Esej Ondřeje Slačálka: Jazyk Jana Jessenia

Divadlo hrůzy vyvrcholilo čtvrcením mrtvol a vystavením hlav nabodnutých na tyče z Mostecké věže. To bylo přitom symbolickým předznamenáním dlouhodobějšího násilí, které přicházelo: masivních konfiskací a rekatolizace, tedy vynucené změny náboženské konfese. Podle různých odhadů tvořili katolíci v roce 1621 pouhých 10 až 15 procent obyvatelstva Čech (a asi třetinu obyvatelstva Moravy). Svobodná menšina ze zbylé ohromné většiny dostala na výběr: přijmout víru vítězů, anebo opustit zemi. Poddaní neměli ani tuto volbu, museli se jednoduše podrobit.

Jednomu z popravených byl trest zpřísněn příznačně krutým způsobem – těsně před stětím mu kat vyřízl jazyk. Jan Jessenius (také Jan Jesenský) je připomínán především jako rektor Karlovy univerzity a lékař, který provedl první veřejnou pitvu v Praze. Na mnoho let naopak zapadl jeho traktát Řeč ve prospěch nároku na odpor proti tyranům, který vydal roku 1614 a znovu ve zostřené verzi roku 1620. Šlo o text, v němž Jessenius polemizuje s francouzským filosofem státní suverenity Jeanem Bodinem a přenáší do střední Evropy myšlenky kalvinistických monarchomachů, obhájců práva na odpor proti takové moci, která se stane tyranií. Uvádí zde jasně, že panovnická moc má být omezena zákony a také pomyslnou „smlouvou“ s poddanými, jejímž obsahem je, že vláda má především zajišťovat jejich blaho.

Tam, kde dobové patriarchální teorie argumentovaly pro panovnickou autoritu srovnáním s mocí rodičů nad dětmi, odpovídá Jessenius překvapivě moderně: i tato moc má svá omezení, rodič nesmí být vůči dětem krutý; pokud je, zpronevěřuje se svému rodičovství. A lékař Jessenius dodává, že jako nelze dávat lékařům absolutní moc nad pacientem, nelze ani králi dávat naprostou moc nad lidem. V případě, že se král zpronevěří účelu své vlády, stává se tyranem a lid ztrácí povinnost jej poslouchat.

Jistě, je až příliš snadné číst podobné myšlenky jako ryze moderní. Pro Jessenia se „lid“ rovnal jen relativně malé části společnosti. Kdyby rozhodovali všichni, panovník by se podle něj snadno stal „tyranem“ pro kdejaké nepopulární opatření. Jessenius jistě nepřekonal stavovství a elitářství. V polemice s Bodinem si navíc nepovšiml jeho vlastního přínosu: možnosti státu, jehož suverenita je absolutní, neodvozená od jakékoli náboženské doktríny (což může za určitých okolností vytvořit prostor tolerance). Zato ale dobře rozeznal, že se takový stát může snadno stát zdrojem despocie.

Rektor a diplomat Jessenius zjevně vydal svůj spisek jako zdůvodnění stavovského povstání. Text z roku 1620 zapadl, a to doslova – jediný dochovaný exemplář objevil v osmdesátých letech minulého století filosof Stanislav Sousedík a před dvěma lety vyšel pod zkráceným názvem Proti tyranům v překladu a s výkladem Kateřiny Šolcové.

Jan Jessenius v něm řeší klíčovou otázku své doby a situace – a koneckonců, klíčovou otázku politického myšlení i pro doby následující: Jaké jsou limity moci? Kdy je právem, nebo i povinností neposlouchat vládu?

Jessenius k nám přenesl jednu část evropské debaty – stoupenci práva na odpor ale existovali na všech tehdejších stranách náboženských válek. Ta otázka nezmizela, stala se v nových podobách jedním ze zdrojů moderní demokracie. Po svém na ni odpověděl Thoreau svou občanskou neposlušností i Masaryk představou demokratické revoluce. Je s námi stále, s nastupující ekologickou katastrofou se stává aktuální novým způsobem. Jak se máme stavět k mocím, které pokračují v destrukci planety? Kdo a jakými prostředky na ně může a má reagovat neposlušností, aby nepřivodil ještě horší situaci?

