Esej Jana Géryka: Kdo má poslední slovo?

Politici v demokratických zemích si podle něj pro ospravedlnění svých rozhodnutí čím dál méně vystačí s odkazem na volbami podložený většinový princip. Zároveň připomněl téma oslabené životaschopnosti „zdržujícího“ principu dělby moci, jehož základní účel spočívá především v zabránění nástupu tyranie.

Vypadá to tedy, že základní mechanismus liberální demokracie je pod tlakem jak ve své demokratické složce (legitimita z voleb vzešlé většiny), tak ve složce liberální (omezení většiny dělbou moci). Dřívější vzájemné vyvažování obou složek, produktivní napětí mezi nimi přestává fungovat a zvětšuje se spíše poptávka po „posledním slovu“ v politických konfliktech.

V transformujících se středoevropských demokraciích měly silnou pozici a často právě ono poslední slovo ústavní soudy. Na rozdíl od zemí s dlouhou tradicí parlamentarismu a soupeření politických stran (Velká Británie, Francie) bylo pojetí demokracie ve střední Evropě zvláště v prvních dvou postkomunistických dekádách více substantivní. Pojem demokracie nebyl asociován pouze s vládou většiny, ale s celou řadou dalších konceptů jako lidská práva či spravedlnost. Demokracie tak byla v období okolo pádu komunismu především širokým protipojmem vůči totalitarismu.

Tak může například politoložka Kim Lane Scheppeleová o Maďarsku na počátku transformace v devadesátých letech říct, že to byl právě tamní ústavní soud, kdo se choval – v tomto substantivním smyslu – jako demokratičtěji smýšlející aktér než parlament.

V posledních letech nicméně uznání posledního slova ústavních soudů přestává být samozřejmostí, což je tendence silná zvláště tehdy, pokud je ústavní soud zobrazován jako politický aktér. V takovém případě jeho poslední slovo přestáváme respektovat, neboť k tomu, aby dělaly politiku, přece nezmocňujeme soudy, ale parlamenty. Ústavní soud má naproti tomu podle principu dělby moci legitimitu jako nadpolitický strážce ústavy. Minimálně by se měli on i politici pokoušet vytvářet iluzi, že tomu tak je.

Narušení představy ústavního soudu jako nadpolitického orgánu dnes iniciují jak politici nově zvolení, často ti pocházející z prostoru mimo establishment, tak politici zavedení, u nichž je pravděpodobné, že zanedlouho establishment opustí.

Příkladem prvního typu je Bělohradským zmiňovaný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ten je ve sporu s ukrajinským ústavním soudem, který letos na podzim zrušil důležité součásti protikorupční reformy. Zelenskyj rozhodnutí označil za politické, přičemž hovořil o „spiknutí oligarchů a starých struktur“. Řešením by měla být kompletní personální obměna ústavního soudu, jenž na Ukrajině patří mezi málo důvěryhodné instituce i podle průzkumů veřejného mínění.

Druhý typ reprezentují vládci, kteří při vidině klesajících preferencí a budoucí volební porážky provedou reformu justice, do níž dosadí názorově spřízněné lidi, kteří mají následně blokovat snahy nové vlády. Tento mechanismus označuje politolog Tom Ginsburg jako „pojišťovací tezi“. Jan Kysela coby její typický příklad uvádí Venezuelu, kdy parlamentní většina podporující prezidenta Huga Cháveze v roce 2004 navýšila počet nejvyšších soudců a nová místa obsadila „svými“ lidmi. Posléze to byl právě tamní nejvyšší soud, kdo zásadním způsobem znemožnil fungování nové parlamentní většiny tvořené opozicí vůči Chávezovu prezidentskému nástupci Madurovi.

Postup odpovídající pojišťovací tezi vyčítají také v USA demokraté Donaldu Trumpovi, který před prohranými volbami ještě stihl jmenovat jako soudkyni nejvyššího soudu Amy Coneyovou Barrettovou, známou konzervativními postoji. Někteří dokonce navrhují, aby Joe Biden v reakci přistoupil právě k „napěchování soudu“, navýšil počet soudců nejvyššího soudu, a vyrovnal tam tak „politické“ síly.

