Esej Matěje Metelce: Podle amerických not. Zrození evropské integrace z ducha studené války

Bylo zřejmé, že pokud by Spojené státy stejně jako po první světové válce ustoupily do tradiční izolacionistické pozice, ze Sovětského svazu by se stal bezkonkurenční evropský hegemon. Odchod Američanů se však neopakoval. Nová stabilita se měla uskutečnit ve značně nestabilních podmínkách konfrontace dvou hlavních vítězů nad Německem. A právě tato konfrontace, která nebyla jen střetem velmocí, ale také střetem „systémů“, měla zásadní podíl na budování základních principů evropské integrace.

Ty se zpočátku blížily cílům NATO, jak je vymezuje výrok připisovaný jeho prvnímu generálnímu tajemníkovi Hastingsi Ismayovi: „Udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce dole.“

Bylo jasné, že válkou zdevastované a hospodářsky vyčerpané evropské státy samy nedokážou Sovětům čelit, a tak se americká dominance v západní Evropě stala nejen nevyhnutelnou, ale i žádoucí. Pro její efektivní uplatnění bylo však nutné podepřít mocenskou převahu společnou evropskou identitou. Řešením se stala právě integrace, která Američanům umožnila efektivně čelit sovětské hrozbě a zároveň konečně mocensky zužitkovat hospodářskou převahu, kterou nad Evropou měli od konce 19. století.

V knize The Long Twentieth Century (Dlouhé dvacáté století), věnované zkoumání vzájemného vztahu států a akumulace kapitálu, vychází ekonom Giovanni Arrighi z teorie světo-systémů Immanuela Wallersteina. Doplňuje ji ale důrazem na pojetí hegemonie, jak ho známe od Antonia Gramsciho.

Gramsci tvrdí, že nadvláda nějaké skupiny na národní úrovni se projevuje nejen jako silová dominance, ale také jako intelektuální a morální vedení. Tato skupina „určuje kromě jednotnosti hospodářských a politických cílů také intelektuální a morální jednotu, kladouc všechny otázky, kolem nichž kypí boj, nikoli v korporativní rovině, nýbrž v rovině univerzální“. Ideologie a kultura jsou pro hegemonii stejně důležité jako samotná moc.

Podle Arrighiho byl na principu hegemonie strukturován i moderní světo-systém. Tyto hegemonie existovaly postupně čtyři: janovská, nizozemská, britská a americká. Paralela mezi hegemonní třídou v národním státě a hegemonním státem ve světo-systému je nicméně spíše volná a jde v ní hlavně o určující trend historického vývoje. Jestliže na úrovni národního státu je hegemonie spojena s dominancí, na úrovni světo-systému je spjata hlavně s postupující expanzí světo-ekonomiky. Ne všechny hegemonické státy měly mocenskou převahu. Janov a Nizozemí nemohly konkurovat vojenským velmocem své doby, dokázaly ovšem úspěšněji rozvíjet kapitalistický světo-systém.

Arrighi tvrdí, že po druhé světové válce byl světový řád postaven na sovětsko-americkém kondominiu. Z mocenského hlediska to možná platí, z ideologické a politické perspektivy však šlo zároveň o kontinuální konflikt o budoucnost. Byť jeho žár postupně vyhasínal a na obou stranách se idealismus měnil v rutinní technologii moci, v době bezprostředně po konci války byl ještě rozpálený do běla a jeho bitevním polem byla Evropa.

V její východní části se pod vedením Sovětského svazu ustavila kontra-hegemonie, jež legitimitu světo-systému zpochybňovala. Světo-ekonomika, kterou ostatně Sověti také hodlali vzít útokem, byla možná ovládána Spojenými státy, politicky a ideologicky ale existovaly dva subsystémy soupeřící o to, který z nich bude určovat budoucnost světa.

Americká hegemonie byla ze všech čtyř, které Arrighi popisuje, nejkomplexnější a také nejrestriktivnější. Méně než dříve mohly suverénní státy využívat pro své cíle tradiční prostředky jako válku nebo teritoriální expanzi. V sovětské sféře vlivu to jasně ukázala roztržka s Jugoslávií, jejíž příčinou byla jugoslávská snaha realizovat autonomní zahraniční politiku. V americké sféře tato omezení záhy pocítily státy integrující se Evropy.

