Esej Jana Géryka: Infrastruktury vážnosti. K protestům ekologických hnutí a takzvané klimatické žalobě

To znamená, že soudy posuzují soulad určitého jednání s právními předpisy, které jsou sice přítomně platné a normují naše jednání do budoucna, ale přijaty byly v minulosti, kdy byl kontext od toho dnešního odlišný.

Pokud navíc k verdiktu dojde až po delší době od předmětného jednání či od podání žaloby, mohou soudní rozhodnutí – zvláště ta medializovaná – vrátit do společenské debaty témata, která byla mezitím překryta aktuálnějšími událostmi.

Červnové rozhodnutí Městského soudu v Praze o takzvané klimatické žalobě takto upozornilo na stále trvající závazek českých státních institucí vytvořit konkrétní rámec pro naplňování cílů vyplývajících z Pařížské dohody z roku 2015. Čímž se opět výrazněji zpřítomnilo téma snižování emisí skleníkových plynů, které je v současnosti upozaděno zejména válkou na Ukrajině a vysokou inflací.

Současné bezpečnostní, geopolitické či sociální otázky považujeme za akutnější. Rok 2030, k němuž směřuje řada klimatických závazků, se zdá daleko například oproti nutnosti řešit v řádu týdnů odklon od energetické závislosti na Rusku, které hrozí zastavením dodávek plynu.

Jak se ukazuje, tento odklon minimálně dočasně znamená sáhnutí k ještě méně ekologickým zdrojům energie, než je ruský plyn, například k uhlí, případně k dovozu zkapalněného zemního plynu z USA či Kataru a výstavbě nových terminálů, kde se zkapalněný plyn z tankerů přeměňuje zpět na plynné skupenství směřující do plynovodů dále na kontinent. Vedle nárůstu spalování fosilních paliv tak dochází k výstavbě dalších infrastruktur s nimi spojených. Lze navíc očekávat, že si energetické korporace vymůžou dlouhodobé závazky na dovoz těchto paliv a provoz zmíněných infrastruktur.

Investice do ekologičtějších zdrojů energie jsou oddalovány také pod rozpočtovou záminkou, že je třeba finance vynakládat přednostně například na podporu těch, kdo jsou ohroženi vysokou inflací.

Na investice do přechodu ke klimaticky šetrné ekonomice tak patrně dojde – jak je to u dlouhodobých projektů obvyklé – „až bude klid“. Ekologové však upozorňují, že jde o dilema do velké míry falešné. Pokud totiž z důvodu úspor nebudeme řešit ekologické problémy nyní, může tahle apatie do budoucna naše náklady radikálně zvýšit, a to nejen ty ekonomické. V klidu tak není dnešní nejmladší generace, které úkol podstatně snížit emise skleníkových plynů, zabránit dalšímu oteplování planety a zajistit její obyvatelnost zřejmě předáme velmi zběžně rozpracovaný a jen těsně před „deadlinem“.

Kniha francouzského filosofa Gillese Lipovetského Éra prázdnoty vyšla již v roce 1983, nicméně její poznatky o postmoderní personalizaci, která postavila do popředí „osobní realizaci a respektování subjektivní zvláštnosti a jedinečné osobitosti jakožto základní hodnoty“ a která vedla až k narcismu coby typické osobnostní charakteristice současného jednotlivce, jsou do velké míry stále platné. V jedné oblasti se však situace změnila.

„Většina veřejných věcí včetně ekologie se stává jakousi náladou, zaujme na chvíli a stejně rychle se vytrácí,“ píše Lipovetsky a pokračuje: „Kdo si, s výjimkou ekologů, neustále uvědomuje, že žije v apokalyptickém věku? Rozvíjí se ‚thanatokracie‘, ekologické katastrofy se množí, a přitom nevyvolávají žádný tragický pocit ‚konce světa‘. Lidé si bez problémů zvykají na ‚to nejhorší‘, co nám předkládají média, přivykají krizi, která zřejmě nijak nemění jejich touhu po blahobytu a po zábavě.“

V současné době – s blížícím se „deadlinem“ – si však zejména část mladší generace zvykat přestává. Jeden ze žalobců „klimatické žaloby“ o sobě mluvil jako o člověku „trpícím environmentální úzkostí“. Což je stav, který nelze charakterizovat jen jako pouhý splín nad ničením planety, ale jako stav, kdy toto uvědomění možného konce obyvatelnosti Země a zničení ekosystémů vede až k tělesným projevům, jako jsou „ztráta chuti k jídlu, nespavost a záchvaty paniky“.

