Esej Jiřího Přibáně: Poučení z nouzového vývoje

Myslím, že tato anekdota šířící se internetem vystihla českou reakci na koronavirovou pandemii lépe než všemožné společenské a politické komentáře.

Ne nadarmo se říká, že smích je nakažlivý. Dokonce se šíří rychleji než infekční choroby, takže proti nim dokáže vytvářet důležité protilátky. Na nedostatky státní organizace česká společnost zareagovala tím, co je jí vlastní, totiž mistrovstvím v improvizaci, díky němuž začal celý národ podomácku vyrábět ochranné roušky. S tím se ovšem okamžitě o slovo přihlásila neméně mistrovská dovednost vykreslit i takto patetickou a kolektivně vzrušenou chvíli sounáležitosti a sebe sama v ní jako absurdní směšnost.

A tak se smějeme i v těchto těžkých časech a při tom – podobně jako lidé jinde ve světě – spontánně tleskáme zdravotníkům, protože víme, že jsme v tom všichni, ale ne každý z nás stejnou měrou. O to ostražitější jsme pak k těm, kdo by nouzový stav chtěli ještě víc zdramatizovat jako spektákl, ve kterém sami sebe obsadí do role ústředních hrdinů a z něhož budou politicky i jinak profitovat.

Když se nakazit, tak raději smíchem, tou nejlepší vakcínou proti davové psychóze hrozící v každé karanténě. Ten smích je mnohem víc než pouhý výsměch neschopnosti politiků. Je v něm lidská odpověď na zařvání přírody, která nám připomněla, že jsme jen její součástí, a ne svrchovanými pány.

Stále naivně věříme v lineární čas lidstva a tvrdíme, že jsme vzhledem k našemu vlastnímu stupni civilizačního vývoje vstoupili do období antropocénu, ve kterém údajně člověk ovlivňuje přírodu víc než ona jeho. Mysleli jsme si, že příroda je naším okolím, že ji natolik přetváříme k obrazu svému, až jsme se stali jejím suverénem. Vzali jsme novodobý obraz politického suveréna a převedli ho do našeho vztahu k přírodě, což jedni vnímali s racionalistickým optimismem, zatímco druzí s apokalyptickými obavami o osud planety.

Leckdo se domníval, že hlas přírody je nyní natolik slabý, že se jejím mluvčím musela stát švédská školačka, která ho údajně slyší mnohem zřetelněji, a proto nás povede do boje za záchranu planety se zápalem Johanky z Arku. Najednou ale vidíme nejen paradox spočívající v tom, že míra vyspělosti naší civilizace zvyšuje i její zranitelnost, ale také trvalou platnost archaické zkušenosti lidstva, že člověk nemůže nikdy zcela ovládat a kontrolovat vlastní životní prostředí a podmínky.

Péči o hygienu a zdraví měli v tradičních společnostech na starosti kněží, kteří v rituálních obřadech sjednocovali imanentní praktické úkony s transcendentními božími přikázáními. Například ze starozákonních očišťovacích řádů je patrné, že Áronovo postavení velekněze bylo současně úřadem hlavního hygienika.

Sociální funkce kněží jako těch, kdo spojují imanentní život v jeho omezenosti s přesahujícím transcendentním řádem, ztratila v moderní společnosti svou někdejší ústřední politickou roli, ale nikdy zcela nezmizela. Základní zkušenost, že vše, co nás utváří jako společenství, nás také přesahuje v našich možnostech, platí v dnešní postmoderně digitalizované a globalizované společnosti zrovna tak jako v kmenových pospolitostech.

V češtině máme poněkud nešikovné označení životní prostředí, které v nás může posilovat předsudek, že člověk je pánem tvorstva stojícím v samotném středu přírody. Naproti tomu němečtí mluvčí používají pojem Umwelt a podobně i v angličtině říkáme environment, což je označení pro skutečnost, že takové prostředí je současně naším okolím i místem, z něhož vyrůstáme a jehož jsme součástí.

Koronavirová pandemie není v tomto smyslu nic jiného než informace sdělovaná přírodou, že není jen naším okolím, ale také místem, do něhož se rodíme a v němž umíráme a které musíme respektovat. Příroda tu neřve jako lev nebo tygr, ale ozývá se prostřednictvím organismů, které jsou pro člověka mnohem nebezpečnější, protože nepozorovaně vstupují do lidských společenstev a rozkládají je smrtící silou. Nelze se před nimi bránit v jeskynních úkrytech ani za městskými hradbami, ale jen praktikami, v nichž se utváří samotná identita společnosti.