Na dějiny českého 17. století se neumíme smysluplně napojit. Dekády nacionalistické a komunistické historiografie vystřídaly tři dekády „boření mýtů“. Štítivě se odhazuje vášnivé morální odsouzení Habsburků a „přivandrovalé“ nové šlechty. Dřívější přivlastňování dávné minulosti bylo vystřídáno důrazem na historicitu ve smyslu nepřekonatelné přehrady, za niž se nemůžeme „dívat dnešníma očima“ a uplatňovat „dnešní měřítka“. Můžeme se na ně ale tedy vůbec dívat nějakýma očima a uplatňovat vůbec nějaká měřítka?

Nacionalistický a komunistický náhled na historii do značné míry vyčlenil 17. a 18. století z „našich“ dějin, popisoval je jako „cizí“ nejen ve smyslu nadvlády, ale i hodnot. Katolické, pozitivistické a postmoderní dějepisectví a historická publicistika měly svůj díl pravdy, když se tomu vzepřely, tento obraz nás skutečně ochuzoval o hlubší vhled do období klíčových pro utváření našeho světa. Jednostranný protikatolický kýč či zaměření proti „cizácké šlechtě“ byly samy o sobě neudržitelné a mýtotvorné. Jenže rozmlžující ideologie „boření mýtů“ nakonec není o nic lepší. Nejenže stvořila nové mýty. Údajná historizace zde znamenala přitakání pravdě dobových vítězů.

Ideologie „boření mýtů“ v sobě spojuje osvícenský patos (vědecké poznání minulosti má vyhnat pověry, rozšířené s politickou účelovostí) s postmoderním rozmlžením. Ve výsledku ale uvolnila prostor pro katolický triumfalismus. Na náměstí, které bylo místem popravy českých vzbouřenců, se čtyři sta let po masakru znovu vrátil Mariánský sloup, představený arcibiskupem Dominikem Dukou jako „sloup smíření“. Smíření, které v tomto pojetí znamená vlastní triumf, nic menšího.

Sloup Panny Marie drtící nepřítele je, jak nedávno prohlásil kazatel církve bratrské Pavel Černý, urážkou oné prosté židovské dívky, kterou mají křesťané v úctě (kardinál Duka po tomto výroku odmítl s Černým dále diskutovat a odešel z rozhlasového rozhovoru – ejhle, smíření!). Italský bohemista Alessandro Catalano zase připomněl, že sloup představoval tak jako v jiných případech „efektivní nástroj lidové disciplinace“ a konkrétně pražský sloup se stal „v českých zemích symbolem nového pojetí katolicismu řízeného panovníkem“.

Církev tehdy byla obejita, kardinál Harrach o stavbě sloupu do poslední chvíle nevěděl a Řím se snažil protestovat. Dokonce i církev si uvědomila, že sloup není symbolem víry, ale toho, že se sama stala nástrojem a rukojmím politické moci. Přesně tato situace pomohla katolictví krátkodobě k násilím získanému ideologickému monopolu. Dlouhodobě ho ovšem zdiskreditovala. A dnes se církev Dukovými ústy přesně k symbolu tohoto násilnictví hlásí – a zcela orwellovsky jej nazývá „sloup smíření“.