Soustavnost různých typů protestů mladých lidí proti klimatickým politikám jejich států a velkých korporací i stále více ekologicky uvědomělé jednání na individuální úrovni rovněž nasvědčují tomu, že současnou mladou generaci můžeme označit za „postironickou“ – tragický pocit „konce světa“ je u ní stále upřímnější.

Otázkou ale je, zda se tomuto postironickému obratu přizpůsobily i metody vyjádření protestu. Lipovetsky popisuje protesty personalistické éry takto: „Plakáty, samolepky i transparenty se nebojí nasadit humoristický styl, víceméně sarkastický, víceméně černý (hnutí proti jaderné energii, ekologická hnutí); demonstrace protestních hnutí bývají často velmi barvité, někdy s maškarami, a končívají ‚veselím‘: se zpožděním tedy i aktivisté zjasňují svou tvář. Zejména v nových sociálních hnutích lze pozorovat více či méně výraznou snahu personalizovat způsoby sociálního boje, ‚provětrat‘ trochu aktivismus, neoddělovat už tak úplně věci politické od existenciálních s cílem globálnější zkušenosti, která by se více týkala určitého společenství, usilovala o více požadavků a občas byla i ‚legrační‘.“

Dívá-li se člověk na fotografie z protestů hnutí Fridays for Future, vidí rovněž les pestrobarevných transparentů, mnohdy humorných a sarkastických. Průvody bývají občas zakončeny hudebním vystoupením, environmentální žal zde jde ruku v ruce s pocitem štěstí ze silného kolektivního zážitku.

Zdá se tedy, že reálný pocit tragičnosti situace je stále vyjadřován pomocí „protestních infrastruktur“ doby personalismu a ironie. Jiné protestní infrastruktury nejmladší generace neznají, nemají je ostatně odkud odkoukat. Vytvořit je však musejí; „nová vážnost“ se do ironické protestní kultury vměstnat nemůže.

„Je hezky, tak oni tam chodí teďka na koncerty,“ může zaznít od politiků, jako to zaznělo od Andreje Babiše směrem k jiným pestrobarevným demonstracím – těm organizovaným Milionem chvilek.

Pouliční protesty samozřejmě mají v politice nezastupitelné místo, jsou prvním zviditelněním určitého tématu, rychlým ukazatelem (z pohledu demonstrujících) hlouposti politiky, proti níž se organizují. Následně jde však především o to, v jaké struktury protesty vyústí.

Příkladem budiž poznámka překladatele a znalce českého prostředí Paula Wilsona k jeho návštěvě Prahy na konci listopadu 1989. Wilson vzpomínal, jak chodil „po Národní třídě a doufal, že za tímhle je snad víc než schopnost napsat krásná hesla“: „Já vím, že Češi umějí tahle hesla napsat, každý to ví, ale co to je – vtipný heslo? In the long run? Spíš mě zajímalo, co na těch heslech dokážete vybudovat.“

Klimatická žaloba je příkladem takového budování (infra)struktur. V jejím případě jde o infrastruktury legalismu. V jistém smyslu tím navazuje na legalistické strategie československého disentu, kdy cílem Charty 77 bylo především poukazovat na neplnění mezinárodněprávních závazků ze strany tehdejšího komunistického režimu. Klimatická žaloba oživuje slova z Pařížské dohody, která začleněním do běžného fungování práva, tedy systému žalob a soudních rozhodnutí, přestávají být slovy prázdnými.

Navážeme-li na Lipovetského úvahy, je legalistická strategie důležitá ještě z jiného důvodu. Právo je v postmoderním světě jednou z posledních bašt, které nepodléhají všeobecné personalizaci a psychologizaci. Právě díky odosobněnosti svého jazyka není právo zapleveleno diskurzem individuální „seberealizace“ a „osobitosti“, a je proto v pravém slova smyslu „veřejné“. Přitom ale není čímsi technicistním a nesrozumitelným. Jak víme od Jürgena Habermase, právo je výjimečné svou schopností operovat jak ve sféře „systému“, tak ve sféře „životního světa“ a překládat ze systémových jazyků do „běžné řeči“ a naopak. Příkladem této schopnosti „překladu“ je ostatně i text oné klimatické žaloby.