Jinými slovy: první poučení ze současného stavu pandemické nouze spočívá v tom, že společnost pro své přežití musí neustále komunikovat s tím, co ji současně obklopuje i přesahuje jako její životní prostředí. Suverenitu nad přírodními zdroji nelze jednoduše rozšířit a člověka prohlásit za suveréna přírody. Právě tato absurdní představa by v nás měla vyvolávat nakažlivý smích.

Zrovna tak je ovšem patrné, že každá naše reakce může přijít jen zevnitř společnosti, a ne ve formě ekologického a náboženského fatalismu či politického fanatismu. Čím víc se koronavirus šíří a zabíjí, tím víc živí i otázky po podstatě moderní politiky.

Měl pravdu právní a politický filosof Carl Schmitt, který politiku chápal jako možnost suverénně rozhodovat o osudu druhých a suverenitu definoval jako schopnost exekutivně rozhodnout o výjimečném stavu? Neměli bychom tváří v tvář tomu, jak jednotlivé vlády po celém světě zavádějí výjimečná opatření, přijmout apokalypticky lákavou představu filosofa Giorgia Agambena, který Schmittův obraz politična morálně zbanalizoval do ponuré vize světa, jenž se stal jedním velkým koncentračním táborem a bojem o holý život? Neměli bychom se raději střízlivě podívat na to, co je první funkcí politiky bez toho, že ji budeme klasifikovat jako demokratickou, nebo autoritářskou, konzervativní, nebo socialistickou či – ještě hůř – jako dobrou, nebo špatnou?

Moderní politika začíná se zrodem fiktivní obludy Leviathana, jak ji známe z díla filosofa Thomase Hobbese. Leviathanův hlas ale není řevem nespoutané přírody přeneseným do brutálního světa politiky ani svůdným zpěvem laskavé lidské přirozenosti, jak o tom později snili osvícenci. Je to realistický hlas, který nám říká, že lidská společnost je závislá na politické autoritě, jež nevzniká proto, že by za ní stála nějaká vyšší pravda, ale proto, že má sílu a schopnost prosadit se a vynutit si poslušnost ve společnosti případně i násilím.

Leckdo tvrdí, že současný nouzový stav se rovná stavu válečnému, ale přitom se z něj víc než o tenké lince mezi životem a smrtí dozvídáme právě o obecné funkci politiky, která spočívá ve schopnosti vydávat, vykonávat a vynucovat kolektivně závazná rozhodnutí a normy. Zároveň dnes neplatí, že ve výjimečném stavu přebírá veškerou moc bez dalších podmínek diktátor, naopak: i ústavní zákon o bezpečnosti ČR, podle něhož vláda vyhlásila nouzový stav, potvrzuje, že výjimečné pravomoci mají svůj jasný ústavní rámec, který nelze překročit. Můžeme dokonce říct, že míru svobody a demokracie poznáme právě podle toho, jak se společnost dokáže vyrovnat s výjimečnými situacemi a stavy. A schopnost řešit takové krize také odpovídá historickým zkušenostem a kulturním i politickým praktikám a nepsaným pravidlům v dané společnosti.

A tak v Izraeli vzniká v důsledku pandemie vláda národní jednoty, ve Spojeném království zase nechal vládní kabinet, který se zprvu vyhlášení výjimečného stavu bránil, v parlamentu schválit zvláštní zákon na jasně určenou dobu a s pravidly omezujícími a kontrolujícími jeho vlastní moc. Naproti tomu maďarská vláda provedla puč proti sobě samé, když premiér Orbán navrhl zákon, jehož prostřednictvím si udělil časově neomezené výjimečné pravomoci a do hospodářství povolal armádu. A ve Švédsku, kde byla eugenika tradičně populárnější než leckde jinde v Evropě, zvolili riskantní epidemiologický experiment a školy, obchody i restaurace nechali otevřené.

Výjimečný stav je v této globální krizi bezvýjimečný. V každé zemi se ovšem projevuje jinak, a proto namísto jednoho výjimečného stavu globální pandemie jsme svědky mnoha různých výjimečných stavů. Ani v takových podmínkách ovšem nemá politická vůle absolutní přednost před normou zákona a princip proporcionality se vztahuje i na všechny kroky, které vláda během výjimečného stavu podnikne a jejichž ústavnost a legalitu musí být možné zpětně posoudit.

