Esej Pavla Barši: Staňme se hmyzem. Latourovo poučení z koronavirové krize

Nejen proto, že jeho slova jim připadají jako neartikulované skřeky, ale také proto, že přestal plnit ekonomickou funkci jejich živitele. Jen sestra Markétka si k němu uchovává alespoň po jistou dobu hřejivý vztah. I ona je však nakonec ráda, když „hmyz“ chcípne.

Konvenční čtení povídku chápe jako alegorii mezního odcizení jednotlivce od jeho nejbližších a neschopnosti komunikace. Bruno Latour ji však ve své poslední knize Kde jsem? Lekce z lockdownu pro použití pozemšťany (vyšla francouzsky v lednu tohoto roku v nakladatelství La Découverte) – inspirován spisem Kafka autorů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho – čte naopak: Řehořův lockdown není šifrou beznaděje, ale představuje osvobození z moderního provozu, v němž zůstávají uzavřeni členové jeho rodiny.

Životní nastavení rodiny Samsových přitom odpovídá představě, že člověk stojí proti přírodnímu prostředí jako vnějšímu materiálnímu zdroji své existence a proti ostatním lidem jako konkurentům, vůči nimž se má – podobně jako vůči přírodě – potvrdit coby nezávislý a soběstačný subjekt.

Tato představa se stala jádrem politického a ekonomického myšlení posledních čtyřiceti let: marxistický kolektivismus byl nahrazen individualismem, zároveň však byl podržen marxistický předpoklad, že ekonomické vztahy, jež spolu navazujeme při získávání materiálních statků z přírody, jsou základnou, na níž závisí náležité fungování všech ostatních společenských sfér, které tvoří nadstavbu.

Neoliberalismus postavil do středu společnosti autonomního jednotlivce motivovaného racionálním kalkulem maximalizace užitku. Jeho schopnost postarat se o sebe, aniž by se zadlužil u ostatních, měla být zdrojem užitku pro společnost jako celek.

Filosofie soběstačného jednotlivce, jenž si je s ostatními kvit, neboť je schopen si sám zajišťovat statky potřebné ke svému naplnění, je jednou verzí moderního ideálu emancipace jako vymanění se z pout závislosti: potvrzení sebe sama jako bytosti, která je schopná na základě svobodného rozhodování přetvářet sebe i svět.

Navzdory kolektivistické politické praxi představoval tento ideál cíl také pro marxismus: komunismus měl dát každému člověku možnost uskutečnit se jako svobodná bytost a aktualizovat všechny své tvořivé potence.

Coby typický Evropan 19. století byl Marx chycen v sekularizované teologii univerzální spásy, když tvrdil, že dějiny na svém konci umožní realizovat tento humanistický ideál každému člověku. Zato americká spisovatelka 20. století Ayn Randová již na žádný slib univerzální spásy nevěřila. K autonomii a tvořivosti jsou podle ní disponovaní jen někteří, přičemž Rooseveltův Nový úděl a podobné projekty v poválečné Evropě na ně uvalily náklady i za životy těch neschopných a neproduktivních. Latour připomíná román Osvobozený Atlas, v němž Randová líčí, jak se elita schopných pokusila toto břímě setřást a ze svého zotročení neschopnými se osvobodit útěkem do jiného světa.

Ve své knize z roku 2017 Zpátky na zem (česky vyšla loni v nakladatelství Neklid) identifikoval Latour tuto secesionistickou elitu s lobby popírající klimatickou změnu, za jejíhož politického reprezentanta považoval tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Mezitím bylo klimatické popíračství – alespoň v mainstreamovém veřejném mínění – poraženo. Část elity se však nemíní vzdát modelu ekonomického růstu, v jehož centru je kult soběstačného jednotlivce, i přesto, že jeho ekologické a sociální náklady začaly být evidentně vyšší než jeho zisky. Těmto lidem nezbývá než věřit, že se jim – podobně jako hrdinům románu Randové – podaří i nadále privatizovat zisky a unikat hrazení nákladů.

Odkazy na klimatické popíračství Donalda Trumpa jsou v Latourově nové knize nahrazeny odkazy na vesmírný projekt Elona Muska: poté, co „nadlidé“ jako on přispěli svou tvořivou seberealizací k narušení podmínek důstojného života na naší planetě, nezbývá jim než plánovat cestu na Mars.

Zatímco tato část elit si připravuje prostředky k budoucí proměně v mimozemšťany, nám ostatním koronavirová karanténa podle Latoura připomněla, že jsme pozemšťany.

V první chvíli jsme zastavení moderního provozu a jeho typu emancipace prožívali jako uvěznění. Ze sféry svobody a neomezené seberealizace jednotlivců jsme byli uvrženi do sféry závislosti a omezení. Zatímco předtím jsme mohli rozvíjet své tvořivé schopnosti podílem na produkci materiálních či duchovních statků, náhle jsme se ocitli ve sféře reprodukce holého života, která v sobě neskrývá nic tvůrčího ani vznešeného.

