Esej Ondřeje Slačálka: Visegrád ve žluté vestě

Žluté vesty ve Francii protestovaly proti zdanění benzinu, které prosadily metropolitní elity, jež se tím pokusily přenést náklady na ekologickou reformu na nižší střední vrstvy zejména z francouzského venkova. Hnutí otřáslo celou Francií, zviditelnilo řadu dlouhodobých nerovností – a zároveň vedlo i v dalších zemích k obavám prosazovat ekologicky motivované reformy.

I středoevropské protesty proti evropské klimatické politice se mohou opřít o řadu reálně zakoušených nespravedlností a získat působivý politický jazyk. Tak jako hnutí žlutých vest částečně využila krajní pravice, mohou i středoevropské protesty proti evropské klimatické politice pomoci nacionalistům. Ve výsledku tyto protesty jen těžko napraví nespravedlnosti, jimiž byly vyvolány. Mohou však zablokovat snahy řešit klíčový problém dneška: nadcházející klimatickou katastrofu.

Když se vracíme k období před třiceti lety, nadechujeme se atmosféry jakési prapodivné bazální nevinnosti. Řekl bych, že slogan o „konci dějin“ byl přes svůj konkrétní obsah často čten právě takto: špinavé, a někdy dokonce „zločinné a zavrženíhodné“ dějiny skončily; nový, postdějinný stav se může distancovat od diktatur a masových vražd, které charakterizovaly předchozí lidstvo.

Pokud rozdělíme posledních devadesát let na třicetiletí, můžeme schematicky říct, že monstrózní zločiny let 1932–1962 (jako holocaust, Gulag, ukrajinský holodomor či čínský Velký skok) byly využity k delegitimizaci mnohých režimů let 1962–1992 (u nás vedle normalizace i pokusu o demokratický socialismus roku 1968, na Západě částečně i sociálního státu). Neustálé odkazy na ony zločiny zároveň vytvářely dojem, že my, lidstvo po roce 1990, lidstvo, které řeší problémy, ale už nedělá dějiny, žijeme v novém světě, světě nevinnosti.

Dnes, po dalších třiceti letech, se k tomu pocitu můžeme vracet jen velmi rozpačitě. Šlo o třicet let klimatické změny: už na počátku devadesátých let byla závažnost „globálního oteplování“ uznána nejen vědci, ale i hlavami států na Summitu Země v Riu de Janeiru. Jistě, tehdy možná ještě s určitým prostorem pro pochybnost, do něhož různé firmy investovaly miliony dolarů a různí distributoři ideologických sloganů jako Václav Klaus starší se jej pokusili rozšířit, co to dá. Prostor pro pochybnost se navzdory tomu za posledních třicet let z mála zúžil de facto na nulu. Objem skleníkových plynů jsme ovšem během těch tří dekád, kdy už nemůžeme tvrdit, že o jejich škodlivosti nevíme, v atmosféře zdvojnásobili.

Domysleme to: polovinu skleníkových plynů, které má lidstvo na svědomí za celou svou historii, vypustilo po „konci dějin“. Vrhá to podivný stín na pocit postdějinné nevinnosti. Vrhá to podivný stín na nás. Pokud se naplní prognózy o důsledcích klimatické změny, celé oblasti se stanou neobyvatelnými, s předvídatelnými důsledky pro člověka. Co potom zbude z onoho pocitu neviny?

Pokud se změněným klimatem způsobené či přinejmenším spoluzpůsobené masakry, jako jsou požáry pralesů v Indonésii nebo válka v Sýrii, ještě rozšíří, předstihneme nejen míru utrpení způsobeného různými režimy v letech 1962–1992, ale možná i zločiny proti lidskosti spojené s dosud nejhrůznějšími diktaturami, jaké lidstvo poznalo – v letech 1932–1962. Bude nám omluvou, že jsme to utrpení nezpůsobili plánovitě a z fanatismu, ale spíše bezděčně a z pohodlnosti, jen jako vedlejší produkt svého způsobu života?

Snaha odvrátit, či aspoň zpomalit a zmírnit klimatickou katastrofu se v posledních letech stala i pod tlakem různých hnutí klíčovým imperativem. Pokusem v tomto směru je také evropský Green Deal.

Už mnohokrát jsme slyšeli kritiku, že jde o projev evropského idealismu, že se Evropa zbavuje své převahy, aniž by mohla nadcházející klimatickou katastrofu opravdu odvrátit, protože neovlivní emise v Číně, Indii a jinde.

