Esej Jana Venclíka: O maškarádě s jedním pojmem. „Totalita“ po devětaosmdesátém

Mnozí na pravici, a částečně i na levici, vyhlašují, čemu chtějí bránit, není však jasné, co chtějí pozitivně v delší perspektivě rozvíjet či jak se konkrétně hodlají postavit k zásadním výzvám současnosti – ať už sociálním, nebo ekologickým. Místo toho se zaměřují na vedení a opevňování (mentálních) hranic. Nejen ve smyslu pokusu o narýsování nějakého jasného tam a tady, ale též ve smyslu vedení předělu mezi my a oni – vnějšími, popřípadě vnitřními nepřáteli. Prostředkem k tomu se stává personifikace, typizace a zkarikování těchto nepřátel do podoby maškary, na niž si lze společně ukazovat a vysmívat se jí.

Naše politická imaginace tak někdy připomíná masopustní průvod: tu (ruský) medvěd, tu žid-obchodník (třeba v Maďarsku a některými i u nás nenáviděný George Soros), tu „bába“ (Angela Merkelová), támhle „Turek“ (muslimský migrant) a všude mnoho slaměných panáků.

Tam, kde už nelze takto názorně personifikovat či typizovat, nastupují abstrakce a pojmy. Jak se pokusím ukázat na pojmu totalitarismus, který má v tomto celkem výsadní postavení, i ty mohou stavění různých kolektivních mentálních hradeb účinně posloužit.

Pojem totalitarismus se ve vztahu k naší minulosti před listopadem 1989 stal v mnoha podobách (jako kritický i kritizovaný koncept v sociálněvědním a politicko-teoretickém diskurzu i jako simplifikovaná moralistní karikatura a „kladivo“ na názorové protivníky) tématem, které se opakovaně vrací a vybízí k zaujímání pozic. Především ale zůstává pojmem polemickým.

Jedni ho mají za klíč k pochopení naší minulosti a cítí i dnes potřebu o něj a s jeho pomocí svádět boj, pro druhé se jedná o pojem, jehož „explanační potenciál“ se v teorii uplatní jen omezeně, nebo ho rovnou považují za překonanou intelektuální veteš a verbální floskuli.

I teoreticky informovaná odborná debata přitom někdy trpí úzkostí pohledu a rozpadem na dva nesmiřitelné tábory. Jedni teorii totalitarismu neproblematicky přijímají, jiní, jako historičtí (post)revizionisté, ji prostě odmítají, přičemž se většinou omezují na její klasické formulace, jaké nalezneme třeba u Hannah Arendtové, popřípadě reprodukují či spoluvytvářejí vlastní zjednodušení. Stranou pozornosti tak zůstává určité prostředkující stanovisko, které uznává, že totalitarismus je ve vztahu k (historicky) existujícím politickým režimům smysluplným konceptem, byť jeho uplatnění musí zůstat úzké.

V takovém duchu pracuje s totalitarismem v politologii dobře zavedená, i když samozřejmě rovněž kritizovatelná a kritizovaná typologie Juana J. Linze a Alfreda Stepana. V jejich pojetí se totalitarismus (jako ideální typ) vyznačuje několika atributy. Najdeme v něm monopolní, i když ne zcela monolitické centrum moci; veškerý pluralismus je potlačen, respektive je pod kontrolou mocenského centra či se z něj odvozuje; limity moci nejsou dány, respektive jsou nepředvídatelné; nosná ideologie je intelektuálně vypracovaným myšlenkovým systémem a má tvořit základ politiky; intenzivní i extenzivní politická mobilizace je výrazná (participace je podporována a odměňována, apatie je nežádoucí).

Totalitární režim se tak výrazně liší od režimu autoritářského, který nemá ideologii, ale jen distinktivní mentalitu (jakési sebevymezení), vyznačuje se omezeným – politicky neodpovědným – pluralismem, (faktickou) omezeností a předvídatelností uplatňování moci a jen příležitostnou politickou mobilizací. Naopak míra politicky motivovaného násilí či represí zde není rozhodujícím rozlišujícím kritériem.

Normalizační „totáč“ lze s využitím typologie zmiňovaných autorů označit jako zamrzlý posttotalitarismus, jakýsi středně degradovaný totalitarismus (v zásadě ve všech předestřených atributech), jenž se hroutí při silnějším otřesu. Takový koncept v rudimentární podobě není nijak cizí ani českému politickému myšlení. Již Václav Havel v eseji Moc bezmocných hovoří v poměrech vrcholné normalizace o „post-totalitním systému“ – s dodatkem, že tento (společenský) systém je „totalitní zásadně jinak“ než „totalitní ‚klasické‘ diktatury“. Ona předpona post, jakkoli není úplně elegantní, zde značí cosi podstatného.