Realizace autonomního jednotlivce – v ekonomice, politických dějinách, vědeckém výzkumu či vysoké kultuře – byla po větší část moderní doby doménou mužů. Sféra plození, rození, udržování a rozvoje života byla doménou žen. Pro muže byla naopak oblastí ubíjející a neinspirující každodennosti, od níž utíkal k velkým činům. Prováděl je jako soběstačná bytost univerzálního ducha, nikoli jako na ostatních závislá bytost zvláštního těla, jež se zrodila z jiného těla a zplodí další.

Právě tuto situovanost na určitém místě naší genealogie a reprodukce našeho těla nám podle Latoura zkušenost karantény připomněla. Protože jejím kontextem bylo ohrožení, uvědomili jsme si také, že antonymem těla není duše (starší výraz pro autonomní já), ale smrt.

Jako Řehoř proměněný v brouka jsme však po prvním šoku začali objevovat svět, jenž spolu s tělesnou tíhou získal realitu, ve srovnání s níž se ti, kteří neopustili moderní svět autonomních já, jeví jako siluety z drátků – jednorozměrné stíny bez života.

Řehoř se časem nejen naučil pohybovat po podlaze svého pokoje, ale objevil v sobě dříve netušené možnosti – například schopnost lézt po stěnách a stropu. Vyvržení ze společenského provozu, na němž se účastníme jako mobilní já, do reality zranitelného těla, jež je připoutáno k bezprostřednímu – materiálnímu a sociálnímu – okolí, nám dalo příležitost, abychom tezi marxismu a neoliberalismu o prvotnosti ekonomiky prohlédli jako iluzi. Skutečnou základnou naší existence je sféra plození, rození a pěstování života.

Má-li nadstavbová tvorba materiálních a duchovních statků najít opět smysl pro lidskou míru, musí přestat směřovat k nekonečným obzorům a akceptovat meze našeho lidského světa. Z neustálého postupu vpřed a vzhůru, poháněného modernistickou utopií pokroku, se má člověk vrátit „zpátky na zem“.

Toto převrácení priorit obnáší radikální proměnu našeho přístupu ke světu a k životu. Globalizovaná ekonomika i její techno-vědecká infrastruktura jsou posledním i výhonky kopernikovského obratu, v němž moderní vědění od přelomu 16. a 17. století přesměrovalo vektor starověké kosmologie: zatímco ta promítala konečnou perspektivu Země na vesmír, Galileo a Newton uviděli Zemi z perspektivy nekonečného vesmíru – tedy v souřadnicích absolutního prostoru. A tento pohled „odnikud“ se stal také jádrem nestranné a objektivní vědy, o niž se měla opřít emancipace autonomního jednotlivce.

Zkušenost karantény nám umožnila domněle univerzální pohled rozpoznat jen jako jeden z mnoha pohledů partikulárních, jenž povstává ze zaujetí určitého postoje člověka k sobě a ke světu: perspektiva vesmíru, jež si chtěla podřídit pozemský život, se ukázala jako důsledek určitého gesta na úrovni reprodukce tohoto života.

Dříve používal Latour pro označení návratu na tuto úroveň termín relokalizace. Jeho nevýhodou však je, že umožňuje redukci na prostorovou dimenzi. Aby se Latour tomuto reduktivnímu čtení vyhnul, mluví ve své poslední knize o našem resituování do konkrétních genealogických a sociálně-ekologických vazeb, v nichž je plozen, udržován a proměňován život.

Nejde tedy o prostou změnu měřítka, v níž se stejný vnější „pohled odnikud“ zaměří na celek místo na jeho část – perspektiva zeměkoule bude nahrazena perspektivou určitého místa či teritoria. Nejedná se o změnu měřítka, nýbrž bytí – povahy světa, identity aktéra i definice jeho emancipace.

Z autonomního individua se stává heteronomní osoba, která zjišťuje, že by se nemohla promítat svými projekty do různých sfér nadstavby bez nezměrného množství závislostí (vazeb s věcmi, lidmi i nelidskými živočichy či organismy), do nichž je vždy již zapojena v rámci základny – tedy své každodenní reprodukce. Usazení se v určitém místě prostoru je přitom jen jednou z dimenzí této resituovanosti, neboť život každého z nás je závislý také na vztazích k věcem, které jsou prostorově vzdálené.

Na rozdíl od emancipace individua, která spočívá ve vyvazování se z těchto závislostí a proměně okolí do pasivního předmětu jeho vůle, vědění a manipulace, spočívá emancipace osoby v jejich přijetí a kultivaci: tím, že závislosti člověka vytvářejí a zároveň propojují se světem, dávají mu možnost sebe i svět proměňovat. Izolované individuum, jež stojí proti světu jako cizímu předmětu (osamělý subjekt tváří v tvář chladnému kosmu; Musk chystající se vzlétnout k Marsu), naproti tomu osciluje mezi euforií, povstávající z iluze všemoci, a resentimentem, plozeným pocitem bezmoci.