Ve výjimečných situacích očekáváme, že nás všechny hrubá síla podřídí pravidlům, jež zachrání naše životy. Ve skutečných demokraciích si ovšem chráníme luxus svobodných voleb, který je nejúčinnějším opatřením proti riziku permanentního výjimečného stavu a současně pojistkou, že ani ta nejvýjimečnější a nejkatastrofálnější situace nezbavuje politické odpovědnosti.

Druhé poučení tedy spočívá v tom, že tam, kde je oslabená demokratická imunita, hrozí virus mnohem nebezpečnější než „korona“, virus absolutní moci, která z dočasného výjimečného stavu vytvoří stav permanentní. Právě proto Hobbes podmiňoval každou svrchovanou moc společenskou smlouvou, která občanům dává právní jistotu, že politický suverén svou moc nezneužije.

Výjimečný stav sice může vypadat jako svrchovaná chvíle politiky, ale ve skutečnosti je i na probíhající pandemii patrné, jakou moc má expertní vědění a jak závislí jsou politici na vědeckém poznání virologie, epidemiologie, ale také na matematickém modelování či umělé inteligenci.

Politický rozdíl mezi veřejným míněním – doxa, kterým se řídí populisté, a expertním věděním odvozeným z vědeckého poznání – epistémé, kterým se řídí technokraté, se ve výjimečném stavu stírá. I malá politická chyba může mít osudné následky. Doxa panující ve veřejném prostoru je proto v absolutní nejistotě a očekávání, že epistémé vědy povede ke správným politickým rozhodnutím.

Vědecké poznání však není nikdy definitivní a lze ho vyvrátit, zatímco politické rozhodnutí je naopak definitivní a nezvratné. Moderní dějiny jsou navíc plné případů politického zneužití vědy i špatné vědy. Stále máme v živé paměti například tzv. nemoc šílených krav ve Velké Británii, kdy statistiky predikovaly statisíce nakažených a mrtvých občanů v řádu několika let, zatímco obětí nakonec byly necelé dvě stovky. Podobně i ujišťování ekonomů o stabilitě globálního systému těsně předtím, než nastala jeho hluboká krize v roce 2008, nepřispělo k prestiži vědeckých názorů.

Zleva i zprava jsme proto byli zvlášť v posledním desetiletí svědky útoků na expertní vědění a jeho roli v politice. Radikální levice se opájela vizí mobilizace mas a tím, co filosof Ernesto Laclau označil jako populistický rozum, zatímco extrémní pravice rovnou vyrukovala proti všem elitářům, co chtějí poučovat národy a povyšovat se nad jejich selský rozum.

Nouzový stav přírodních katastrof ovšem znamená, že tvrdé epistémé diktuje rozhodnutí měkkému doxa.

Veřejná sféra je oblast neustálých konfliktů různých hodnot sdílených v různých režimech doxa. Tyto konflikty nemají jasné řešení, i když hodnoty, kvůli nimž se vedou, si nárokují permanentní platnost. Naproti tomu vědecká sféra je oblast jasných, ale vždy jen dočasně platných řešení epistémé.

Třetí poučení tedy spočívá v paradoxu, kdy zpravidla autoritativně klidný hlas vědců, kteří se řídí logickým uvažováním, musí zaburácet s patosem politické přesvědčivosti, aby se veřejnost ujistila, že navrhovaná opatření jsou správná. Jenže i hlasy vědců se ozývají jen v polyfonii, zatímco společnost si ve výjimečném stavu žádá absolutní jednotu a poslušnost. Rozhodnutí, zda zvolit nejpřísnější karanténu v naději, že to nákazu zastaví, nebo se raději snažit mírnějšími opatřeními pouze zamezit nejhorším dopadům při zachování běhu společnosti, není samozřejmé ani z medicínského, ani z ekonomického hlediska, a nakonec stejně zůstává na politicích, kteří jsou odkázáni na poslední soud veřejného mínění.

