Esej Pavla Barši: Něco jako třetí světová válka? Pandemie koronaviru urychluje odchod minulé epochy

Podobně jako slovní spojení „válka s chudobou“, „válka s drogami“ nebo „válka s terorem“ je i „válka s koronavirem“ nadsázkou, jež má za cíl dramatizovat situaci – dát šíření viru význam výjimečného bezpečnostního ohrožení, a ospravedlnit tak drakonická opatření omezující svobodu obyvatel.

A i zde metafora kulhá především s ohledem na „nepřítele“. Ve skutečné válce je nepřítelem jiný kolektivní subjekt (národ, třída či civilizace), nikoli sociální fenomén, jako je chudoba či narkomanie, taktika boje, jako je teror, či biologický proces, jako je šíření viru.

Úsilí kompenzovat tento nedostatek asociací s kolektivním aktérem je relativně úspěšné v případě teroru, který islamofobové považují za jednu ze dvou taktik muslimů v jejich úsilí o zničení Evropy (druhou má být přistěhovalectví).

Také virové hrozbě se někteří v posledních týdnech snažili dát politickou konotaci. Martin C. Putna napsal v den výročí okupace Tibetu na Twitter, že „i tehdy přišlo zlo z Číny“, a Donald Trump a Miroslav Kalousek začali používat termín „čínský virus“ (a připomněli tak starším Čechům „amerického brouka“ z padesátých let).

Na rozdíl od úspěchu spojení „islámský teror“, které se může opřít o korelaci některých teroristických činů posledních let s náboženskou identitou jejich vykonavatelů, je však šance na podobnou politizaci koronaviru daleko menší. Přišel sice z Číny, po světě však cestuje svobodně a bez čínské kontroly, nehledě na to, že se Čína nyní – po odeznění první vlny nákazy, na jejímž počátku přispěla svým zapíráním k jejímu rozšíření – staví v rámci boje proti viru do role globálního lídra.

Spíše než s válkou jako takovou je podnětnější srovnat rozsah a dosah přijímaných opatření i jejich pravděpodobné důsledky se dvěma konkrétními válkami 20. století, označovanými za „světové“. Vedle toho, že do nich evropské země skutečně vtáhly celý svět, byly bezprecedentní také tím, že do nich byly vtaženy i celé společnosti: nebojovalo se jen na frontách, ale rovněž v zázemí – výrobou a logistikou. Ekonomická mobilizace civilistů šla ruku v ruce s vojenskou mobilizací vojáků, hospodářská aktivita a zásobování obyvatelstva byly stejně důležitou součástí válečného úsilí jako frontové operace.

Nakonec se schopnost ochromit hospodářský systém nepřítele zablokováním důležitých dodávek ukázala pro výsledek snad i důležitější než schopnost ho porazit (či alespoň se jím nenechat porazit) na válečném poli.

V první světové válce útočily bojující strany na zdraví a životy civilního obyvatelstva prostřednictvím ekonomických blokád způsobujících bídu a hlad. Ve druhé světové válce se na ně již útočilo přímo zbraněmi. Jak si nedávno při půlkulatém výročí bombardování Drážďan připomněli jejich obyvatelé – nejen Hitler, ale také západní spojenci záměrně zabíjeli nebojující muže, starce, ženy a děti.

I koronavirus útočí na všechny bez rozdílu, byť přímo život ohrožuje jen u malého procenta nakažených. Podobně jako totální války minulého století vyžaduje také jeho šíření přijímat opatření, která hluboce proměňují každodenní život všech členů společnosti bez ohledu na to, k jaké společenské sféře a třídě patří a jakou profesi vykonávají. Z tohoto hlediska nivelizuje sociální a kulturní rozdíly. I když mu, podobně jako důsledkům globálního oteplování, mohou čelit bohatí a privilegovaní lépe než chudí a marginalizovaní, v zásadě jsme si před ním všichni rovni. A patříme-li ke zranitelným kategoriím, jsme vůči němu i stejně bezmocní.

Pandemie propojila procesy probíhající v našich tělech s globálním bojem proti nákaze, individuální chování s celosvětovou událostí. Poslušností příkazům svých vlád – setrváváním doma, udržováním „sociálního odstupu“ či nošením roušek – se čím dál více lidí (se zapojením Indie zhruba třetina obyvatel planety) podílí akty své „malé“ každodennosti na „velkých“ dějinách lidstva jako celku.

