Esej Jiřího Přibáně: V chaosu je řád. Rok s covidem

Ti, kdo tvrdili, že o tak mimořádné události se dá psát buď v okamžiku jejího vypuknutí, nebo až poté, co skončí, měli pravdu. V mezidobí totiž vše působí jen jako prozatímní komentář v rychle a nahodile se vyvíjející situaci, jejíž součástí je obdivuhodně rychlý vývoj vakcíny, ale také překvapivá svůdnost konspiračních představ o původu a zneužití samotného viru nebo ideologizace tohoto globálně výjimečného stavu.

Již přes rok tak síla přicházející z útrob přírody do přirozeného i politického světa lidí zásadním způsobem ovlivňuje naše očekávání politická a ekonomická, ale rovněž vědecká, zdravotnická, umělecká nebo pedagogická. Proti ní ovšem působí síla, která nám říká, co si máme o covidu myslet a jak na něj máme reagovat nejen my, ale i politici, ekonomové, vědci, umělci nebo učitelé.

Více než o stavu přírody proto uplynulý „rok s covidem“ vypovídá o stavu naší společnosti. Během pandemie se naše životy sice přesunuly mnohem více na síť, avšak i v této online realitě se setkáváme s dobře známými myšlenkovými stereotypy a tradičními kontrasty. Přičemž mezi ty nejvýraznější patří kontrast mezi politickou banalizací pandemie a její společenskou nahodilostí, nepředvídatelností a komplexitou.

Na jedné z mnoha videokonferencí, s nimiž se v lockdownu roztrhl pytel, věhlasný řečník a odborník na lékařské právo a zdravotní politiku poučoval účastníky z celého světa, jak je důležité, aby politiku řídili demokraté, protože ti jsou v boji s covidem nejúspěšnější.

Člověku bylo trapně při pomyšlení, že dotyčný profesor v americké sebezahleděnosti jaksi zapomněl, že na jaře letošního roku byly v očkování nejpokročilejší vlády populistických premiérů Netanjahua v Izraeli a Johnsona ve Spojeném království a v závěsu za nimi úspěšně očkovaly Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Maďarsko a Srbsko, zatímco vzorově demokratické Německo, Nizozemsko, Švédsko a s nimi nejvyšší představitelé Evropské unie zmateně klopýtali, a dokonce se snažili zakázat vývoz vakcíny poté, co uzavřeli s jejich výrobci nevýhodné smlouvy. Vietnam s nízkými čísly nákazy také není zrovna vzorovou liberální demokracií a čínský „úspěch“ spočívající v nejtvrdším uzavření desítek milionů obyvatel na několik měsíců je v demokratických společnostech též nepředstavitelný.

Samozřejmě že populisté svým špatným a chaotickým rozhodováním nebo přímo ignorováním pandemie dokázali napáchat obrovské škody a jsou odpovědní za ztracené životy občanů svých zemí. Česká republika s vládními zmatky, které vedly až k rozkladu elementární občanské důvěry a k neschopnosti využít kapacity i na evropské poměry nadprůměrně kvalitního zdravotnictví, je toho výmluvným příkladem. Ne všechny projevy a dopady covidu lze ale svést na Babiše, Bolsonara nebo Trumpa, protože politika sice může průběh pandemie podstatně zhoršit, ale nemůže mu zabránit, a už vůbec se nelze spoléhat, že hluboce přesvědčení demokraté jsou i nejlepší krizoví manažeři.

Politická legitimita má dva zdroje: účinnost moci a hodnoty, na kterých tato moc stojí. Oba zdroje jsou na sobě nezávislé; i tyran může být populární, když jeho vláda vede k bohatství a prosperitě, zatímco demokraticky zvolené vlády mohou být v čase krizí krajně neoblíbené.

Když někdo přednáší o globální zdravotní politice na americké univerzitě, zbytek světa se mu může jevit jako obraz různých provincií, do něhož si promítá vlastní zkušenosti s Trumpovým prezidentstvím a Bidenovým nástupnictvím, které znamenalo v potírání covidu zásadní obrat k lepšímu. I toto je však jedna z forem imperiálního vidění světa, ve kterém se z partikulární zkušenosti v centru stává univerzálně sdílená pravda.

Podstatnější je však v takovém pohledu obecná představa, podle níž politika organizuje a řídí společnost, která je proto osudově závislá na schopnostech vůdců. Tento pochybný náhled vychází z osvícenských obrazů politiky jako mechanického stroje, který uvádí do pohybu síla organizující sociální totalitu a řídící se podle zákonů platících stejně univerzálně jako zákony přírodní.

