Esej Ondřeje Horkého-Hlucháně: O ekonomice péče. Jak postavit péči o druhé na úroveň práce za mzdu

Když jsem před pár měsíci psal předchozí věty (v rámci textu do knihy Za hranice kapitalismu), hezky v klidu kanceláře, zatímco se o moje dítě starala mateřská školka, ani mě nenapadlo, že se představa selhávající zdravotní péče a utrpení stane realitou, a to jen pár set kilometrů na jih od Prahy. Mezitím u nás kvůli koronaviru zavřely školy i školky a mnozí rodiče poznali, jak náročné je při práci z domova pečovat o malé děti. A naopak, jak obtížné může být kvůli karanténním opatřením péči blízkým odpírat.

Pečujícím ale nestačí zatleskat. Více než kdykoli jindy vidíme díky pandemii nespravedlnost naší sociální a hospodářské politiky. Zatímco zaměstnanec na kurzarbeitu může trávit s plnou mzdou dny na rybách nebo u televize, jeho žena nejenže řadu týdnů jen za 60 % mzdy pečovala po celý den o děti a domácnost, ale navíc zastávala roli vyučujících, kteří jí posílali úkoly e-mailem. Dlouho trvalo, než vláda ošetřovné zvýšila na současných 80 %.

Řečeno jazykem středoproudé ekonomie: dnes více než kdy jindy nemůže hospodářství fungovat bez „reprodukce pracovní síly“. Ale zatímco za zohledňování klimatických změn v ekonomických modelech se již udělují Nobelovy ceny, závislostí ekonomiky na péči se zabývají jen feministické ekonomky mimo zájem většiny odborné veřejnosti.

Představu, že by péče najednou vymizela, totiž na rozdíl od klimatické krize nevnímáme jako hrozbu. Konec péče je nepředstavitelný i pro její etický rozměr. Pečující mohou těžko stávkovat – to by bylo vnímáno jako morální selhání –, a když je v důsledku krizí typu té koronavirové nebo škrtů potřeba odvádět více péče a práce v domácnosti, převážně to odnesou právě oni. Či spíše ony, protože se v drtivé většině jedná o ženy.

Přišel čas, abychom přestali péči považovat za něco věčného a samozřejmého, co nijak nesouvisí s diskusemi o ekonomice v Hospodářských novinách nebo na ČT24. Spolu s řadou autorek, jako jsou Joan Tronto nebo María Puig de la Bellacasa, se hlásím k feministické etice péče a souhlasím, že se péče musí stát politickým tématem. Na rozdíl od nich ale péči nevnímám pouze jako inspiraci pro náš politický systém, ale přímo jako jeden z klíčových principů sociální a hospodářské politiky. A to nejen během pandemie.

Tento cíl se může zdát přehnaně ctižádostivý, ale není tomu tak. Péče coby neplacená práce tvoří už dnes společně s alternativními formami placené práce výraznou část celé ekonomiky. Naopak rozsah kapitalistické ekonomiky, to jest práce na základě mzdy v soukromém sektoru, se často přeceňuje – a s tím se zároveň podceňuje i možnost proměny hospodářství na základě rozšíření oněch existujících nekapitalistických forem.

Ženská hnutí v minulosti oslavovala péči jako zvláštní mateřskou ctnost, která leží mimo špinavý svět politiky. Politiku se jim proto podařilo změnit jen málo. Feministická etika péče naproti tomu působí poněkud přízemně, špíny se nebojí – a v tom vězí její síla.

Péči i dnes ve světě stále poskytují lidé v nevolnictví, služebnictvo, lidé jiné než bílé barvy pleti, z nižších tříd, kast, menšinových etnik. A samozřejmě více ženy než muži, kteří jsou pořád v pečujících profesích jako všeobecná zdravotní sestra považováni za podezřelé. Ve společnosti, která velebí autonomii jedince, jsou subjekty i objekty péče spojovány s nemohoucností a závislostí. Dokonce i ty pozitivní vlastnosti spojované s pečujícími, jako jsou obětavost a citlivost, mohou být v takové společnosti vynucovány silou.

Čím blíže neregulovanému trhu práce ekonomika péče funguje, tím více ji vyjadřuje nízké platové ohodnocení. Péče nevyžaduje mnoho finančního kapitálu, a není proto ani příliš zisková. Sami pečující, kteří nabízejí péči na trhu práce, mohou mít navíc tendenci svou nabídkovou mzdu podhodnocovat, protože vysoká mzda by byla považována za výraz egoismu. Společnost také podhodnocuje či zcela ignoruje jejich emoční náklady.