Na místě by přitom byla opačná kritika: Green Deal je pokusem o reakci, která zachová evropskou převahu a blahobyt. Evropa zareaguje tak, že se bude opět modernizovat, symbolem tohoto eko-pokrytectví jsou elektroauta, drahá a náročná na neekologicky těžené vzácné kovy. Chceme změnit všechno, aby se všechno zachovalo – zejména evropská privilegia. Pointa zelené modernizace v duchu evropského Green Dealu totiž spočívá v tom, že je dostupná jen pro někoho. Západní „imperiální způsob života“, jak jej nazvali sociologové Ulrich Brand a Markus Wissen s poukazem na to, že si vyžaduje vykořisťování chudších částí světa, zůstane zachován.

Evropa se možná přes odpor části svého průmyslu aspoň polovičatě (s atomovou a plynovou výztuží) transformuje v „čistou“ – někdo jiný ale bude muset ve velmi špinavých podmínkách na tu čistotu pracovat, například těžit ony vzácné kovy. Půjde o parodii snah hnutí za klimatickou spravedlnost, jehož klíčovým cílem není zachovat privilegovaný způsob jedné části světa, ale možnost důstojného života pro všechny. Jak však takového cíle dosáhnout ve světě rozděleném na oblasti s velmi odlišnou mocí jednotlivých států, cenou práce, ale také cenou života?

Jestliže filosof Henry Shue odlišil „existenční emise“ a „emise z luxusu“, nesnažíme se rozlišení mezi nimi spíše znejasnit, protože uznání toho rozdílu by znamenalo radikálně změnit náš způsob života?

Shue navrhuje vcelku jasné morální principy řešení: náklady by měly směřovat především k bohatším – jednak proto, že zpravidla více přispěli ke vzniku problému, a jednak kvůli větším zdrojům, které mohou uvolnit pro jeho řešení. A také se potřebujeme shodnout na „zaručeném minimu“ pro každou lidskou bytost. Situaci, kdy jsou někteří lidé pod tímto limitem a jiní výrazně nad ním, označuje Shue jako „radikální nerovnost“. Tato nerovnost nicméně nepřišla s klimatickou krizí. Krize jen radikalizovala rozdělení, které tu bylo přítomné po staletí – a učinila ho bezprostředně otázkou přežití.

Historický sociolog Immanuel Wallerstein rozdělil svět schematicky na tři zóny: jádro, periferii a semiperiferii. V zemích jádra najdeme nejrozvinutější sektory výroby, které produkují největší přidanou hodnotu, a potažmo míru zisku. Skrze své postavení a nadnárodní společnosti jádro kontroluje nejen své země, ale i velkou část ekonomik za svými hranicemi. Domovské právo zde má silný, ale většinou liberální stát.

Historicky jsme jádro mohli najít především v nejrozvinutějších zemích Euroameriky, nyní částečně i ve východní Asii.

Periferie je oproti tomu zónou nejméně rozvinuté a nejhůře placené výroby a také produkce surovin, zónou levné, tedy nejvíce vykořisťované a neregulované práce a též států, které mají problém vybrat na svém území daně – a někdy i vynutit si svá pravidla mimo hlavní město či na jeho předměstích.

Třetí zónou jsou semiperiferie: obvykle země, které se snaží být součástí jádra, ale zatím neuspěly. Za svou šanci většinou považují silný stát, jenž bude efektivně mobilizovat zdroje, a důraz na průmysl (a někdy i na silnou armádu). Leckdy je charakterizuje megalomanie, snaha co nejrychleji „dohnat a předehnat“ jádro údernou mobilizací – a posléze ideologická kocovina, když se to nepodaří.

Evropská unie není unií rovných. Má své severozápadní jádro, má své semiperiferie (na jihu a na východě, včetně toho východu, který se považuje za střed) – a těží z jižních a východních periferií za svými hranicemi.

Jednou z charakteristik semiperiferie je to, co italský ekonom Giovanni Arrighi označil za „rozvojářskou iluzi“: představu, že když budeme dělat to, co dělá jádro, případně „totéž a víc“, výsledky budou stejné jako v jádru.

Dlouho jsme od české pravice slýchali, že je třeba dohnat Západ. Nyní něco podobného slýcháme od nové levice: chceme bytovou politiku jako ve Vídni, vstřícnost k LGBT+ jako v Dánsku, antirasismus jako v Německu a sociální stát jako ve Švédsku. Zapomíná se přitom na odlišné strukturní podmínky. Nejde jen o odlišnou historii a její nakumulované důsledky. Jde také o materiální základy: jiné hodnoty mohou vyrůst na základě dobře placené práce a jiné na základě levné práce. Levná práce v Česku je jedním z předpokladů vysokých hodnotových standardů v Německu, které máme někdy sklon tak obdivovat.

Česko je země semiperiferie – způsobem své integrace i převažující politickou mentalitou. Integruje se dodáváním kvalifikované, ale levné práce jako prostor pro investice a posléze odtok zisků. Výsledkem je to, že jsme na německém automobilovém průmyslu ještě závislejší než Německo samotné. Odtoky zisků jsou jen částečně kompenzovány platbami z evropských fondů, a navíc paradoxním způsobem, který výstižně popsal Jan Keller: daňoví poplatníci evropských zemí se skládají na kompenzace zisků nadnárodních firem.

