Esej Petra Druláka: Poručíme větru, dešti?

O jaké bohy se bojovalo ve 20. století? Byli tři: Národ, Proletariát a Jednotlivec. Zatímco vyznavači Národa skončili u fašismu a ti, kdo věřili v Proletariát, u komunismu, víra ve svobodného Jednotlivce byla liberální. Všechny tři víry se střetly ve druhé světové válce. Válka bohů vedla k zániku jedné církve, dvě zůstaly: církev Proletariátu a církev Jednotlivce. Ty se střetly ve válce studené, po níž zbylo už jen náboženství Jednotlivce.

Podstatou vítězné víry jsou individuální lidská práva, především pak práva vlastnická a občanská, na nichž stojí liberální kapitalismus. V devadesátých letech se zdálo, že euroamerické vítězství doktríny lidských práv a kapitalismu pouze potvrzuje to, co o sobě liberální náboženství tvrdilo vždy: podnikaví jednotlivci využívající svého rozumu jsou motorem historického pokroku – technologického zajišťujícího růst blahobytu, morálního, který tlumí násilí a rozšiřuje i prohlubuje práva lidí, a institucionálního, jenž nás propojuje napříč hranicemi. I když tento pokrok může občas zakolísat, lidé jsou v podstatě racionální a vždy se na cestu pokroku vrátí.

Apoštolové liberalismu si proto mysleli, že rokem 1989 skončily dějiny. Zbývalo pouze vyřešit, jak rychle se jejich náboženství rozšíří do zbytku světa, jak zdatně budou noví konvertité dohánět tradiční věřící a zda globální společenství bude mít podobu vzájemně propojených států, nadnárodních federací, či dokonce federace světové.

Dnes je ovšem všechno jinak. Šíření liberální víry mimo euroamerický prostor dopadlo neslavně: v Číně, Rusku, Indii či Brazílii se vrací náboženství Národa a v severní Africe a na Blízkém východě vidíme návrat k islámu. Ještě podstatnější je však úpadek liberální víry na jejích nejsvětějších místech: USA a Velká Británie se s Trumpem a Johnsonem ve jménu Národa obracejí zády k hlavním liberálním projektům dneška, tedy ekonomické i právní globalizaci a evropské integraci.

Kapitalismus přináší nadále prosperitu, ale také čím dál větší nerovnosti; v důsledku ekonomické globalizace roste v USA i Evropě počet svobodných jednotlivců, kteří se ocitají v pozici vykořisťovaného proletariátu, žádají sociální spravedlnost a právem si více než od progresivních liberálů slibují od Jeremyho Corbyna či Bernieho Sanderse.

Rozšiřování a prohlubování lidských práv na Západě se vyvíjí podivným směrem. Z klasického liberálního boje za svobodu a toleranci se stal progresivní boj proti jakékoli diskriminaci. Ten vede k popírání všech identit a vazeb, které si jednotlivec sám nezvolil, a ke konstrukci menšin, které se definují jako oběti minulé či probíhající diskriminace. Obrana lidských práv se tak mění v neustálé napravování skutečných či domnělých křivd nejrůznějších skupin, které samy sebe těmito křivdami definují. Pro většinu společnosti se ale antidiskriminační tažení projevuje především vyvoláváním pocitů viny, útoky na mravní zvyklosti a omezováním svobody projevu; jakákoli kritika či projev humoru na účet oněch obětí jsou považovány za pokračování diskriminace. Boj za lidská práva se tím pro většinu lidí mění ve svůj opak.

A tak nejenže se liberální náboženství Západu nerozšířilo do všech koutů světa, ale hroutí se na samotném Západě. Jeho občané čím dál více naslouchají staronovým prorokům Národa, Proletariátu, a dokonce i Alláha. Těžko se totiž dokážou najít v antidiskriminačním pojetí globalizovaného Jednotlivce, které hlásají současní progresivní liberálové. Tato liberální elita má ale stále kulturní hegemonii ve všech západních společnostech, ovládá média, univerzity, nevládní organizace i justici, také ji podporují významné banky a korporace profitující z globalizace, zejména z nadnárodní arbitráže a neomezeného pohybu zboží, osob a kapitálu. Drží i převahu politickou, byť tu už leckde ztrácí.

Progresivní liberálové si dobře uvědomují, že pokud nemají své pozice ztratit úplně, musejí přijít s něčím jiným, než je podpora smazávání hranic či boj proti jakékoli diskriminaci. Hledají proto nové náboženství, které by odpovídalo ideologickému nastavení progresivního liberalismu, neohrožovalo jeho ekonomické zájmy a dokázalo lépe oslovit většinu společnosti. V této situaci se zjevuje „zelené náboženství“ boje proti klimatickým změnám.