Další charakteristikou postmoderní éry je ústup ideologií. Procesy personalizace a psychologizace společnosti – jakkoli započaly již hlouběji v moderní době – významně posílily a šly ruku v ruce s diskreditací ideologií jakožto velkých celospolečenských vyprávění.

Budeme-li pojem ideologie chápat nikoliv úzce jako něco totalizujícího, co si nárokuje jedinou pravdu, ale právě jako myšlenkový celek aspirující na to stát se velkým veřejným vyprávěním dané společnosti o sobě samé, ukáže se užitečnost ideologického myšlení pro dnešní dobu. Právě ideologie totiž poskytují srozumitelné orientační rámce pro naše jednání a jejich jazyk je rovněž jazykem „běžné řeči“, utvářeným ve veřejném prostoru, který je všem společný, nikoli v prostorech specializovaných autonomních (sub)systémů.

Německý sociolog Henning Laux popisuje současnou krizi racionality: Problémy, jimž musejí politici v dnešní společnosti čelit, jsou stále komplexnější a ke svému řešení vyžadují vysokou úroveň specializovaného vědění. V éře globalizace navíc narůstá společenská provázanost napříč světem, takže je stále obtížnější dopad politických rozhodnutí předvídat.

Kromě toho fakt společenského zrychlení zesiluje systémové časové tlaky, které vyžadují rychlé rozhodování. Nutnost řešit komplexní problémy kvapně ovšem zpravidla snižuje pravděpodobnost racionálního rozhodování.

Současné politické rozhodování není proto podle Lauxe racionální – jakkoli se jej tak politici snaží prezentovat –, ale vlastně experimentální.

Je tomu tak i proto, že zároveň došlo ke zmíněné delegitimizaci velkých ideologických návodů, takže nelze sáhnout ani po předpřipravených rozhodovacích rámcích, jakými byly dříve třeba ten sociálnědemokratický keynesiánský či neoliberální hayekovský.

Pokud je však racionální rozhodování čím dál obtížnější a pokud nechceme přikročit k pouze experimentální politice, je namístě opětovně zvážit možnost využití (nového) ideologického vzoru, který by nám v obtížných případech rozhodování usnadnil. Třeba takového, který by byl veden principem udržitelného rozvoje.

Volební heslo Pirátů z roku 2017 Ekologie bez ideologie bylo v českém prostředí chytrým předvolebním tahem. Slogan totiž čteme právě tak, že odmítá ideologické rozhodování a slibuje racionalitu. Pojmu ideologie jako by dával punc fanatismu, zaslepenosti, která nás od racionálního rozhodování odvádí. Ideologie je prezentována coby určitý „diktát“, který nám má měnit myšlení, což jsme tady zažívali „po čtyřicet let komunismu“.

Bez určité míry zvnitřnění velkých vyprávění je ovšem zvládnutí celospolečenských problémů nemožné. I „selský rozum“, kterým se politici zaštiťují, když chtějí přechod k udržitelné ekonomice zpomalit a postupovat „s rozmyslem“, není ani tak něco „přirozeného“ jako spíše ideologie, která uspěla. Nutno též dodat, že jde více o rozum „průmyslnický“ či „finančnický“ než opravdu „selský“.

Jenomže co s poselstvími „rozumu“ ve chvíli, kdy vidíme jasné limity možností rozhodovat racionálně? Pokud navíc nechceme, aby přístup k ekologickým otázkám bezcílně osciloval mezi technokratickými řešeními formulovanými „systémovým jazykem“ a individualistickým personalizovaným přístupem, je ideologie coby společenské pojítko hovořící „běžnou řečí“ nezbytná.

Jakkoli jsou tedy právo a ideologie něčím, co je mnohdy stavěno proti sobě, jejich společnou a pro současnost důležitou charakteristikou je, že jde o „veřejné“ fenomény.

„Legalismus“ a „ideologizaci“ tak můžeme chápat jako nástroje směřující proti všeobecné psychologizaci postmoderní společnosti, a tedy jako něco, co mladé generaci může nejenom ve vytváření udržitelné společnosti poskytnout potřebné „infrastruktury vážnosti“.

Autor je právník, působí na PF UK.