Ač je Česko semiperiferií, zřeklo se jednoho z mála nástrojů, které semiperiferie užívají k růstu a mobilizaci: silného státu schopného strategicky vstupovat do ekonomiky.

Privatizaci velké části státu a spoutání jeho zbylých složek řadou omezení u nás doplňuje podivné, vesměs neurčité a nacionalistické truchlení po „suverenitě“, prý ukradené „Bruselem“, nikoli ztracené našimi vlastními kroky.

Semiperiferní je i důraz na význam průmyslu, nejen v reálné ekonomice, ale také v naší mentalitě, onen důraz na „zlaté české ručičky“, roli inženýrů, technické inteligence. Dle některých autorů se český ateismus doplňuje s náboženstvím techniky, jemuž chtějí technokraté napříč režimy stavět „atomové katedrály“.

Právě český důraz na průmysl je patrně vysvětlením, proč se Česko umísťuje poměrně vysoko na různých žebříčcích historických producentů emisí. „Malý český člověk“ by si měl spočítat svou uhlíkovou stopu. Z hlediska Shueho principů jsme zcela jistě výrazně přispěli ke vzniku problému. V porovnání se západními zeměmi ovšem nemáme tolik zdrojů, kterými bychom mohli platit následky.

Průmysl a technika jako by nabízely cestu k vyrovnání se Západu. Toto vyrovnání se bere jako samozřejmé právo a o samotné pozici Západu se takřka nepochybuje. My přece také máme nárok na privilegovanou pozici, na podíl na „evropské dividendě“ (jak popsala tento pocit nároku feministická myslitelka Iveta Jusová v analogii k „mužské dividendě“, podílu na mužské převaze nad ženami, o nějž se hlásí i jinak neprivilegovaní muži). Jsme přece dost vzdělaní, zruční – a bílí; to jen zlé dějiny nás od toho pořád odstrkují.

Jak to pojmenovává politický ekonom Daniel Šitera, česká společnost jako mnohé jiné semiperiferie osciluje mezi „diskurzem kolonie“ a „diskurzem korupce“: dle prvního z nich může za všechny problémy ovládání zvnějšku, podle druhého zkaženost místních elit. První vede k nekritičnosti vůči místním poměrům a elitám (mají své chyby, ale musíme je přece hájit před svévolí „Bruselu“), druhý zas k nekritičnosti vůči západnímu centru jako nadřazenému dodavateli civilizovanosti do naší podřadné, „čecháčkovské“ provincie.

Maďarská socioložka Agnes Gagyiová mluví o napětí mezi „sebekolonizační emancipací“ a „antikoloniální sebeláskou“. „Sebekolonizační emancipace“ znamená jednostranný příklon k Západu, který skutečně v řadě oblastí nabízí nejen více konzumu a lepší konzum, ale také vyšší standardy lidských práv, veřejné diskuse, politické kultury… a koneckonců i sofistikovanější koncepty sebekritiky, než jaké máme k dispozici my. Jenže tento jednostranný příklon znamená otočit se zády k vlastní společnosti a podílet se na nespravedlivých nerovnostech.

„Antikoloniální sebeláska“ je postoj nacionalistů – vzpoura proti nerovné pozici vlastní společnosti, ale bez sebekritičnosti. Pojmenovává nespravedlivou nerovnost, ovšem pokřiveně.

Během řecké ekonomické krize se východoevropská semiperiferie postavila proti jižní semiperiferii: dokazovala tím oddanost ideologii růstu a úspor, která prý tak chyběla „zpovykaným Jižanům“. Během uprchlické krize se středoevropská semiperiferie postavila nejen proti západnímu centru, ale také proti uprchlíkům z jižních periferií; právě jejich obrazy (zbědovaní uprchlíci versus záludní džihádisté) se tehdy staly klíčovým bitevním polem.

Semiperiferie kroutila hlavou nad výrokem Angely Merkelové Wir schaffen das, zvládneme to. Snad si něco takového mohou dovolit Němci, ve zkušenosti východoevropské semiperiferie ale nenajdeme mnoho momentů, kdy společnosti a instituce něco kolektivně „zvládly“. Vzbouření během uprchlické krize a úspěch v podobě odvrácení kvót na přijímání uprchlíků dodaly nicméně semiperiferii jisté sebevědomí: „antikoloniální sebeláska“ může mít výsledky. Lze vzdorovat a uspět.