Podobné události a postupy přispívají k posunu vysokých soudů mezi „politické aktéry“, tedy do kategorie institucí, proti jejichž rozhodnutím se v demokraciích běžně protestuje. Protesty veřejnosti proti verdiktům vysokých soudů jsme v poslední době mohli zaznamenat i ve střední a východní Evropě. A nejde jen o Ukrajinu, kde zatím pouliční nesouhlas směřující proti údajné zkorumpovanosti ústavních soudců nedosáhl masového rozsahu. Také velké polské demonstrace ohledně otázky potratů směřují proti rozhodnutí ústavního soudu označujícímu možnost potratu v případě poškození plodu za protiústavní. To, že tyto protesty jsou zároveň protesty protivládními, soudě například podle frekvence sloganu „Jebać PiS!“, ukazuje, nakolik je polský ústavní soud vnímán nikoli jako nezávislý, ale jako politický, s vládou propojený aktér.

Konečně vzpomeňme stotisícové rumunské protesty z roku 2017 proti nařízení sociálnědemokratické vlády dekriminalizujícímu některá korupční jednání. Jelikož vláda nařízení pod nátlakem ulice zrušila, ústavní soud odmítl v meritu věci rozhodnout. Takto formalistní postup protestující příliš neuspokojil. Navíc byli připraveni, jak ve své analýze ukazují Lucian Bojin a Alexandra Mercescuová, pokračovat v protestech bez ohledu na verdikt soudu. I část Rumunů měla pocit, že ústavní soud jde vládě na ruku, a diskvalifikuje se tak z možnosti mít poslední slovo.

V teoretické rovině popisují Bojin a Mercescuová tuto situaci jako potenciální soupeření mezi formálním strážcem ústavy, jímž bývá v liberálních demokraciích ústavní soud, a protestující veřejností jako ad hoc se vynořujícím strážcem novým, neformálním.

Protestující veřejnost sice nemá právně-technickou kompetenci v otázkách ústavnosti, nicméně podle autorů není oproti právníkům v nevýhodě, pokud jde o schopnost rozeznat zjevnou nespravedlnost. A má-li pocit, že se zjevné nespravedlnosti dopouští ústavní soud pošpiněný spoluprací s vládou, osobuje si poslední slovo. Přičemž toto poslední slovo neformuluje žádnou konkrétní politiku, je spíše jednoduchým thunbergovským Jak se opovažujete?!.

Politolog Andreas Kalyvas v návaznosti na ústavně-teoretické dílo Carla Schmitta rozlišuje tři typy lidu ve vztahu k ústavě. Zaprvé jde o lid „nad ústavou“: režim zakládající, ústavodárný lid, objevující se během revolučních momentů. Ten se nicméně časem vtělí do ústavou vymezených institucí a stává se lidem „uvnitř ústavy“: lidem voličů a jejich reprezentantů jednajících podle procedur stanovených ústavou a zákony. A zatřetí existuje lid „vedle ústavy“: lid spontánních mobilizací, který ještě revolučně nezakládá nový řád, ale ani se nepohybuje v rámci tradičních ústavních institucí. Dnes můžeme říci, že je to právě tento třetí typ, který se bude čím dál více hlásit o poslední slovo, o své Jak se opovažujete?!.

Současný lid „vedle ústavy“ je lid rozhořčený, který nepřichází se systémovou alternativou. Ať už proto, že nechce, jelikož chrání stávající režim, který je v ohrožení před „populisty“ či „autoritáři“ (jako u nás Milion chvilek pro demokracii), nebo proto, že si alternativu ve své bezradnosti představit neumí, jakkoli je u něj nespokojenost se systémem větší (hnutí žlutých vest ve Francii).

Jak však ukazuje filosof Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost, příčina je ještě trochu hlubší. V důsledku zrychlování a hyperaktivity se podle něj vytrácí obecně naše schopnost hněvu. Ten Han chápe jako emoci, jejíž temporalitou je budoucnost, a proto je schopná negovat celek a dát vzniknout novému stavu. Což hněv odlišuje od vln pouhého rozhořčení či pohoršení, jež se vyčerpávají svým projevem a nejsou s to založit stabilní my a iniciovat rozhodující širší změnu.

