Esej Jiřího Přibáně: Z osvícení k procitnutí?

Tomu všemu předcházejí zapálená srdce, která mohou chytnout od jisker jakéhokoli morálně založeného ohně, jehož otopem jsou náboženské i světské ideály a vize šťastné budoucnosti i idylické minulosti. Plameny se šíří z tyranských sídel moci zrovna tak jako z chatrčí utlačovaných a ponižovaných.

I v dnešních komplexních společnostech se vede tento primitivní, ale o to urputnější a existenciálně nesmiřitelnější boj. Nedávno například v jedné polské katolické škole vyřadili z knihovny knihu o hlemýždi Samovi s odůvodněním, že je hlavní hrdina hermafrodit, a propaguje se tu tak ideologie genderu, podle níž je nejen sexuální orientace, ale i identita záležitostí osobní volby. V Katalánsku naproti tomu přišli s projektem hodnotícím knihy podle rovnosti pohlaví, na jehož základě v jedné škole v Barceloně z knihovny odstranili asi třicet procent pohádek včetně Červené karkulky, která prý podporuje sexistické stereotypy o ženách jako pasivních obětech zachraňovaných chrabrými muži.

Kdo má po ruce rychlé vysvětlení podobných cenzurních zásahů s tím, že za vším je buď spiknutí konzervativní pravice, nebo naopak levicová kulturní revoluce, už nemusí číst dál, protože následující text se snaží dobrat, co se ve společnosti děje pod slupkou těchto projevů morálního fundamentalismu a kulturních válek.

Neuspokojeni zůstanou ale i ti, kdo by očekávali kritiku takových projevů na základě klasického argumentu prosazujícího hodnotovou neutralitu liberálního právního státu. I v takovém státě jsou totiž paradoxně přítomné prvky morálního fanatismu, které mohou kdykoli zažehnout nové kulturní války, pokud se vytratí vzájemná tolerance.

Osvícenský duch se dokáže zakousnout do svého ocasu jako mytický had Uroboros, a zničit tak ideály rozumu, svobody a tolerance, z nichž se zrodil. Zkusme tedy popsat tyto sebezničující síly a současně se zeptat, jestli v sobě zmíněné ideály mají i síly obnovující, které by jim dokázaly znovu vdechnout život.

Rozdíl mezi civilizací a kulturou se zpravidla popisuje jako rozdíl mezi univerzálním rozumem a partikulárními tradicemi. Na straně civilizace fungují věda, technika, ale i racionální politika s byrokratickými aparáty, moderní ekonomika nebo životní styl odvozený od kulturní spotřeby a založený na technických vymoženostech od laptopů a mobilních telefonů po botoxové elixíry mládí.

To vše lze sdílet napříč rozmanitými kulturami, ale taková univerzalizace lidstva současně představuje destruktivní hrozbu, před níž se jednotlivé kultury snaží chránit. Prostřednictvím zdánlivé neutrality vědy, byrokratického rozumu či tržní logiky se totiž ve skutečnosti prosazují kulturní vzorce, které ohrožují tradiční světy a drancují místní zdroje. Rozum se tu stává nástrojem podmaňování světa.

Na tuto hrozbu upozorňuje například kritická teorie, ale i ona funguje nanejvýš jako kulturní kritika civilizačního vývoje. Na rozdíl od rozumu globální civilizace se nezmůže na nic víc než na popisování jejích vnitřních paradoxů a protikladů.

Omezenost kritické teorie postupně vyústila do dvou možných řešení. První spočívá v návratu ke Kantově koncepci osvícenství a přijetí rozumu jako základu lidské i politické komunikace, která by si mohla nárokovat univerzální platnost. To je cesta Jürgena Habermase a dalších stoupenců dnešního kosmopolitního humanismu a demokracie.

Druhá cesta spočívá v odkopnutí všech zbytků osvícenského myšlení a přijetí liberální demokracie jako jedné z mnoha kultur, a to včetně jejího pojetí lidských práv a politické svobody; kultury, jež je zcela otevřená a dokáže do sebe zahrnovat i vše, co je jí původně cizí a neznámé. To je cesta Richarda Rortyho a dalších postmoderních liberálů.