V epoše „boření mýtů“ přitom neubývá prezentistických výkladů a soudů z hlediska dneška. Na obou pomyslných stranách. Europoslanec ODS Jan Zahradil kdysi prohlásil, že kdyby zvítězili převážně protestantští stavové, vybudovali bychom v Čechách kapitalismus dříve a lépe. Historička Marie Koldinská zase zdůraznila, že Praha by bez úspěchu katolíků na Bílé hoře nezískala svůj barokní ráz a byla by ošklivá – asi jako německé Drážďany. A prohlásila rovněž: „Tady bych opravdu neváhala parafrázovat Josefa Pekaře, že na Bílé hoře skutečně zvítězila ta vývojově vyšší románsko-katolická kultura nad tou kulturou německo-protestantskou, která byla přece jenom určitým retardérem českého vývoje.“

Evangelický farář Petr Melmuk v následné debatě připomenul, že Pekařovo hodnocení bylo přes všechny jeho kritické poznámky ke stavovskému povstání poněkud jiné: povstání podle Pekaře „zůstane v jádře svém plodem obavy před násilím mravním, aktem obrany proti metodě násilné protireformace, vtělené ve Ferdinandu II. To pak musí konečně rozhodovat o mravním, a tím i vyšším smyslu a kulturním hodnocení stran. To jest: na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličtěné Praze, jejich vítězný postoj nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v létech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi“.

Tímto hodnocením se Pekař dostává do blízkosti k dnes rozšířenému stanovisku, které by patrně nesdílel: nejsou vyšší a nižší kultury samy o sobě, vyšší a nižší jsou ideje a činy, které z různých kulturních základů tvořivě odvodíme. Nejsme pouhými nositeli-vězni či vojáky nějaké kultury, utváříme ji znovu svým jednáním – a také otevřeností k jiným kulturám.

Čeští protestantští myslitelé Jessenius a Comenius (Jan Amos Komenský) dokázali integrovat více kulturních vlivů: imprint rudolfinství, západní protestantismus i domácí českobratrskou tradici.

Dejme znovu slovo Josefu Polišenskému z roku 1965: „Před třemi sty šedesáti lety žili v Praze lidé domácí i cizí, kteří vášnivě hledali nejenom ‚elixír života‘ a ‚kámen mudrců‘, ale především ‚nové umění‘, ‚novou filosofii‘ a ‚novou astronomii‘. Jenom v Praze a jenom na těch několik let, jež předcházely bělohorskou katastrofu, mohli se sejít a spolupracovat tito vášnivci a podivíni, snílkové mystického ražení a dobrodruzi hrubého zrna. Nejen proto, že v Praze bylo sídlo vladaře, který byl nekonvenční až běda, ale také proto, že čeští potomci husitů byli ochotni vyslechnout – ale také podporovat všechny ty hledače neznámého a nového. V tom byla a je sláva předbělohorské Prahy. Ještě jsme tu slávu plně nepochopili a nedomysleli význam toho, že u nás se vpravdě rozbřeskl – bohužel jenom rozbřeskl – nový věk lidstva.“

Jak se vztahujeme k popravě „českých pánů“ dnes? Dobře to ukázal nedávný díl televizní Historie.cs. Sugestivní hlas herce Nárožného nám připomněl, že vzpoura proti vrchnosti byla v dané době nejstrašnějším zločinem. Nejspíš si máme domyslet, že poprava je trest za takový zločin jaksi adekvátní. „Přitom tam o víru zas tolik nešlo, tam šlo o zradu panovníka,“ dodal ve stejném pořadu historik Václav Bůžek. Tamtéž se dostalo i na poměrně velké detaily popravčí techniky, rozebíralo se rovněž, zda Jessenius skutečně před popravou jazyk vyplázl (jak se traduje a je to dost nepravděpodobné), nebo zda byly k jeho vytažení použity speciální kleště…

Na ideje čas nezbyl. Jessenius nebyl představen jako myslitel práva na vzpouru proti tyranovi, ale jen jako objekt, postava z divadla hrůzy. „Zrada panovníka“ nebyla představena jako objekt sporu mezi největšími teoretickými hlavami té doby, klíčové debaty, do níž vstoupil i jeden z popravených, ale jako prostý fakt. Historik Jan Tesař před nedávnem mluvil (ve své České cikánské rapsodii) o „dějepisu dvorních radů“, který vychovává „dobropoddanskou společnost“. Nelze se ubránit dojmu, že jeho popis je výstižný.