Proměny zahraniční politiky USA historicky vycházely z rozdílných představ, jež měly politické elity o roli své země. Napětí mezi intervencionismem a izolacionismem, které dlouho tvořilo nejvýraznější zahraničně politickou dělicí linii, ale pod vlivem výsledků druhé světové války do značné míry hibernovalo. Už během ní bylo zřejmé, že západoevropští spojenci nejsou bez pomoci z druhé strany Atlantiku schopni udržet v chodu své válečné stroje, a že navíc nedokážou vést ani nezávislou zahraniční politiku. Což pocítil i Winston Churchill, když na konci války ztroskotal jeho pokus dohodnout se se Stalinem za zády amerických spojenců, tzv. procentní dohoda.

Zajistit v Evropě stabilitu znamenalo v prvé řadě zabránit dalším konfliktům mezi evropskými státy. Dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím provázání evropských ekonomik mělo pro USA tu výhodu, že to otevíralo evropské trhy přebytečnému americkému kapitálu.

V této souvislosti se to podstatné odehrálo už v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods, kde došlo k ustavení systému regulace mezinárodních měnových vztahů a institucí, které ji měly zajišťovat. Ačkoli z počátku se do podoby poválečného ekonomického uspořádání světa snažili mluvit Britové, konkrétně John Maynard Keynes, USA jeho plány odmítly a přišly s vlastním tzv. Whiteovým plánem.

Ekonom Janis Varufakis v knize Globální Minotaurus vysvětluje hlavní myšlenku brettonwoodského systému takto: „Každá měna bude vázána na dolar pevným směnným kurzem. Výkyvy budou povoleny jen v úzkém pásmu plus nebo minus jednoho procenta a vlády budou usilovat o setrvání v tomto pásmu nákupem nebo prodejem svých dolarových rezerv. Nové projednání směnného kurzu jednotlivé země bylo přípustné jen tehdy, když bylo možné dokázat, že země vzhledem ke svým dolarovým rezervám nedokáže udržet vyrovnanost své platební bilance a bilance kapitálových toků. Pokud jde o Spojené státy, ty se kvůli vytvoření potřebné důvěry v tento mezinárodní systém zavázaly, že spojí dolar se zlatem pevným směnným kurzem 35 dolarů za unci zlata a zaručí jeho plnou konvertibilitu.“

Brettonwoodský systém udělal z USA dominantu poválečného ekonomického uspořádání, čímž ovšem jen fakticky potvrdil stav nastolený samotnou válkou, během níž se Američané stali univerzálním věřitelem, vůči němuž byli všichni evropští spojenci v pozici dlužníků.

Obava, že by se komunisté, s vítěznými Sověty za zády, mohli díky poválečnému rozvratu dostat k moci, byla obzvláště akutní ve Francii a v Itálii. Bylo tak nutné zformulovat i konkrétní způsob zadržování komunismu.

Marshallův plán poválečné obnovy se svou motivací nelišil od pomoci Řecku v boji proti komunistickým partyzánům, jeho dosah měl být ale dalekosáhlejší a dopady hlubší. Jak upozorňuje v knize USA a evropská integrace Pavel Přikryl, byť byla hlavním cílem stabilita kontinentu, významnou roli v amerických debatách o finanční pomoci evropským státům hrála „idea integrace, inspirovaná americkým domácím systémem“.

Přijetí Marshallova plánu znamenalo natolik výrazné posílení americké dominance v Evropě, že novinář Theodor H. White přirovnal americké „experty“ k římským centurionům v dobytém Řecku. Základem poválečné obnovy se stal kapitalismus pod americkou patronací. Snaha zavést v Evropě to, co funguje v Americe, včetně federalismu, byla jedním z předpokladů kontinentální integrace.

Norský historik Geir Lundestad v knize The United States and Western Europe Since 1945 (Spojené státy a západní Evropa od roku 1945) ukazuje, že bezprostředně po válce Washington podporoval evropskou integraci třemi hlavními způsoby: „První a nejočividnější byl, že výslovně tlačil Evropany směrem k integraci. Druhým, ještě důležitějším, bylo, že trval jak na rekonstrukci, tak na rovnoprávném postavení západních zón Německa v evropských záležitostech. Nic neilustruje zásadní roli Američanů v Evropě lépe než důraz na to, aby vznikající Západní Německo patřilo do širších evropských souvislostí. Jak mít Německo rovnocenné a kontrolované najednou? Evropská integrace byla očividným řešením. Třetím způsobem, jímž Spojené státy podporovaly evropskou integraci, byla jejich role ultimátního arbitra.“

Německo bylo klíčové nejen proto, že bez něj byla integrace Evropy nemyslitelná, ale také protože hrálo ústřední roli ve stále napjatějších vztazích mezi USA a SSSR. Studená válka se totiž začala v roce 1948 zahřívat: v únoru se odehrál komunistický převrat v Československu a na jaře došlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, v jejímž důsledku Stalin přistoupil k daleko tvrdšímu postupu ve zbytku vnějšího impéria. Nejzásadnější pro vývoj evropské integrace byla ale blokáda Berlína.