Problém oteplování planety je diskutován již několik desítek let a nejméně posledních třicet let patří do široké skupiny takzvaných globálních problémů – spolu s nerovností, dostupností zdravotní péče a vzdělání, konvenčním i nekonvenčním zbrojením či populačním růstem.

Ještě počátkem tohoto století bylo globální oteplování předmětem legitimních sporů a byla mu různými institucemi přisuzována různá priorita, zřídkakdy ta nejvyšší. V posledních letech z něj však nejsilnější evropské státy učinily alfu a omegu své politiky. Vládnoucí liberální elita včetně jí nakloněných médií se dnes na klimaskeptiky dívá s porozuměním, které je obvykle vyhrazeno pedofilům. Tento posun nelze vysvětlit pouze hlubším vědeckým poznáním.

Diskurz, který boj s globálním oteplováním doprovází, je vědecký: podložený čísly, matematickými modely i autoritou dlouhé řady odborníků. Problém lze redukovat na následující teze. Zaprvé: v posledních dvou staletích, a zejména v posledních desetiletích dochází ke globálnímu nárůstu teplot. Zadruhé: jednou z hlavních příčin jsou skleníkové plyny produkované člověkem, pocházející zejména ze spalování fosilních paliv (v průmyslu, energetice, dopravě) a z intenzivního zemědělství. Zatřetí: globální oteplování bude mít katastrofální následky spojené se zvýšením hladin oceánů a častějším výskytem klimatických a meteorologických extrémů (sucha, záplavy). A konečně: pokud vyřadíme fosilní paliva, omezíme cestování a spotřebu masa, snížíme emise skleníkových plynů, čímž ztlumíme oteplování a vrátíme se k předchozí rovnováze.

Teze o oteplování planety je vědecky nesporná. S tezí o lidském vlivu je to lehce složitější. Na jedné straně skutečně představuje podloženou hypotézu odpovídající stavu našeho poznání. Na straně druhé o zákonitostech klimatu mnohé nevíme, prokazování kauzální souvislosti bez možnosti experimentu (což na úrovni klimatu příliš nejde) je vždy problematické a k povaze vědeckého poznatku nevyhnutelně patří jeho následné přehodnocování. Bylo by proto na místě přistupovat k této hypotéze s určitou obezřetností a bez arogance rozumu.

O tom, že vývoj jde v Evropě spíše opačným směrem, svědčí nedávný článek v deníku Le Monde: autor upozorňuje, že francouzská Akademie věd, tedy nejuznávanější vědecká instituce v zemi, konečně zaujala společensky angažované stanovisko ke klimatu, čemuž donedávna bránil nesouhlas skeptiků v jejích řadách. Tato podvratná skupina bránila vědeckému konsenzu, a dokonce brala v ochranu skeptické názory některých politiků. Liberálně progresivní deník však s uspokojením konstatuje, že doba této rušivé roztříštěnosti už je za námi a francouzští vědci se dnes jednotně zapojují do velkého boje naší doby.

Zbývající dvě teze jsou z vědeckého hlediska podstatně slabší. Mají charakter více či méně podložených spekulací.

Nesejde na tom, že katastrofické spekulace třetí teze mají podobu složitých numerických modelů zaměstnávajících ty nejvýkonnější superpočítače. Jediné, co o těchto počítačových simulacích můžeme říct, je, že to s nimi dopadne jako vždy – budou dost vzdálené od skutečnosti.

Hlavní výhradu ke čtvrté tezi pak formulujme otázkou: Dokáže člověk ovlivňovat klima podle vlastních představ? Zatímco druhá teze tvrdí, že náš vliv na klima byl nezamýšleným důsledkem ekonomického rozvoje, čtvrtá nám připisuje schopnost tento nezamýšlený důsledek odstranit a regulovat klima planety, jak potřebujeme, jako by šlo o teplotu a vlhkost v nějakém skleníku. K aroganci rozumu se tu přidává arogance vůle.

Této dvojí aroganci odpovídá i to, že opatření prosazovaná v rámci tohoto boje – k nejviditelnějším patří solární a větrné elektrárny, ale také přechod na elektromobily – se vůbec nenesou v duchu pokory vůči přírodě a v omezování invazivních aktivit člověka vůči ní, ale naopak v jejich stupňování. Mohou sice vést ke snížení emisí skleníkových plynů, ale přírodu zatíží možná ještě vážněji v jiných oblastech (toxickou těžbou vzácných kovů, nároky na globální dopravu, bionaftou, ničením krajiny). Liberálně zelené náboženství tu pouze pokračuje v dlouhodobém programu ovládání či spíše znásilňování přírody lidskou vůlí.