Pokud jsme k tomu morálně disponováni, můžeme cítit solidaritu s lidmi jiných jazyků, kultur, náboženství a kontinentů, o nichž díky globálním médiím a komunikaci víme, že zažívají stejnou situaci a čelí stejnému nebezpečí jako my. Praktickou jednotkou solidarity je ovšem teritoriální společenství daného státu, který ručí za veřejné zdraví a v evropském kontextu také kontroluje zdravotnický systém.

Paradoxní imperativ koronavirové krize po nás nicméně vyžaduje, abychom svou solidaritu s ostatními a společenským celkem vyjádřili sebe-izolací. V minulém století se solidarita projevovala participací na masových rituálech, při nichž se na sebe desetitisíce či statisíce lidí tlačily na náměstích a sportovních plochách. Nyní má jednotlivec projevit svou solidaritu tím, že zůstane sám se sebou či svými nejbližšími uzavřen ve svém obydlí. A jako jsou omezovány transakce a kontakty mezi lidmi dané společnosti, jsou omezovány i transakce a kontakty mezi jednotlivými společnostmi.

Ohrazování jednotlivců, měst, regionů i států v jejich domácích a teritoriálních prostorech obrací trend posledních čtyřiceti let, který vedl ke stále intenzivnějšímu propojování, četnějším transakcím a rychlejšímu pohybu peněz, zboží a lidí mezi místy a regiony dané země i mezi zeměmi a kontinenty. Přičemž druhou stranou globalizace bylo omezování moci států, které se měly plně podřídit údajně spontánní koordinaci tržních sil – ve skutečnosti ovšem oligopolní moci korporátní elity a expertních vrstev s ní spjatých.

Také v tomto ohledu jde koronavirová krize proti proudu: do centra pozornosti se znovu dostává národní stát jako jedinečná záruka zvládnutí sanitární a navazující ekonomické krize. De-globalizace chování jednotlivců a společností jde ruku v ruce s návratem státních intervencí do každodenního života i ekonomiky.

Posledním mohykánem neoliberalismu byl britský premiér Boris Johnson, který nějakou dobu odmítal drastická opatření zaváděná ostatními státy a místo toho se chtěl spolehnout na „neviditelnou ruku“ spontánní kolektivní imunizace, k níž mělo vést přirozené šíření viru. I on však nakonec s ohledem na hrozbu přetížení zdravotnického systému srovnal krok s ostatními.

Přechodná de-globalizace a re-etatizace ekonomiky přitom přicházejí v historické chvíli, kdy po finanční a ekonomické krizi 2008 začaly narůstat pochyby o slučitelnosti globalizovaného kapitalismu – obrovsky zvyšujícího sociální nerovnosti a způsobujícího nezvratné změny v ekosystému planety – s udržením demokracie, jež předpokládá minimální sociální rovnost, a se zastavením změn klimatu.

Národní konzervativci pak vidí v krizovém posílení autonomie národního státu na úkor evropské koordinace a globálních transakcí jen další potvrzení své teze, že každý národní stát se má starat především sám o sebe a nedelegovat nejdůležitější věci na nadnárodní struktury či instituce.

Jenže současné sanitární, sociální a ekologické hrozby jsou nejen spjaté s globalizací posledních čtyřiceti let, ale mají také globální charakter: nejsou tedy řešitelné jinak než prostřednictvím politické koordinace na nadnárodní úrovni. Jinak řečeno, leží-li jejich příčiny ve fungování globálního systému, nemůžeme s nimi bojovat pouze národními politikami.

Krátkodobá opatření motivovaná sanitární krizí přitom vykračují směrem, jímž se bude muset lidstvo jako celek vydat dlouhodobě, chce-li účinně odpovědět na ekologické a sociální výzvy. De-globalizace – reshoring investic, ekonomická subsidiarita, omezování leteckého provozu či regulace globálních finančních toků – se neobejde bez multilaterálního celosvětového úsilí, v němž bude změnám v politikách států a nadstátních útvarů typu EU odpovídat proměna způsobu života jejich občanů.

Žádoucí změna institucí i individuálního chování bude sledovat paradoxní logiku koronavirové krize: solidarita s ostatními se bude projevovat omezením kontaktů s nimi i přesunů ve fyzickém prostoru, což bude kompenzováno zvýšenou komunikací v prostoru virtuálním. Fyzické zakořenění člověka ve vesnici, čtvrti, městě či zemi bude doplněno jeho zintenzivněným sdílením informací, myšlenek a artefaktů s těmi, kteří jsou zakořeněni v jiných vesnicích, čtvrtích, městech a zemích.