V červnu 1948 byla v rámci Marshallova plánu ve třech západních zónách rozděleného Německa zavedena nová německá marka. Rychle se stala běžným platidlem i v zóně sovětské. Sověti si to vyložili jako hrozbu a zareagovali zablokováním veškerých pozemních a vodních cest spojujících západní zóny se západní částí Berlína. Blokáda trvala od 24. června 1948 do 12. května 1949 a Američané dokázali po celou tu dobu západní Berlín zásobovat prostřednictvím leteckého mostu.

Přestože výsledkem blokády byl obrovský logistický úspěch USA a vážné strategické selhání SSSR, v dobovém kontextu se zdála být hlavně signálem agresivní politiky Sovětů v evropském prostoru. Blokáda se stala katalyzátorem řady rozhodnutí. V prvé řadě začali spojenci oficiálně ukončovat válečný stav s Německem, rozhodli o zavedení demokracie v Německu a 4. dubna 1949 došlo k založení NATO. A reakcí na sovětskou hrozbu bylo i Evropské společenství uhlí a oceli, jehož vytvoření navrhl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman.

Ve slavné Schumanově deklaraci z 9. května 1950 se víc než obavy ze Sovětů ozývá touha zamezit novému evropskému konfliktu: „Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná.“ Toto nebezpečí bylo ovšem do značné míry omezeno rozdělením Německa.

Důležité bylo, že principy Schumanovy deklarace odpovídaly zájmům USA. Evropské společenství uhlí a oceli, tento první krok k integraci, plnilo v rámci studené války hned několik funkcí: integrovalo Německo, hospodářsky neodmyslitelnou součást Evropy a rozbušku konfliktu mezi velmocemi, do západoevropského systému; ustavovalo nadnárodní kontrolu nad strategickými surovinami; a v neposlední řadě posilovalo vazby Francie (a menších západoevropských zemí) na stát pod kontrolou USA.

Jen hrozba sovětské agrese však na úspěch evropské integrace nestačila. Proti prestiži SSSR jako hlavního vítěze nad nacismem, který se prezentoval coby dějinami posvěcený představitel „lidského rodu zítřka“, bylo třeba postavit alternativní politický projekt.

Tím se stala sdílená vize hospodářské prosperity spojené s lákavější, svobodnější budoucností, než jakou sliboval sovětský socialismus. Ten sice byl spojen s internacionalistickou rétorikou, v západní Evropě se ale tváří v tvář integraci zaštítěné USA komunisté rychle přeorientovali na obranu národních zájmů. Integraci líčili jako to, čím do jisté míry skutečně byla: americký projekt, jehož výsledkem bude „kokakolonizace“ a rozpuštění národních identit v amalgámu konzumního amerikanizovaného kvazi-federalismu.

Jenže navzdory obavám ze ztráty kulturní identity, kterou někteří Evropané skutečně pociťovali, byl výhled na prosperitu spojenou se sociálním státem lákavější než realita komunistického Východu, kde se po roztržce s Jugoslávií začala roztáčet kola nových monstrprocesů.

Počínající integrace se nicméně na svébytné evropské kolektivní identitě podílela jen v omezené míře. Ta se totiž v kontextu studené války překrývala s kategoriemi Západu a svobodného světa. Americká hegemonie evropské integrování zaštiťovala nejen vojenskou silou, ale do značné míry dávala i obsah evropské identitě. Vymezení se vůči sovětskému vlivu spojovalo integraci s „americkými“ hodnotami: svobodou, individuální iniciativou a hospodářským rozvojem založeným na svobodném podnikání.

V horké fázi globální konfrontace dvou systémů, kdy se integrace zrodila, byla pro evropské státy samostatná mocenská, ale také ideologická pozice ne myslitelná.

Znamení okolností svého zrodu nese Evropská unie dodnes. Integrace úspěšně zamezila obnovení sporů, které vedly ke dvěma světovým válkám. S ochladnutím studené války se čím dál více vymykala americkým intencím, probíhala často pomalu a nerovnoměrně a výrazněji se do ní promítaly aspirace evropských států. Její výrazný „restart“ ale nastal až s pádem sovětského bloku. Podpisem Maastrichtské smlouvy se ze „Společenství“ stala „Unie“ a následovala mohutná vlna rozšiřování. Přesto však Unie zůstala hlavně mechanismem ekonomické integrace, která dnes sama o sobě nedokáže zacelit dělicí linie zvětšující se „Evropy“.