Boj s globálním oteplováním je faustovský. Věří v člověka s neomezeným rozumem a neomezenou vůlí, který dokáže technicky překonat každou hranici či překážku pokroku. Dobře tím zapadá do myšlenkového rámce progresivního liberalismu. Odpovídá idealizované postavě absolutně svobodného Jednotlivce, který je schopen určovat všechny okolnosti své existence. Sám rozhoduje, zda bude mužem či ženou, Čechem, Němcem či Američanem, zda bude žít v Praze, Bruselu, New Yorku či Singapuru. Proč by tedy nedokázal určovat vývoj klimatu?

Oproti jiným globálním problémům má boj s klimatickými změnami z pohledu progresivního liberála několik výhod. Mix technokratického a apokalyptického jazyka vyvolává v lidech strach a umožňuje masovou podporu, kterou prosazování globalizace a nediskriminace už dávno nemají. Především však nezpochybňuje společenský řád liberálního kapitalismu, nýbrž posiluje jeho kořistnický vztah k přírodě, užívá stejný technokratický jazyk a otevírá nové investiční příležitosti v oblasti alternativních zdrojů a „zelených“ technologií. Symbolickým potvrzením této konverze globální ekonomické elity k zelenému náboženství bylo srdečné přijetí Grety Thunbergové v Davosu.

Oč složitější by bylo vypořádávat se s globálními nerovnostmi a se sociální nespravedlností uvnitř států! Řešení chudoby, nerovného přístupu ke vzdělání, zdravotnictví a k veřejným službám vůbec by vyžadovala radikální přerozdělování příjmů a zásahy do fungování systému. Kdo z vládnoucích vrstev by se chtěl do něčeho takového pouštět? Boj proti klimatické apokalypse umožňuje odsunout sociální spravedlnost na vedlejší kolej.

Dokud žluté vesty nevymlátily výlohy luxusních pařížských butiků a nevypálily pár státních institucí, domnívali se francouzští progresivisté, že si cestu k zelenému grálu nechají zaplatit od těch chudších tím, že jim ekologicky zvednou daň z nafty.

Klimatický aktivismus se vládnoucí oligarchii více než hodí. Elity se patrně domnívají, že jim aktivisté poslouží jako užiteční idioti, kteří nevědomky pomohou zachovat systém, jehož brutální útok na přírodu i společnost je průkaznější než celá problematika klimatických změn. Zatím to tak funguje. Ale do budoucna se může ukázat, že užitečnými idioty či spíše čarodějovými učni byli sami liberálové, když dali svou propagandistickou mašinerii do služeb něčeho, co je přesahuje.

Progresivní liberálové se totiž v tématu klimatických změn pragmaticky setkávají s náboženstvím, které se zásadně liší jak od toho jejich, tak od čehokoliv, co Evropa v posledním tisíciletí zažila. V jeho středu nestojí ani Bůh, ani Jednotlivec, ani Národ, ani Proletariát, nýbrž Země či Příroda. Lidstvo, které bylo středobodem předchozích vyznání, má v tomto náboženství roli jednoho z mnoha živočišných druhů, který si neoprávněně uzurpuje privilegované postavení nad ostatními a který se svými škodlivými aktivitami projevuje spíše jako globální nemoc sužující Zemi.

Toto náboženství leckde přechází už i do právních systémů: bolivijská ústava zakotvuje práva Matky Země, v Ekvádoru může vyhrát soudní spor například řeka.

Ve druhé světové válce se pragmaticky spojili vyznavači Jednotlivce a Proletariátu proti tmářství vyznavačů Národa, aby pak po svém vítězství vedli jeden proti druhému válku studenou. Dnes se pragmaticky spojují vyznavači Jednotlivce a Země proti hlasatelům Národa – Davos s ekoaktivisty proti Trumpovi. Vyznavači Národa podlehnou, pokud se budou dál nostalgicky držet programu obnovy vlastní zašlé velikosti a pohrdat ostatními. Budoucnost se pak odehraje v děsivém náboženském střetu mezi individualistickým pseudohumanismem a zeleným antihumanismem, v němž mohou říct své i islamisté.

Možná je ještě čas pro alternativu, pro spojení patriotismu a sociální spravedlnosti, které přírodě nedává roli ani bohyně, ani naprogramovatelné hračky, ale uznává její schopnost i potřebu sebeobnovy. Můžeme mluvit o konzervativních socialistech, sociálních konzervativcích, konzervativní levici, sociální pravici – v každém případě jde o prostor rozumu vzdorující expanzi práv Člověka, Přírody či Alláha.