Politika integruje společnost a předurčuje všechny formy společenského života. Z této představy se zrodil moderní stát, ale ani zdaleka ne moderní společnost. Na rozdíl od jednoty státní suverenity je pro společnost totiž charakteristická rostoucí diferenciace a složitost, která vylučuje, že by se v ní vše dalo jednoduše převést na ekonomický, politický, náboženský nebo jakýkoli jiný diktát.

V takovém světě nepanuje ideál stálosti a stability, ale naopak neustálého vývoje, který je nahodilý a nepředvídatelný do té míry, že první politickou dovedností se stává schopnost určit, co lze politicky rozhodnout a kde je naopak třeba řídit se vědomostmi a radami těch, kdo neprovozují politiku jako povolání. Přednost demokracií tedy nespočívá v účinnosti jejich rozhodování, ale ve schopnosti učit se v procesu hledání optimálních řešení a poučit se z chyb a omylů, které k takovému procesu patří.

Jestli mají demokracie v něčem výhodu před autoritářskými režimy, je to především jejich flexibilita, uznání omezenosti politiky a její závislosti na informacích primárně nepolitického charakteru, ať už jde o zdravotnictví a hygienu, nebo smluvní závazky a daňovou reformu. Schopnost uznat závislost na tom, co do politiky nepatří, a přitom se nezávisle a správně politicky rozhodnout, to je základní demokratický talent.

Dosavadní zkušenosti s covidem jsou toho výmluvnou ukázkou. Rozhodne-li se nějaký vůdce, že covid neexistuje, nebo jde jen o „čínskou chřipku“, kterou není třeba politicky řešit, mohou za to zaplatit životem statisíce spoluobčanů. Takové rozhodnutí je stejně totální jako snaha Číny nebo Ruska vyrobit vlastní vakcínu a strategicky ji rozvážet po celém světě, zatímco domácí populace se k ní nemůže dostat.

Z této „ofenzivy přátelství“ se nakonec stala přehlídka neschopnosti a pokrytectví, protože věda i farmaceutická výroba mají svá vlastní pravidla a racionalitu, která se jen tak nepodřídí nějakému stranickému nebo státnímu úkolu.

Naproti tomu tam, kde mají věda i průmysl svou autonomii, jsme svědky pokusů i omylů, ale také obrovského úspěchu založeného volným potenciálem vědců, technologů, ekonomů či administrativních úředníků.

Hlavní úkol bohatých demokratických zemí proto nyní spočívá v tom, jak co nejúčinněji a spravedlivě distribuovat masově vyráběné vakcíny nejen doma, ale v celém světě, protože globální pandemii nelze řešit jinak než globálními postupy.

Virus není komunistický nebo kapitalistický, pravicový nebo levicový, případně liberální nebo korporativistický. Společnost, která si virus totálně zpolitizuje, nemůže připustit omyl, i když věda je na práci s omylem a možnosti ho prokázat založena. Mají-li dnes čínští vědci politicky zakázáno zkoumat konkrétní hypotézy o vzniku pandemie a ruští vědci se nesmějí vyjadřovat k technologickým problémům s výrobou ruské vakcíny, stali se také obětí covidiotů v čele svých zemí.

Pro ty už potom přesně v duchu omezené politické představivosti nezbývá než vymyslet nějaký konflikt nebo válku, aby se jimi vzedmuté vášně národní hrdosti nevylily z ideologických břehů a neobrátily proti nim.

Rozdíl v politické představě stabilního řádu a společenské představě nahodilého i chaotického vývoje, ze kterého se teprve každý řád může utvářet, dobře ilustrují například nové formy online vzdělávání, rozvoj alternativních uměleckých médií a zábavního průmyslu, ale také změny v soudním řízení nebo sociální péči. Výmluvné jsou v těchto souvislostech rovněž proměny trhu s nemovitostmi. Zatímco luxusní bydlení v centru města náhle zlevnilo, podstatným způsobem vzrostla poptávka po nemovitostech se zahradou nebo rovnou chalupách a rezidencích na venkově.

Do této nahodilé a nepředvídatelné proměny trhu se pochopitelně promítají klasické stereotypy a reakce na podobné epidemické rány. Útěk před nákazou do idyly s dekameronskými příběhy „lidské komedie“ je součástí civilizačního kódu zrovna tak jako vzedmutí charity a pomoc těm, kdo se během pandemie ocitli v ohrožení života či absolutní nouzi.

A tak se lidé v Británii, ve Francii, v Itálii i v Česku a jinde v Evropě stěhují na venkov a pořizují si chalupy v očekávání bukolického života v Arkádii nalezené v tomto stále křehčím, zranitelnějším a chaotičtějším světě. A nenechají se odradit ani varováním před ekonomickými problémy budoucnosti, která bude covidem ještě hodně dlouho zasažena, i když virus tady s námi nejspíš už nebude.