Protikladný vztah k závislosti je spjat s opačnou představou svobody či emancipace: čím je individuum závislejší, tím je nesvobodnější; čím je osoba závislejší, tím větší je její akční rádius. Zatímco v prvním případě pouta svazují, ve druhém osvobozují: množství vazeb našeho těla s dalšími entitami zvětšuje jeho schopnost jednat i trpět, dávat a přijímat život. Kladné přijetí vzájemných závislostí umožňuje člověku sdílet svět s ostatními živými jsoucny (lidskými i nelidskými), a tím zmnožovat radosti života a odlehčovat jeho strasti.

Proti heroickým činům ducha dobývajícího svět (redukovaný na prostor zaplněný inertními věcmi) stojí plození a udržování života v situacích, které sice nemůžeme zvnějšku kontrolovat, přesto je však můžeme proměňovat, neboť jsme jejich součástí.

Předpoklad a ideál autonomního jednotlivce (jehož jednou specifikací je egoistický homo economicus a jinou Kantův subjekt morální povinnosti) počítá s možností zřetelně oddělit vnitřek od vnějšku, organismus od prostředí. Latour takovou možnost odmítá: na jedné straně je sám organismus prostupován mnohostí, která se vzpírá jeho konvenčnímu – teleologicko-holistickému – modelu, na straně druhé je samotné prostředí dlouhodobě vytvářeno působením organismů: podobně jako termité vytvářejí termitiště, lidé spoluvytvářejí krajinu či město nebo – ve věku antropocénu – klima.

Z důvodu nemožnosti jasného oddělení vnitřku od vnějšku bychom podle Latoura měli také překonat fetišismus hranic: ať již ho pěstují globalističtí individualisté, kteří je chtějí překračovat, nebo antiglobalističtí nacionalisté, kteří je chtějí opevňovat. Výzva globálního oteplování činí obě tyto alternativy stejně neudržitelné.

Podobně jako globalisté typu Muska se také západní nacionalisté snaží vyvázat z pozemských pout závislosti, aby nemuseli hradit náklady života svých společností. Popřením rozdílu mezi tím, kde žijeme, a tím, z čeho žijeme, nejen zametají pod koberec minulost koloniálního vykořisťování nezápadních území a obyvatelstva, ale také skutečnost, že jejich současný blahobyt zatěžuje ekosystémy Země daleko nad rámec toho, co by bylo dovoleno, byl-li by zajištěn rovný podíl na spotřebě ekologických zdrojů mezi nimi a chudými obyvateli globálního Jihu. Hájit národní (či evropskou) suverenitu v situaci globální klimatické změny znamená zavírat oči před dluhem, který jsme si svým růstem a blahobytem vytvořili vůči zbytku lidstva.

Mainstream současné západní politiky se rozhodl uvěřit v zázračné vyřešení ekologické krize rozvojem zelených technologií a nic neměnit na ideálu ekonomického růstu a s ním spjatého typu emancipace. Čelný mluvčí tohoto přístupu Fareed Zakaria čerpá z koronavirové krize poučení, že bychom napříště měli předcházet podobným nehodám preventivními opatřeními. V žádném případě podle něj nemáme zastavit propojování planety stále rychlejšími přesuny kapitálu, zboží a lidí. Máme ale vybudovat silné a efektivní státy rooseveltovského typu, které budou schopné zajistit sociální, sanitární a ekologickou udržitelnost.

Podle první z jeho Deseti lekcí pro postpandemický svět (česky knihu právě vydává nakladatelství Prostor) tedy nemáme ukončit modernizační vzlet k jinému světu, ale pouze se bezpečnostními pásy pevně připoutat k sedadlům.

Dle Latoura naopak pandemická krize potvrdila, že je nejvyšší čas přistát. Po odmítnutí komunistické revoluce před třiceti lety musíme nyní odmítnout i revoluci globalizační. Místo nekonečného růstu dosahovaného zintenzivňováním planetárního propojení se naší prioritou má stát obyvatelnost Země – místo na produkci stále většího množství statků se máme prvotně soustředit na plození a udržování života. Emancipace již nemá spočívat v hledání jiného světa, ale v pěstování jiného způsobu obývání tohoto světa. Místo létání k nebesům se prostě máme od hmyzu učit žít při zemi.

Navzdory počáteční klaustrofobické reakci brzy zjistíme, že omezení mobility nás ve skutečnosti osvobozuje. Přerušení nekonečného běhu k „jinde a jindy“ umožní objevovat bohatství světů, jež se skrývají ve „zde a nyní“. Teprve tím začne skutečné dobrodružství. Vždyť jak říká jeden z Latourových inspiračních zdrojů Gilles Deleuze: správný nomád necestuje.