Dominik Duka a „bořitelé mýtu temna“ mají pravdu v tom, že potřebujeme znovuobjevit naše 17. a 18. století, onen „klasický věk“, klíčový pro formování moderní doby. Nedosáhneme toho ale pokusem budovat nepřekonatelnou propast, snahou rozostřit, omluvit nebo zlehčit brutální násilí rekatolizace. Právě Duka by jako kněz měl chápat, co znamená donucení v náboženských věcech. Potřebujeme zpřítomnit ono násilí, právě tak jako myšlenky jeho obětí. Teprve potom může přijít skutečné usmíření a opravdová historizace.

Je srozumitelné, že Marie Koldinská pokládá situaci, kdy jejími vtipnými slovy „dějiny píší poražení“, nebo spíše pozdější představy o poražených, za ohrožení pro možnost zkoumat danou dobu nestranně. Jenže historici a historičtí publicisté doby „boření mýtů“, kteří na tuto situaci reagují, jako kdyby se chytli do druhé pasti: reaktivního, nebo až reflexivního zdůrazňování domnělé pravdy vítězů. Nelze se ubránit dojmu, že v takové situaci mohou některé „mýty“ nakonec pojmout více pravdy než kdekterý „fakt“. Mýtus o bojovnících za svobodu proti svévoli je tak ve světle Jesseniova spisu pravdivější než fakt o speciálních kleštích.

Jistě není cestou návrat k minulým národním mýtům. Potřebujeme se ale vrátit k situaci náboženské plurality (byť jistě konfliktní a neideální). Potřebujeme se vrátit k myšlence práva na odpor proti nelegitimní moci. Potřebujeme znát české dějiny z hlediska habsburské říše: a klást si třeba otázku, proč se v Uhrách přes brutální katolický tlak náboženská pluralita nakonec udržela. Potřebujeme globální dějiny českých zemí, pohled z více míst, který zahrne „přivandrovalou“ šlechtu i s jejími kulturními kořeny, pobělohorské emigranty i náboženská a sociální dilemata těch, co zůstali.

Nadčasový příběh o českých vzdělancích: Pražští univerzitní mistři se od svého rektora Jessenia distancovali, v marné naději, že zachrání svou univerzitu (nezachránili nic, univerzitu dostali jezuité). Jessenius je z vězení prosil, aby dali jeho nevyplacenou profesorskou mzdu měšťanovi, který se ujal jeho malé dcery Julie. I to univerzitní mistři odmítli.

Sto let po popravě „českých pánů“ byl blahořečen Jan Nepomucký. O dalších osm let později byl svatořečen, přičemž jedním z jeho zázraků bylo údajné dochování světcova jazyka (ve 20. století se zjistilo, že šlo o kus zčervenalé mozkové tkáně). Kult Jana Nepomuckého se stal vyvrcholením českého barokního katolicismu, měl také vytlačit úctu k Janu Husovi. Můžeme ale rovněž říct, že smyšlený jazyk Jana Nepomuckého nahradil vyrvaný jazyk Jana Jessenia.

Pražský arcibiskup Duka dal letos před Jesseniem přednost třístému výročí blahořečení Jana Nepomuckého. Aby bylo barokní pompě učiněno zadost, chtěl dokonce pro jeho oslavu původně i přelet vojenských letadel nad Karlovým mostem. Ke čtyřem stům roků od masakru „českých pánů“ na Staroměstském náměstí tu nemáme smíření, ale symbol triumfu – a počet katolíků, který postupně doklesal na předbělohorskou úroveň nebo ještě pod ní.

Vítězná moc vyrvala jazyk doktoru Jesseniovi, který vystoupil s rozpravou, proč se bouřit proti tyranům. Po čtyřech stech letech jsou jeho otázky stále živé, i my se musíme pořád ptát, kdy se moc stává tyranií. Vyrvaný jazyk Jana Jessenia k nám mluví i dnes.

Autor je politolog a publicista.