout jako s komunisty při jedné revoluci pět minut po dvanácté. Vzpomínkové repetice spektakulárního vítězství v první vlně, kdy se všichni na pár týdnů opravdu poctivě zavřeli doma, už nikoho v lhostejném přístupu ke zvládnutí pandemie nezlomí. Bude třeba trpělivě a důsledně (jak trapně nečeské) vyjednat modus vivendi s novým koronavirem.

Vlastně je to úplně stejné jako s tím divadelním opakováním sametové revoluce. Slzy dojetí vzpomínky na jaro přinesou, politické činy ale z žádné slzavé nostalgie nevyrostou.