Do této situace vstupuje evropský Green Deal – a pro velkou část české pravice i konzervativní levice se stává okamžitě atraktivním terčem mobilizace. Mají se čeho chytit: dlouhodobé technokratické a průmyslové mentality, střednědobého pocitu frustrace z nerovné integrace, ale rovněž oprávněného pocitu, že „montovnu“ bude transformace do údajného eco-friendly modelu zcela jistě bolet.

Schematicky můžeme rozlišit tři strategie, prostřednictvím nichž Češi posledních třicet let bagatelizují naléhavost ekologické politiky. První lze označit jako strategii Václava Klause premiéra: ekologie je „třešnička na dortu“, kterou je potřeba odložit na později, až bude dort tržních reforem upečen. Metafora zároveň sugeruje, že jde o volitelný doplněk – někdo to rád s třešničkou, někdo bez ní.

Samotný šéfkuchař se později jasně postavil na stranu těch druhých, a tak můžeme další strategii označit za strategii Václava Klause prezidenta. Spočívá jednoduše v popírání vážnosti situace, v představě, že když budeme neustále opakovat, že Země je placatá (tedy pardon: modrá, nikoli zelená) a klimatická krize neexistuje, problém zmizí. Nezmizel, ale promeškali jsme hodně času.

Třetí strategii nazvěme strategií Daniela Křetínského, protože ji tento oligarcha uplatňuje ve svém soukromém byznysu, sílí ale snahy, aby se stala strategií celého českého státu, a zejména polostátního energetického spletence ČEZ. Stojí na jednoduché myšlence: snaha o změnu je šílenstvím, které si bohaté země mohou dovolit jako svou draze zaplacenou libůstku, my na ni ovšem nemáme. Můžeme na ní ale vydělat; až bude mít Německo problém se stabilitou svých obnovitelných zdrojů, utrhá nám ruce a zasype nás penězi za naši špinavou elektřinu.

Máme tedy tři strategie marginalizace ekologických témat. Co stojí proti nim? V zásadě dvě jiné strategie. První nazvěme strategií Petra Fialy: Green Deal je bez ohledu na svůj obsah prostě „realitou“, představuje fatum, které spadlo z Evropské unie a nelze s ním nic dělat. Je to přístup, který pokřivuje náš vztah jak k EU (staví nás do role jejích poddaných, ne občanů), tak ke klimatické politice (dělá z ní něco vnuceného bez ohledu na náš postoj). U Petra Fialy je to výraz rezignace, u řady jiných výraz souhlasu, třeba i nadšeného. V obou případech jde ale o konformismus, nikoli snahu odvrátit klimatickou katastrofu.

Druhou strategii nazvěme na památku muže, jemuž jeho podnikatelský génius a schopnost přílišné daňové optimalizace zabránily stát se ministrem průmyslu a obchodu, strategií Věslava Michalika. Když byl ještě aspirantem na ministerský post, dokázal poskytnout asi nejvýmluvnější apologii Green Dealu v Česku, vylíčit jej jako šanci na „modernizaci“ českého průmyslu i celé společnosti, šanci překonat pozici „montovny“.

Stoupenci této strategie jsou schopni působivě evokovat zvuk toku evropských peněz a pocity těch, kdo si na ně sáhnou (asi zejména velcí hráči schopní psát evropské projekty). Dokážou rovněž působivě ukázat obraz „modernizace“ jako něčeho, co Česko konečně vysvobodí z podřadnosti. Posílíme vzdělání a inovace. Řekněme to jinak, méně hezky: konečně i my budeme moci participovat plnějšími doušky na imperiálním způsobu života.

Tato strategie technokratického přesvědčování je odsouzena k nepřesvědčivosti. Kontrastuje s dosavadní zkušeností, podle níž na údajné modernizaci vydělá jenom někdo. Proč by měla být zrovna modernizace ekologická výjimkou, když je spojena s elitářstvím? Proč nečekat, že spíše posílí pozici již dnes bohatých a rozvinutých zemí a případně velmi omezených domácích elit? Elektroauta budou zcela jistě jen pro někoho…

Formulovat alternativu k těmto strategiím není snadné. Z hlediska situace uvnitř Evropské unie dává perfektní smysl žádat kompenzace za dosavadní podřadné postavení. Jak velké kompenzace ale mohou stále relativně privilegované semiperiferie požadovat tváří v tvář mnohem horší situaci globálního Jihu, na jehož některé části už klimatická katastrofa bezprostředně dopadá?

Sociologové Brand a Wissen nás vybízejí, abychom opustili imperiální způsob života a začali promýšlet solidární způsob života. Bude to bolet, v pozici semiperiferie dvojnásob. Čím dříve s tím ale začneme, tím větších bolestí budeme ušetřeni. A v neposlední řadě: solidarita a sdílení mohou přinést nové podoby společenskosti, včetně takových, které už jsou v době algoritmového individualismu ztraceným bohatstvím, jež můžeme znovu objevit.