Do jaké míry se skutečně jedná o práci podhodnocenou, však není možné objektivně stanovit. To by jednak předpokládalo platnost marxistické pracovní teorie hodnoty, ale také její aplikovatelnost na péči, ve které není hodnota určena pouze vstupy poskytujícího, ale také přijetím péče přijímajícími. Problém však nespočívá jen v tom, jakou hodnotu by měla péče mít, ale i jakou hodnotu už teď ekonomika péče má.

V makroekonomických modelech NERVu pracovní síla vyskočí na trh ze škatulky jako nezávislá proměnná. Finanční vyčíslení neplacené péče poskytované v domácnosti, kterou statistické úřady nezapočítávají do HDP, je ale velmi silný argument pro zohlednění péče v hospodářských politikách. Podíl neplacené péče a práce v domácnosti se v různých zemích odhaduje od třetiny po dvě třetiny HDP – u nás by to mohlo být kolem dvou až tří bilionů korun! Muži sice většinou tráví více času placenou prací, v celkovém součtu ale ženy vždy a všude pracují déle, v některých zemích globálního Jihu až téměř o polovinu.

V Česku není díky silnému zapojení státu do zdravotnictví a sociální oblasti ani tak problém nízké ohodnocení placené péče. Mzdy ve zdravotnictví a sociální péči jsou u nás v rámci všech povolání na průměru. A i nekvalifikované profese osobní péče ve vzdělávání, zdravotnictví a příbuzných oblastech jsou podle ministerstva práce a sociálních věcí ohodnoceny lépe než nekvalifikované práce v jiných odvětvích. Ženy jsou na tom ovšem samozřejmě hůře než muži, protože zůstáváme zemí s jedním z nejvyšších rozdílů v odměňování mužů a žen v EU.

Souvisí to i s tím, do jaké míry se ženy a muži podílejí na neplacené péči a práci v domácnosti. České ženy tráví prací v domácnosti přibližně tři hodiny denně, další hodinu a půl pak péčí o děti a dospělé. Muži oproti tomu jen dvě hodiny v domácnosti a půl hodiny péčí. Placená práce, ve které jsou více zastoupeni muži, tento rozdíl téměř kompenzuje, ale zejména ženy na takzvané rodičovské dovolené mají bezdůvodně o více než pět hodin méně volného času týdně než muži, kteří s nimi žijí v jedné domácnosti.

Jako pečujícím nestačí pochvala nebo písnička, pro zrovnoprávnění péče nestačí změna individuálních postojů. Podíl žen a mužů na péči a práci v domácnosti v Česku prakticky nezávisí na tom, co si kdo z nich myslí o tradičním rozdělení rolí.

K překážkám větší rovnosti mezi muži a ženami patří mimo jiné nedostatek prostředků a možností pro „outsourcing“ péče. Ten ale bývá paradoxně kritizován zprava i zleva. Sněmovna v červnu 2018 drtivou většinou hlasů zrušila již schválený plán postupného rozšíření veřejné předškolní péče pro děti od dvou let. Na rozdíl od pseudovědeckých argumentů o citové vazbě ekonomické argumenty v debatě prakticky chyběly.

Z péče nemá smysl tvořit fetiš a tvrdit, že ji dokáže nejlépe poskytnout rodina, a ne nikdo jiný, ať už prostřednictvím státu, trhu, komunit, či jejich kombinace. To, zda se jedná o „komodifikaci“, je věc společenské dohody a platba za péči může být chápána také například jako kompenzace. Péče není jen to, co bychom rádi dělali, ale také to, k čemu musíme mít schopnosti. V konečném důsledku je dobrá, nebo špatná – bez ohledu na to, kdo ji poskytuje.

Řešením tu není návrat k tradičnímu, byť možná spravedlivěji genderově rozdělenému modelu péče uvnitř rodiny, ale ani to, že bychom měli naopak co nejvíc zapojit stát.

První krokem k posílení ekonomiky péče musí být její zviditelnění vedle dalších středoproudých i alternativních hospodářských forem. Druhým krokem pro lepší ohodnocení péče je porovnat každý návrh hospodářských politik případ od případu. Je charakteristické, že současná vládní pravidla hodnocení dopadů regulace (RIA) sice vyžadují zhodnocení legislativy z hlediska sociálních důsledků, ale zaměřují se primárně na příjemce placené péče, ne na její poskytovatele.

Dnes nemáme jiný způsob, jak určit hodnotu poskytované péče oproti dalším pracím, než problematickým ohodnocením trhem, který je navíc v zemích jako Česko silně regulovaný. Třetím krokem je tak postavit péči na úroveň práce. Stanovit rovnost „produkce“ a „reprodukce pracovní síly“ se jeví jako arbitrární, avšak jednoduchý a funkční princip.