Jistá neuspokojivost diskuse o totalitarismu se ještě znásobí, posuneme-li se na úroveň obecné veřejné debaty. Je zarážející, jak silně se v ní, často nereflektovaně, lpí na paušalizujícím používání pojmu totalita a jak frekventovaná jsou sousloví jako „čtyřicet let komunistické totality“. Přitom má-li někdo extenzivní použití výrazu totalitní ve veřejné debatě obhájit, málokdy se zmůže na víc než na poukaz k ústavně posvěcené „vládě jedné strany“, státní ideologii marxismu-leninismu či absenci „svobody“, popřípadě ještě přidá odsudek násilných praktik režimu, zejména v období padesátých let (případně let sedmdesátých).

Třeba bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Daniel Herman se v jednom z prvních rozhovorů po zvolení do funkce v roce 2010 pro Lidové noviny vyjádřil, že sice „je asi představitelná“ nějaká akademická debata o totalitní povaze komunistického či nacistického režimu, nicméně nemůže nic změnit na faktu, že ohledně obou existuje „všeobecný konsenzus, že totalitní a zločinné byly“, a to po celou dobu svého trvání.

Takováto kusá pojímání totality, kdy jde především o morální odsouzení komunismu, jsou vůbec pro diskusi o vzniku a fungování Ústavu pro studium totalitních režimů příznačná.

Pro zastánce totalitního náhledu je prvořadé konstruovat jednotnou historickou paměť, kterou je třeba konzervovat a předávat dál. Obraz, který taková historická paměť nabízí, může být zjednodušený, avšak postačí, že je náležitě morálně-politicky orientovaný. Totalita zde figuruje jako zkušenostní fenomén, který je nadřazen teoretickým spekulacím.

Zpochybnění totality (typicky v souvislosti s obdobím normalizace) se naopak stává něčím podezřelým, podvratným, co musí být vedeno postranním úmyslem; je to přinejlepším „pseudoproblém“. Tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová to během „bojů o ÚSTR“ v roce 2013 označila za „scestné mudrování“, které rozvíjí „mladí badatelé“ na půdě „zrekonstruovaného“ Ústavu pro studium totalitních režimů. Přitom k pevným závěrům lze dospět přímočaře, prizmatem hodnot:

„Se svobodou je to jednoznačné, buď ji máme, nebo ji nemáme… My jsme ji neměli. Od dětství přes vzdělávání, pracovní uplatnění až po důchod jsme neměli vlastní život ve vlastních rukou. Řídila ho jiná moc a jediná, která tu byla a mohla být, byla moc KSČ zakotvená v ústavě našeho státu. Jediná moc je totální moc, a ta padla až v roce 1989. Doufám, že tohle je jasné těm ‚mladým badatelům‘ z ÚSTR.“

Ti, kterým to není „jasné“, respektive nesdílejí onen „všeobecný konsenzus“, se setkávají s příkrými odsudky a měli by se podle kritiků dokonce poroučet z institucí, kde pracují či které řídí, protože pro údajné omlouvání komunistických zločinů není omluvy. (Vzpomeňme loňskou názorovou výměnu mezi novinářem Michalem Klímou a děkanem FF UK Michalem Pullmannem nebo vlnu rozhořčení nad některými názory historičky Muriel Blaive v roce 2017.)

Bez „totality“ jako by nešlo minulý režim dostatečně odsoudit. Je zde přitom patrná neochota připustit si vlastní situovanost a uznat, že legitimních historických interpretací, které by se měly poměřovat ve veřejné i odborné diskusi, může být více. Relativizace, respektive pokusy o kontextualizaci dějin překračující dělení „železné opony“, je považována za skrytou rehabilitaci komunismu a je nutné ji odmítnout jako něco, co je podmíněné ideologicky či aktuálními politickými reáliemi. Totalita zde implikuje diskontinuitu. Tvoří tak maximálně kontrastní pozadí, na kterém může (pozitivně) vyniknout období transformace, potažmo období uplynulých třiceti let vůbec.

Nejde tu však výlučně jen o dějiny. Totalitní prizma se objevuje v politických i obecně společenských diskusích, též pokud jde o aktuální témata. Právě zkušenost totality se pro některé stává argumentem potvrzujícím naši výlučnost, která nás opravňuje – bez (sebe)kritického zamyšlení nad rozdílností okolností a kontextů – vymezovat se proti tomu či onomu, co přichází zvnějšku, ať už je to „bruselský diktát“, „neomarxismus“, nebo „genderové teorie“. My sami „víme“, kam by to či ono vedlo, a už nechceme znovu zažít „totalitu“.

Obchází zde tak stále strašák totality. Jde o totalitu přicházející zvnějšku, importovanou, respektive vnucenou – v minulosti z Východu, dnes ze Západu.

Hrozba totality bývá spojována s potlačením plurality či svobody slova a volby. Kritici „environmentalismu“, „klimatického alarmismu“, „genderismu“ nebo „politické korektnosti“ příležitostně načrtávají dystopický obraz společnosti, kde neplatí žádné antropologické konstanty, kde zdůrazňování subjektivně pojímané individuální rozdílnosti (identity) vede nakonec k totálnímu „zglajchšaltování“ a kde je vše podřízeno mocenským direktivám a pravidlům etiky i etikety politické korektnosti.