Co to je ovšem za Arkádii, když v ní lidé chtějí být připojeni k internetu, aby si mohli zařídit home office i domácí kino a nechali si do ní kurýrní službou přivážet poslední módu nebo exotické jídlo?

To není prostý život v kraji vzdáleném od zkažené civilizace s její politickou i morální korupcí. Naopak jde o jeden z projevů této civilizace, ze které se od určité míry bohatství můžete vykoupit nákupem chalupy v Českém ráji, apartmánu ve Středomoří nebo hradu na Skotské vysočině.

Spíše než řecké mytologii s bohem Panem, prostými pastevci a rolníky starostlivě obdělávajícími úrodnou půdu se naše představa Arkádie blíží stejnojmenné hře Toma Stopparda. Ta hra je o chaosu, prostupujícím arkadickou idylu, a o času, který sice máme i k tanci a zábavě, ale jehož smysl nakonec spočívá v tom, že ho „nezbývá“.

Stoppardova Arkádie je komedie plná smutku a obav i tragédie plná směšných absurdit a protikladů, v jejichž skládání, časové i myšlenkové mnohovrstevnosti a syntéze je autor bezkonkurenční mistr. Hlavní hrdinka Thomasina svou mladickou inteligencí uvádí diváky do Newtonových zákonů i kvantové fyziky, algoritmů a teorie chaosu, který je ovšem deterministický, a proto v sobě obsahuje řád i nepředvídatelnost. Stojí tu proti sobě osvícenská představa univerzálního rozumu, který dokáže z deterministických zákonů vesmíru odvodit základní vzorec pro pohyb všech těles, a romantický duch, který si už uvědomuje nepravidelnosti, diskontinuity a entropii vesmíru.

Arkádie je plná chaosu, z něhož vzniká každý řád. Jak ukazuje i Stoppard, v chaosu je řád a řád je současně chaos, takže jde o pochopení toho, že nepředvídatelnost neznamená nutně nahodilost. Tento „deterministický chaos“ má svůj laický a populární obraz například v onom slavném mávnutí motýlích křídel, z něhož se na druhém konci světa stane ničivá vichřice.

Rozdíl mezi politickou a sociální imaginací spočívá v tom, že dnešní politika je stále v zajetí racionálního kalkulu, z něhož se kdysi zrodily i klasicistní arkadické zahrady, zatímco sociální teorie naopak pracuje s teorií nahodilosti a chaosu, z něhož se evolucí utvářejí diferencované systémy společnosti.

Představa, že by se chaosu světa dalo vyhnout úprkem do pastorálně klasické jednoduchosti Arkádie, je chybná, protože i v těch nejupravenějších zahradách se symetrickými cestičkami návštěvník narazí na nepravidelnosti a nepředvídatelnosti v podobě zlomených větví, skalních puklin nebo rozvodněného potoku.

Dnešní sociologie se zbavila osvícenského předsudku vědy jako možnosti předvídat a vypočítat budoucnost na základě dostatečných informací. Naopak vychází z toho, že uvnitř společenského uspořádání řádí nepředvídatelný chaos.

Německý sociolog Niklas Luhmann v této souvislosti hovořil o nutnosti jiného, takzvaného sociologického osvícenství, které by nás zbavilo jednoduchých představ o rozumu jako všeorganizujícím principu a definitivní legitimizaci společenského a politického řádu. Společnost se podle něj vyvíjí sama ze sebe, a ne z nějaké abstraktní formule. Proto ji nelze plánovat jako budování státu nebo řídit jako obchodní či výrobní podnik. Její koherence je neodmyslitelná od turbulencí.

Covid nám tuto základní pravdu jen připomněl, takže bychom ji měli mít na paměti i tehdy, až se budou politici chlubit svými zásluhami, nebo až budou svalovat vlastní viny na druhé. A také bychom měli českým chalupářům, kteří se z někdejších paštikářů na Jadranu stali majiteli klíčů k apartmánům mezi šumícím mořem a svištící dálnicí, připomenout, že i v té jejich digitálně propojené idyle panuje chaos. I v ní se člověk může setkat s covidem nebo narazit na smrt. Zrovna tak jako se to stalo překvapeným pastýřům na Poussinově slavném obraze v okamžiku, kdy objevili náhrobek s vytesanou Vergiliovou větou Et in Arcadia ego – Jsem i v Arkádii. Jejich překvapení doprovází zvídavost, ale ve tváři jednoho z nich se objevuje i lehká melancholie.

Ačkoli z hlediska společnosti je jedna lidská smrt bezvýznamná, nakonec i společnosti umírají a podléhají entropii podobně jako lidská mysl a celý vesmír. Na toto memento mori je však i každá sociologická teorie krátká. K němu je zapotřebí imaginace umělecká, bez které nemá smysl žádný život ani žádná smrt.