V posledním desetiletí se vlivem negativních důsledků globalizace, klimatických a dalších změn ovšem začal šířit pocit, který v politickém kontextu vystihuje název knihy Stephena Holmese a Ivana Krasteva Světlo, které pohaslo. Z textů ohlašujících soumrak svobody a demokracie, rozpad západní civilizace nebo civilizační kolaps se stal populární žánr. Je proto třeba zmínit se ještě o třetí cestě, a tou je naopak odmítnutí osvícensky založené civilizace jako kultury nepřátelské.

Od časů Josepha de Maistra byla tato cesta vyhrazena především konzervativním kritikům osvícenství. Dnes na ní však i vinou vnitřních rozporů a destruktivní síly globalizované civilizace najdeme víc a víc nejrůznějších politických a ideologických barev – od náboženského fundamentalismu přes etnické nacionalismy po identitární menšinové politiky a různé verze ekologické apokalypsy.

Obrana autentické kultury před rozpínající se modernizací vždy patřila k romantické vzpouře proti civilizačním okovům, jež paradoxně zahrnovala politický radikalismus i konzervatismus. V současnosti se tento paradox projevuje například tím, jak ultrakonzervativní síly v čele s Viktorem Orbánem varují před „morálním imperialismem“ Evropské unie, a naproti tomu z bojovníků za dekolonializaci se stávají strážci slov a „kulturní čistoty“ odmítající jakékoli formy kulturního přivlastňování – včetně nošení mexických sombrer či afroúčesů.

Obrana kulturních identit a povinnost respektovat odlišné zvyky a tradice se považují stále více za progresivní politiku, zatímco na někdejší boj diskriminovaných menšin za rovnoprávnost se hledí jako na cosi nedostatečného a zastaralého, ne-li scestného. Náboženský étos Martina Luthera Kinga se tak vnímá coby směšný archaismus a nad Gándhího poznámkami o zaostalosti domorodého afrického obyvatelstva se dnešní radikálové pohoršují natolik, že se jeho sochy staly terčem jejich útoků zrovna tak jako sochy těch, proti nimž celý život bojoval.

Představitelé kritické teorie Adorno, Horkheimer i Marcuse kritizovali moderní civilizaci v jejích protikladech a hrozbách, ale do toho zdůrazňovali emancipační potenciál myšlení a osvobozující funkci konfliktu a polemiky. V současné době ovšem došlo k přepólování smyslu a účelu kritického myšlení, takže za emancipaci se často považuje pouhé uznání kulturních nároků a osvobození spočívá v zákazu všech projevů, jež by tyto nároky zpochybňovaly či znevažovaly.

Morální absolutismus samozřejmě není ničím novým a nalezneme ho v nejrůznějších ideologických koutech moderní společnosti. Všichni obránci autentického hlasu kultur se také zpravidla posilují poukazem na morální pokrytectví a zkorumpovanost společnosti. V našem kontextu je ovšem zajímavé, že radikální stoupenci tohoto kulturního boje sami sebe označují za woke generation, tedy probuzenou, případně procitlou generaci.

Stěží by se našel symboličtější název pro rozchod s osvícenstvím. Jestliže v jeho kultuře převládala metafora myšlení jako otevřeného procesu osvětlování světa a probouzení vědomí, nyní se přihlásila o slovo generace, která se sebevědomě prohlásila za již probuzenou, která prý vše prohlédla a je morálně vyspělejší než předchozí generace ospalé. Fukuyamovo ohlášení konce dějin tak dostalo svůj politický design a morální kodex.

Pravice tuto generaci s jejími kulturními a politickými nároky zpravidla skandalizuje, zatímco levice bagatelizuje protiklady přítomné v její politice. Označit dnešní procitlou generaci s její kulturou rušení (cancel culture), seznamy závadných knih a bojkoty všech, kdo s ní nesdílejí její hodnoty, za pouhý projev puritánského fanatismu, který byl Spojeným státům, kde je tato generace dnes nejhlasitější, vždy vlastní, by ovšem také bylo zavádějící. I v této zemi totiž došlo v poslední době k zásadnímu posunu, který se nejvýrazněji projevuje na univerzitách, kde se paradoxně univerzalismus považuje v některých kurzech za hanlivé slovo a z humanitního vzdělávání se stává především forma sdílení a reprodukování vlastních politických názorů a kulturních hodnot i předsudků.