Dnešní krátkodobá opatření na zvládání hrozby koronaviru je třeba dát do souvislosti či přímo propojit s dlouhodobými opatřeními na zvládnutí ekologické hrozby. Babišova a Havlíčkova představa, že ekonomické výdaje spojené se sanitární krizí nás zbavují povinnosti splnit naše závazky v rámci Zelené dohody pro Evropu, svědčí o tom, že úzce národní a krátkodobé hledisko jim zcela zastínilo vážnost současné globální situace. Ta neumožňuje řešení jedné krize odložit do doby, než vyřešíme krizi jinou, akutnější. Spíše než vztah vzájemného vyloučení musíme mezi řešeními obou krizí hledat spojnice a styčné body.

To se týká i žádoucích změn v našem způsobu života. Hrozba koronaviru nás krátkodobě zbavuje celé šíře služeb, spotřeby a zábavy, kterou nám v posledních čtyřiceti letech nabízel globální kapitalismus. Prázdno po vnějších statcích a rozptýleních nás nutí hledat vnitřní zdroje uspokojení a obrací nás k dialogu s ostatními. Chceme-li odvrátit ekologickou a sociální katastrofu, budeme muset z takových omezení – proměněných v obohacení – učinit trvalé rysy naší existence.

Proměně způsobu života na individuální úrovni by měla odpovídat proměna politicko-ekonomického systému. Dosavadní způsob výroby, založený na vytváření stále nových spotřebních choutek, maximalizaci zisků těch nejbohatších a neudržitelném znečišťování přírody musí ustoupit takovému, jenž zajistí spravedlivé rozdělování bohatství zaručující rovnou důstojnost každému a přechod k ekologicky šetrné energetice.

Dosavadní představa, že chudí jednotlivci, země či kontinenty budou ve své spotřebě dohánět bohaté, nás nasměrovává k planetárnímu ekologickému a sociálnímu kolapsu. Lidstvo už je dostatečně bohaté na uspokojení všech obyvatel planety, avšak jen pod podmínkou, že se radikálně promění definice uspokojení a bohatí budou připraveni či politicky donuceni rozdělit se o svůj nadbytek s chudými.

Z tohoto hlediska nám koronavirová krize může sloužit jako generální zkouška změn, jimž se tak jako tak nevyhneme, chceme-li udržet důstojný život na této planetě. (Neřekl snad i Miroslav Kalousek, že náklady krize by měli hradit oligarchové, kteří nejvíce těžili z poslední konjunktury?)

Teze, že spíše než anomálii, po níž se vše vrátí do normálních kolejí, představuje koronavirová krize počátek cesty do jiného věku, nachází svou podporu právě v analogii se světovými válkami 20. století.

Nehledě na epochální změny nastalé po skončení těchto konfliktů – jako zavádění všeobecného volebního práva žen po první světové válce či ustavení OSN a proces dekolonizace po druhé světové válce – se obě poválečná období vyznačovala tím, že intervence států do hospodářské a sociální oblasti, jež byly během války obhajovány jako přechodné, se staly permanentními. S nadsázkou můžeme říct, že obě války svým dílem přispěly ke vzniku evropského sociálního státu.

Dnes je zavedení obdobného primátu politiky nad ekonomikou nezbytnou podmínkou zvládnutí nejen krátkodobé sanitární krize, ale také dlouhodobých dopadů krize ekologické a sociální.

Podobně jako v západní Evropě po druhé světové válce ovšem musí jít toto posílení schopnosti politické moci regulovat a spoluutvářet ekonomické procesy ruku v ruce s posilováním mechanismů její demokratické kontroly. A to tím spíše, že výjimečný stav ohrožení, jenž dává výkonné moci zvláštní výsady ve srovnání s normální situací, odjakživa slouží politikům jako vítané alibi, aby ze svých činů nemuseli skládat účty občanům.

Skandální způsob, jakým odpověděl Jan Hamáček na pochybnosti Martina Hály ohledně okolností dodávek zdravotnického materiálu z Číny, toto obecné pravidlo jen potvrzuje. A dokládá, že se mýlí ti, kdo tvrdí, že spolu s globalizovaným kapitalismem posledních čtyřiceti let máme zavrhnout i liberálnědemokratické procedury vyvažování a kontroly moci, k nimž v tomto období přibyla také důsledná obhajoba lidských práv a autonomie občanské společnosti jakožto „hlídacího psa demokracie“.

Incident naznačuje, že koronavirová krize nedává příležitost jen demokratické a morálně univerzalistické alternativě neoliberálního kapitalismu, ale také jeho alternativě autoritářské a nacionalistické. Současná pandemie urychluje odchod minulé epochy. O povaze té příští rozhodne politický zápas.