V souvislosti s výše uvedeným lze učinit závěr, že lid „vedle ústavy“ se stává základní podobou lidu dneška, přičemž ztrácí jak schopnost se produktivně včlenit do systému coby lid „uvnitř ústavy“, jelikož legitimitu systému vidí jako oslabenou, tak schopnost transformovat se na ústavodárný lid nového systému coby lid „nad ústavou“.

Avšak ani ti vládci, jimž se v posledních letech podařilo s poměrně výraznou lidovou podporou proměnit režim, například Viktor Orbán v Maďarsku, nevztahují politiku k budoucnosti.

Citujme úvahu o podobnosti liberalismu a komunismu z pera Andráse Láncziho, jednoho z intelektuálů vytvářejících ideovou základnu Orbánovy politiky: „Z realistického úhlu pohledu jsou obě ideologie založeny na normativním aspektu, který umožňuje utopickému myšlení, aby okupovalo prostory praxe a aplikace – čili aby byly utopické aspekty politického myšlení radikalizovány a materializovány.“

Proti utopismu komunismu a liberalismu, které usilují o zhmotnění abstraktních ideálů, staví Lánczi konzervativní „politický realismus“: „V centru politického realismu je politické jednání – žádné vznešené teorie, žádné rozsáhlé či zastřešující koncepce ani žádné analytické zákony, jen a pouze poznatky založené na přímém vnímání.“

V jiné stati to pak Lánczi rozvíjí více filosoficky: „Nejde o to, kdo má a kdo nemá pravdu, ale kdo je blíž tomu, co můžeme nazvat realitou jakožto nejvyšším představitelným konceptem.“

Jak vyplývá i ze studie zmíněné Scheppeleové, jakkoli tedy Orbán pracuje s normativními koncepty – jako jsou primát tradiční rodiny, uchování národní suverenity a důraz na odpovědnost jednotlivce spíše než na jeho práva –, je filosofické rámování jeho politiky postaveno na přednosti fakticity nad normativitou. Legitimizace normativitou, tím, co má být, je nahrazována legitimizací skrze fakticitu, skrze to, co je. Představ lepší budoucnosti spojených s abstraktními principy a ideály není třeba, řídíme se podle aktuálních nálad, schopností, předsudků a přirozenosti obyvatelstva – zněla by zjednodušená verze Láncziho-Orbánovy politické filosofie. Často by se ovšem slušelo dodat: „…řídíme se tím, co my říkáme, že jsou aktuální nálady, schopnosti, předsudky a přirozenost obyvatelstva.“

Politický realismus v Láncziho konzervativním podání trpí podobným nedostatkem jako výhradně daty poháněná věda. Rozhodují-li „jen a pouze poznatky založené na přímém vnímání“, můžeme spolu s novinářem Chrisem Andersonem hovořit o „konci teorie“.

„Zapomeňte na taxonomii, ontologii či psychologii. Kdo ví, proč lidé dělají to, co dělají? Jde o to, že to dělají a my to můžeme sledovat a měřit s dříve nevídanou přesností. S dostatkem dat mluví čísla sama za sebe,“ píše s určitým varovným ostnem Anderson.

Naproti tomu teorie, tvrdí Byung-Chul Han, „vyvěrá z myšlení v hlubokém slova smyslu“ a „představuje bytostné rozhodnutí, které umožňuje spatřit svět zcela jinak, v úplně jiném světle“. Teorie a abstrakce neslouží jen k osvícenskému vytváření hierarchií mezi těmi, co vzdělávají, a těmi, co jsou vzděláváni, jak si myslí Lánczi. Jsou též prostředkem k dialogu a podněcují představivost.

Chceme-li chránit abstraktní politické principy, mezi které patří i dělba moci, můžeme to činit také důrazem na důležitost teorie jako takové. Proti tomu, aby poslední slovo měla pouhá fakticita, a tím pádem pouhá přítomnost.

Autor působí na katedře politologie a sociologie PF UK a je znám také jako stand-up komik.