Otázku, zda zachránit lidské životy i za cenu podstatného zchudnutí v příštích letech, nebo zda potenciálně obětovat desetitisíce spoluobčanů, aby se neohrozila prosperita a bohatství společnosti, jsme si v posledních týdnech asi položili všichni. Zatímco většina z nás ji ihned zapudila vedena intuicí, že záchrana lidských životů má vždy přednost, dva naši přední bankéři publikovali v Hospodářských novinách názor, že současný stav se rovná ekonomickému harakiri – a okamžitě za to schytali ráznou kritiku v médiích i na sociálních sítích.

Bývalým představitelům ČNB Tůmovi a Hamplovi bychom však měli být vděční, protože ve své technokratické naivitě otevřeli důležité téma hodnoty lidského života, byť postupovali jako učebnicoví fachidioti, kteří zvažovali jen hodnotu ekonomickou. Ačkoli si to odmítáme přiznat a tvrdíme, že každý život má hodnotu absolutní, ve společnosti mají naše životy a vše, co děláme, jen hodnotu relativní.

Ve zdravotnictví se například vždy zvažuje nejen to, jestli je léčba účinná, ale také, jestli si ji společnost může ekonomicky dovolit a jakou perspektivu života by daný pacient měl. Na některou léčbu tak máme pořadníky a jiná je vzhledem k ceně dostupná jen soukromě nebo nemocným do určitého věku.

Co vše si můžeme dovolit, by však neměla být jen otázka pro ekonomy a technokraty. Měli bychom si poslechnout i hlas z opačného břehu – jako když jedna španělská lékařka v rozhořčení a vyčerpání z každodenního rizikového boje s epidemií vyčetla národu, že pokud doktorům a sestrám platí pár tisíc a fotbalovým hvězdám miliony, měli by si lidé vakcínu obstarat u Messiho.

Stejně jako se naši bankéři ptají, jakou hodnotu mají lidské životy ve srovnání s ekonomickou krizí, můžeme se ptát i na to, jakou hodnotu má ekonomický systém, který za posledních třicet let prohloubil společenské nerovnosti, omezil životní příležitosti a zadlužil nejprve domácnosti a potom, aby se vyhnul vlastnímu kolapsu, celé státy, na jejichž účet si vyřešil vlastní krizi. Co je to za ekonomický systém, který hodnotí tak mizerně práci zdravotnic, učitelek, pečovatelek a dalších, bez nichž by společnost v dnešním nouzovém stavu již dávno zkolabovala? Kam dal náš Leviathan hlavu, když si přestal vážit vlastních rukou a srdcí?

Poslední, ale neméně důležité poučení tak spočívá v tom, že i hodnota ekonomického zisku je společensky relativní, a proto je naše dnešní nouze současně příležitostí, jak narovnat globální ekonomickou asymetrii a kolonizaci ostatních společenských oblastí od vědy a vzdělávání přes zdravotnictví a veřejné služby až po životní prostředí.

Nejde o spor mezi kapitalismem a socialismem, globalismem a nacionalismem či demokracií a autoritářstvím. Jde o mnohem základnější konflikt, v němž tržní racionalita hospodářského systému hrozí pohltit všechny ostatní sociální systémy a diktovat prostřednictvím peněz právu, co je spravedlnost, politice, co je moc, ale i umění, co je krása, nebo vědě, co má být předmětem jejího zkoumání.

Když před více než deseti lety přišla finanční krize, politické instituce se ukázaly natolik slabé, že si nechaly nadiktovat léčbu od pacienta s tím, že za něj uhradí všechny náklady a peníze ušetří na pacientech ostatních. Dnes jsme v jiné situaci: revidujeme hodnoty nejen politické, ale i ekonomické, a proto by příští doxa veřejného mínění měla současně se záchranou lidských životů přehodnotit také hodnotu ekonomického zisku ve světle jeho veřejného užitku a vztahu k veřejným statkům.

Právě důležitost veřejného prostoru a statků nám v těchto výjimečných časech připomněl starosta sicilské Messiny, když se v izolaci od svého počítače rozčílil na spoluobčany porušující zákaz vycházení a křičel na ně, ať zůstanou doma, protože si sice mohou myslet, že mají osobní svobodu volně se pohybovat, ale on má zase pravomoc zakázat jim chodit po veřejných ulicích města. V tom rozčílení je nadčasová politická pravda i paradox doby, že snad už jen nějaký virus zvnějšku nás může zachránit jako politickou obec s jejími občany, statky i hodnotami.