Na příkladu péče o děti to konkrétně znamená vyrovnání peněžité pomoci v mateřství, rodičovského příspěvku a ošetřovného s předchozí mzdou formou transferů nebo daňových úlev. Nyní oslavované zvýšení rodičovského příspěvku o 80 tisíc se kvůli inflaci ve skutečnosti nedostane ani na úroveň roku 2007.

Srovnání s odměnou za práci samozřejmě vytváří další otázky rozdílné kompenzace péče z hlediska sociální spravedlnosti. Zvýšené náklady pro pečující chudé by musela zároveň vyrovnávat vyšší míra daně z majetku a příjmu, aby se nerozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými.

Ovšemže jakékoli návrhy opatření pro vyšší ocenění péče tradičními nástroji sociální a hospodářské politiky způsobují dopady na genderovou rovnost a sociální spravedlnost, a tak mohou být ve vzájemném konfliktu. To také činí tyto politické návrhy snadným terčem kritiky i uvnitř levice. A například dnes opět populární návrh zavedení základního nepodmíněného příjmu by vedl jen k tomu, že by placená práce byla i nadále mnohem lépe ohodnocena než péče, a proto přes podporu mnoha feministek není z hlediska ocenění ekonomiky péče řešením.

Snadno můžeme namítnout, že v globalizované ekonomice je každý návrh, který by směřoval ke zvýšení daní z příjmu nebo majetku, obtížné prosadit, protože vede k očekávanému odlivu kapitálu, na kterém jsou jednotlivé národní ekonomiky závislé. Vyžaduje to tak přinejmenším regionální koordinaci, v našem případě pak posílení sdílených politik na úrovni Evropské unie.

České vlády se ovšem tradičně staví tvrdě proti omezení „závodu ke dnu“ v daňové oblasti a umělé snižování reálných mezd kvůli konkurenceschopnosti v konečném důsledku postihuje i ocenění péče.

Aby se péče stala průřezovým principem vládních politik v množném čísle, musí se vedle konkrétních opatření stát i průřezovým principem pro politiku v čísle jednotném. V době krize liberální demokracie se potřebujeme vrátit k tomu, aby se politika soustředila na rozdělování odpovědnosti za péči. Stát však v zastoupení zájmů pečujících selhává. Je třeba podporovat organizace pečujících, aby se spojily a vedle státu, byznysu a odborů prosadily jako součást tripartity, resp. kvadripartity.

Tím, že etika péče klade větší důraz na problém možnosti jejího zanedbání, nabízí i větší citlivost k drobným, každodenním činnostem nejen v sociální oblasti, ale i ve vztahu k životnímu prostředí. Podobně lze i větší péči o přírodu prosazovat tak, že do rozhodování ve víceúrovňovém vládnutí zapojíme nově ustavené orgány, ve kterých budou lidé zastupovat přírodu, případně generace, které přijdou po nás. Bez obdobné reformy demokracie klimatickou krizi nevyřešíme.

Pandemie koronaviru jen potvrdila, že problémem u nás není ani tak abstraktní společenské uznání péče jako přízemnější problém jejího ekonomického ohodnocení. Lékař a zdravotní sestra jsou spolu s vědcem tři povolání, jichž si Češi a Češky váží nejvíce, a málokdo asi pochybuje o tom, jak náročná je péče o malé dítě nebo o umírající. Nezdá se ale, že by to ovlivňovalo naše politické a ekonomické priority.

Co potřebujeme, je ekonomika péče, která se vrací blíže k původnímu řeckému významu ekonomie jako „řízení domácnosti“, a překonává tak symbolicky hranici mezi veřejným a soukromým. Podobně jako feministická ekonomie neprosazuje žádnou „ženskou“ ekonomii, nýbrž lepší ekonomii pro ženy i muže, tak i ekonomika péče v konečném důsledku přináší lepší ekonomiku pro všechny.

Ekonomika péče není utopie. V různých formách tady vždy byla, je a bude. Je také odpovědí na to, co leželo, leží a bude ležet za hranicemi kapitalismu i na jeho hranicích. Současný kapitalismus ve své expanzi a lhostejnosti tlačí na lidi a přírodu, bez nichž ale nedokáže existovat. Pečující tak mají obrovskou, prozatím skrytou a rozdrobenou moc a ekonomika péče je cestou k jejímu vyjádření.

Ano, vzít etiku péče jako základ pro hospodářskou politiku je svým způsobem přihlášením se k české tradici „nepolitické politiky“. Tato etika, politika a ekonomika však nezačíná v salonech a hospodách, ale v kuchyních, koupelnách a dětských pokojích.

Esej je upravenou ukázkou z kapitoly právě vycházející knihy Pavla Barši, Martina Dokupila Škabrahy a kol. nazvané Za hranice kapitalismu (Rybka Publishers 2020).