Ještě před několika desetiletími přitom univerzity v USA fungovaly jako centra disentu, ve kterých byla svoboda projevu zaručena revolucionářům, rebelům a podvratným živlům všeho druhu, a to často i proti vůli univerzitních manažerů a hodnostářů. Formoval se v nich odpor proti zavedeným pořádkům s jejich kulturními hodnotami a morálními dogmaty. Dnes se ve stejných prostorách často naopak vyučuje podle středověké scholastické metody, jejímž základem je znalost dogmatu a schopnost citovat z autoritativních textů.

Nikdo přitom není ušetřen a včerejší radikálové jsou dnes odhalováni coby reakcionáři. Univerzitní spolky bojkotují někdejší feministické ikony jako Germaine Greerovou, protože zpochybňuje nároky translidí. Dochází k rušení přednášek profesorek, které trvají například na tom, že ženství není jenom otázka osobní volby a chirurgických zásahů, ale souhrn biologických a kulturních zkušeností a vzorců chování. Podobně nepřípustné se stává i samotné používání termínů sex (ve smyslu biologické pohlaví), protože – jak tvrdí například Judith Butlerová – tato terminologie není dostatečně inkluzivní. Namísto toho se vše stalo otázkou genderu (rodu), který si můžeme vybírat a volit.

Ideál amerického supermarketu se tak rozšiřuje i na osobní identitu, přestože například aktivistky a aktivisté bojující proti násilí na ženách kriticky poznamenávají, že odstraněním kategorie sex se zbavujeme i možnosti aktivně vystupovat proti sexuálnímu násilí, represím a nejrozmanitějším formám diskriminace, které se dějí všude na světě.

Univerzity dnes nereprezentují disent, ale naopak nové pořádky, v nichž se formuje morální a ideový kánon společnosti. Převzaly někdejší středověkou funkci klášterů coby center blahobytného a ctnostného života, z nichž se do nevzdělaných a zaostalých periferií mají šířit kulturní hodnoty a oficiální dogma společnosti. Staly se z nich instituce sociálního dohledu a morální disciplíny, jejichž hodnostáři namísto ochrany svobody projevu bedlivě střeží, jestli nedochází k projevům znevažujícím a urážlivým. Co se popisuje jako morální revolta procitlé generace, je ve skutečnosti důsledek sociální transformace univerzit do institucí přesně té sociální normalizace, před kterou varoval jeden z nejdůslednějších kritiků osvícenství Michel Foucault.

Nahrazení kritického vzdělávání kulturní politikou, v níž pro ty, kdo by se jí tak či onak vzpírali, existuje jen morální opovržení, intelektuální pohrdání a společenská ostrakizace, ovšem vyvolává ve společnosti odpor. O to větší, že se z univerzit stala místa, kam člověk musí odvádět stále vyšší částky školného výměnou za to, že mu tyto instituce poskytnou ve formě titulu pověřovací listinu k možnosti lepšího živobytí.

Dnešní univerzity se sice samy považují za ochránce veřejného blaha, ve skutečnosti je však stále více lidí vnímá jako symboly nespravedlivé distribuce bohatství i kulturního kapitálu – a také jako klíčovou součást toho, co Michael Sandel ve své nové knize označil za tyranii výkonu.

Proměna univerzit do nelegitimních institucí kombinujících tyranii výkonu s tyranií hodnot sice vysvětluje institucionální původ a ideologické pozadí záchvatů procitlého dobra, ale nedokáže vysvětlit jeho pozoruhodnou sílu.

Člověk musí být asi Američan, aby si myslel, že v posledních letech došlo k historickému procitnutí, čas oponou trhl a nyní máme konečně ten správný vhled do všeho a manuál k posuzování celého lidstva a jeho dějin. I když se to tak prezentuje, ve skutečnosti nejde o generační záležitost nebo ideový konflikt, ale o celkovou proměnu sociální komunikace způsobenou nástupem internetu a sociálních sítí s jejich vazbou okamžité akce a reakce. V těchto sítích mají procitlí agitátoři mnohdy blíž k Donaldu Trumpovi s jeho politikou identitární nadřazenosti a pohrdáním oponenty než k emancipaci utlačovaných a ponižovaných občanů a skupin vystavených institucionální i jiné diskriminaci.