Totalita minulosti nám má být varováním před totalitou budoucnosti. Jak praví známé, byť poněkud kusé dictum: Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Jde však spíše o to, jestli se dějiny či společenské pohyby, respektive to, jak o nich vypovídáme, neopakují jednou jako tragédie a podruhé jako fraška či maškaráda (a dále jako směs obojího) – řečeno v logice jiného známého výroku.

Každopádně se neukotvený pojem totalitarismu či totality stává mezním pojmem diskurzu implikujícím exkluzi. S totalitáři se nediskutuje, pokud možno ani nevyjednává, s těmi se bojuje (byť i jen verbálně), ať už jsou to komunisté minulosti, jejich pohrobci či následovníci, nebo „progresivisté“ snažící se údajně „násilně“ opravovat lidskou přirozenost či zasahovat do spontánního řádu.

V tomto směru totalitu „zpopularizoval“ zejména zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera, který se „nové totalitě“ věnoval v projevech na dvou vzpomínkových (!) akcích v roce 2019 – připomínce studentů manifestujících v únoru 1948 a při pietním aktu v Terezíně. Vzhledem k tomu, že téma totality prezentoval opakovaně i v médiích, nejednalo se zjevně o náhodný výstřelek politika, co pouze rád šokuje. Navíc Kubera rozhodně nezůstal osamocen. V jeho šlépějích (ať již s „novou totalitou“ operují výslovně, či tvoří pozadí jejich úvah) pokračují další politici konzervativní pravice – nejviditelněji patrně Alexandr Vondra.

Používaná metafora „plíživé totality“ se ukazuje jako velice účinná – vyostřuje hodnotový konflikt a z nositelů konkurenčních názorů, s nimiž by bylo (respektive stále je) nezbytné se vypořádávat v demokratické debatě a politické soutěži, se stávají absolutní nepřátelé „svobody“, proti nimž je třeba mobilizovat, přičemž tito nepřátelé nejsou konkrétně určeni a zůstávají z velké části odosobnění.

Klíčový je zde obsahový topos historie, formálními argumentačními schématy jsou argument kluzkého svahu („co je dnes extrém, může být zítra norma“), respektive reductio ad absurdum, ve spojení s intenzifikační rétorikou. Na orbit totality se v konkrétních souvislostech dostávají elektromobilita, omezování používání plastových obalů nebo třeba děti, které údajně „terorizují“ své rodiče za to, že nejsou vegany.

Jako faktická opora pak slouží převážně střípky ze zahraničního zpravodajství, na něž se poukazuje jako na varování před tím, co se už jinde prý běžně děje, a dílčí více či méně relevantní příklady přeregulace, respektive zásahů do soukromí či třeba do svobody projevu na internetu.

Různým sociálním hnutím je vytýkán společenský tlak, který má směřovat k (faktickému) omezování svobody slova a vůbec plurality ve společnosti. Označování něčeho za „totalitní“ názory či praktiky z pozice významného politika ve vysoké (ústavní) funkci má však podobný účinek. Nositelům „totalitních“ názorů se odebírá slovo. Jde tu o identifikaci nebezpečných názorů, které je třeba demaskovat, potřít a vyloučit z rozumné debaty. Je proti nim nutné vytáhnout do boje na obranu „normálního světa“.

Jakkoli se tedy, třicet let po listopadu 1989, nacházíme (ještě stále) ve fungujícím demokratickém režimu, je tu přítomen post-posttotalitární diskurz. Máme se varovat totality, kterou nám někdo chce vnutit a která částečně přichází zvnějšku. Jejímu postupu lze čelit jen obtížně (kvůli složitosti a rychlosti doby, údajnému strachu politiků z nevládních organizací, „diktátu Bruselu“ nebo proto, že „nová totalita“ je „skrytá“ či ukazuje „přívětivou tvář“).

Této „nové totalitě“ je přisouzen existenciální rozměr. Jsme ohroženi a můžeme se na základě dějinných zkušeností domýšlet, co nás (dost možná) čeká. Historická zkušenost totality se tu však stává náhražkou kritického myšlení, přesvědčování i diskuse a vede k sebeklamu, že – nehledě k proměně kontextu – s naší zkušeností „totality“ víme, kam by to či ono vedlo.

Takové myšlení uzavřenosti má svá rizika. Zejména vývoj v Polsku a Maďarsku je v tomto směru varovný. Ukazuje, jak se může „důsledné“ vymezování se vůči komunistické minulosti včetně jejích údajných pozůstatků a zároveň vůči západnímu liberálnímu progresivismu, příležitostně představované jako principiální odmítání totalitarismu, krok za krokem zvrhávat v autoritářství.

Autor je právník. 

Text je upravenou verzí kapitoly z knihy editorů Petra Aghy a Jana Géryka Otisky sametové revoluce: Kde přebývá devětaosmdesátý, která právě vychází v nakladatelství Karolinum.