Komunikace na sociálních sítích, jako je Facebook nebo Twitter, se vyznačuje vyhrocováním názorů do opačných pólů, takže si každý může užít své dvě i více minut nenávisti. Na těchto sítích se kdokoli může projevit, a proto se v nich naplňuje lidová moudrost, že „názory jsou stejné jako řitní otvory, protože je má každý“.

Navíc se ovšem taková komunikace vyznačuje ještě dalším rysem, a to ztrátou jakékoli velkorysosti nebo smířlivosti. Namísto toho převládá narcistní sebestřednost, ve které jde především o budování vlastního já jako obrazu ctnosti a následováníhodného ega.

Twitter nahradil polemiku pohoršením a dialog démonizací. Z oponentů se stávají opovrženíhodné bytosti, jejichž sama existence představuje hrozbu. Svět se popisuje jako zkažené a slzavé údolí, které je třeba očistit a z něhož se musí vymýtit vše, co ho dusí. A tak jedni pálí Kapitál a Korán, zatímco druzí Chaloupku strýčka Toma a Harryho Pottera. Všichni se překřikují a ti nejhlasitější zastrašují všechny ostatní, takže se dav nakonec podřídí nejřvavějšímu hlasu, který vykonává okamžitý a nemilosrdný soud. Apokalypsa – tady a teď i příští týden!

Vedle ideálu univerzitního vzdělávání tak procitlá kultura zavrhla i právo na spravedlivý proces a nahradila ho pranýřováním na sociálních sítích.

Je skvělé, když ve světě, jemuž čím dál častěji vládnou tlučhubové a urážlivé hulvátství se stalo dominantním politickým stylem, procitlí požadují od veřejných osob a institucí, aby si uvědomovaly odpovědnost za slova, která pronášejí a šíří do světa. Je správné, když je kritizují a proti těmto slovníkům staví slovníky vlastní, inkluzivnější, protože to je základní přednost každé demokratické společnosti.

Je však nebezpečné vykazovat mimo veřejný prostor všechny, kdo tyto slovníky a s nimi spojená morální přesvědčení nesdílejí, protože taková cenzura a vylučování reprezentují naopak odvrácenou stránku demokracie. A je znepokojující, že se cenzura dnes stále více považuje za ctnost, zatímco tolerance se ze společnosti vytrácí jako pára z tlakového hrnce.

Moderní liberalismus typicky vyhlašuje toleranci a inkluzi všech kultur a tváří se jako hodnotově neutrální spravedlnost a správa společnosti, ale fakticky funguje jako kultura s exkluzivními vzorci konformního chování a disciplíny. S tím souvisí i zaměňování tolerance a lhostejnosti. Liberálové jsou často tolerantní především k tomu, co je jim lhostejné; s čím ale nesouhlasí, to se mnohdy snaží vymýtit jako historický nebo kulturní předsudek. V tomto ohledu procitlí paradoxně navazují na dlouhou kulturní tradici, proti níž se oficiálně vymezují exkluzivními hláškami typu OK Boomer.

Tolerance ovšem znamená schopnost akceptovat existenci i toho, s čím hluboce nesouhlasíme. Tolerovat můžeme jen to, co považujeme za zlé a nesprávné, a ne to, co se nás netýká a k čemu nemáme žádný vztah. Tolerance proto předpokládá kritickou soudnost, ale současně i přijetí základního předpokladu, že jsme nedokonalé bytosti a žijeme v nedokonalém světě, v němž nejdůležitější je taková politická ústava, díky níž může každý sám rozhodovat o tom, co je dobrý život.

V dnešním světě se ovšem rozmáhá představa, že žijeme ve věčném sváru nebe a pekla, ve kterém lidé sami sebe považují za bytosti blížící se andělské čistotě, zatímco druzí jsou pro ně jen hříšníci více či méně umounění od pekelných sazí. Morální dokonalost se stala přikázanou normou a nic, co by se od ní odchylovalo, se nesmí tolerovat.

A tak přicházejí noví Savonarolové, brojí proti existujícím pořádkům, dovolávají se řádů nových a lepších, sepisují seznamy zakázaných knih a morálně závadného umění, a přitom zapomínají, že sami sobě staví budoucí hranice. Svět bez hranic totiž nelze vytvářet bez tolerance.