Esej Jakuba Rákosníka: Hranice mezi vědou a politikou. Sto let od vydání Socialismu Ludwiga von Misese

S četbou ideově vyhraněných autorů to nebývá o mnoho lepší. V některých kruzích zkrátka Karel Marx nepatří k salonfähig četbě úplně stejně, jako se v opačném táboře nehodí mluvit o tom, že si pečlivě podtrháváte například ve Friedrichu Augustu von Hayekovi. Přitom když k četbě přistoupíte s otevřenou myslí, kniha, která takto vybočuje z vašich existujících schémat myšlení, bývá obvykle větším obohacením, než když se ukájíte tím, že vám slavný autor potvrzuje, co jste si už stejně mysleli.

Letos je to sto let od prvního vydání knihy představitele tzv. rakouské školy, ekonoma Ludwiga von Misese Die Gemeinwirtschaft, která se do jiných jazyků obvykle překládá jako Socialismus (česky Grada 2019) a která bývá právem považována za jednu z nejzásadnějších kritik jakýchkoli nekapitalistických forem hospodářství. Přičemž se netýká jen kritiky sovětského uspořádání, mluví se v ní o široké paletě forem hospodářské organizace od bismarckovského sociálního pojišťování a ideje křesťanského socialismu přes válečné plánované ekonomiky a různé formy podnikové samosprávy až po konvenční intervencionistické státní politiky.

V odborných kruzích se Misesova kniha stala proslulou především tím, že se na jejím základě rozpoutala letitá debata národohospodářů o ekonomické kalkulaci v socialismu. V Misesových stopách později pokračoval zmíněný Hayek. Problémy centrálního plánování, které lví měrou přispěly k rozpadu sovětského bloku, pak dodaly jejich argumentům na přesvědčivosti. Nicméně stejnou debatu vedeme dodnes a nepochybně bude v různých obměnách pokračovat i v budoucnu, protože odráží hlubší rozštěpení ekonomické vědy mezi neoklasické směry a institucionalismus.

O brizanci této debaty asi nebude rozhodovat ani tak to, jaké intelektuální kapacity se do ní zapojí, jako spíše vývoj životního prostředí v 21. století a politické programy, probuzené k životu environmentálními problémy. Ostatně již dnes vidíme, jak široká skladba možností jejich řešení se nám nabízí: od umírněného zakalkulování externalit do výrobních cen až po radikální požadavek komplexní systémové změny, včetně odvržení tržního řádu.

Misesova argumentace v této debatě byla prostá. Když dojde k zespolečenštění výrobních prostředků, vede to ke zrušení tržního mechanismu. Bez trhu nelze provádět ekonomickou kalkulaci, protože ceny se stávají zcela arbitrárními. Socialistický plánovač tak nemůže optimálně alokovat zdroje a výsledkem je neefektivita socialistické ekonomiky.

Pamětníkovi socialistického Československa v této souvislosti jistě vyvstanou vzpomínky, kolik polotovarů zbytečně leželo ve výrobních skladech, a zároveň kolik spotřebního zboží chybělo na trhu.

Je přitom až překvapující, jak vážně socialisté Misesovu kritiku brali. Jeden z jeho nejerudovanějších oponentů, ekonom Oskar Lange, neváhal konstatovat, že „socha profesora Misese by měla zaujímat čestné místo v hale (…) centrálního plánovacího úřadu. Poněvadž to byly jeho závažné námitky, které přinutily socialisty, aby vzali v úvahu význam adekvátního systému ekonomické kalkulace“.

Když českoslovenští ekonomové v roce 1967 podrobně debatu excerpovali, došli právě v návaznosti na Misese k tomu, že tehdejší Šikovy reformní ekonomické koncepce povedou jen k vytvoření deformovaného trhu, protože odmítají provoz podniků svěřit podnikatelům, kteří by nesli riziko (jelikož pak by už šlo o kapitalismus). Podniky by se v důsledku podílely na ziscích, ale nikoli na ztrátách, které by nesla společnost jako celek.

Na Misesově myšlení je přitažlivá jeho teoretická důslednost: tedy když se řekne A, pak musíme říct i B, které je tímto A implikováno. Na této jednoduché logice byla postavena i jeho kritika socialismu: když chcete zespolečenštit výrobní prostředky, potom musíte mít promyšlené, jak udržet produktivitu a efektivitu srovnatelnou s tržním řádem. Socialisté se domnívali, že dosáhnou dokonce vyšších ukazatelů, ale jejich neuspokojivá a mnohdy i logicky rozporná argumentace celou debatu vlastně spustila.

Mises v tradici německého novokantovství důsledně odlišuje hodnotové soudy a vědecké rozhodování. O kulturních hodnotách podle něj žádná věda rozhodovat nemůže, protože k tomu nemá nástroje. Co je v životě hodnotné, na tom se mezi sebou neshodují ani různé lidské civilizace, ani jednotlivci napříč dějinami.

Konkrétně naše civilizace si nejpozději na konci 18. století zvolila za svůj hodnotový úběžník maximalizaci hmotného blahobytu. Proto nás také stále provází ono obsesivní hlídání ekonomického růstu na pravici i levici politického spektra. Vzdáme-li se cíle maximalizace hmotného blahobytu, pak není kapitalismus potřeba.

V tomto smyslu také Mises v knize konstatuje: „Otázka, jestli má být společnost postavena na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nebo na základě veřejného vlastnictví výrobních prostředků, je politická. Věda ji nerozhodne.“

Pokud se politicky rozhodneme pro maximalizaci hmotného blahobytu, pak se zatím kapitalismus ukazuje jako ten nejefektivnější nástroj.

Nestačí ovšem politicky rozhodnout, že hospodářský růst a s ním spojené technologie devastující životní prostředí nechceme. Když se řekne A, je třeba říct i B. Jak bude uživena dnešní osmimiliardová populace lidstva? Budeme většinově ochotni akceptovat, že se tak bude muset stát za cenu významného poklesu životní úrovně obyvatel globálního Severu? Bonmot o tom, že si dokážeme snadněji představit konec světa než konec kapitalismu, se v této souvislosti neukazuje jako nijak nadsazený. Je pravda, že lidstvo dokázalo fungovat drtivou většinu své existence bez kapitalismu. Jeho potřeby byly ovšem ve srovnání s potřebami, které dnes považujeme za „normální“, zanedbatelné. A i tak planeta dokázala uživit jen zlomek dnešní populace.

Mises své úvahy o striktním oddělení politiky a vědy psal v časech, kdy ještě dominovala víra ve vědu jako politicky neutrální nástroj. To je dnes již těžko udržitelný postoj. Zkušenost nám ukázala, že za každou technokratickou vizí o společnosti primárně řízené vědeckými poznatky je nějaká politická agenda zahalená do zdánlivě neutrálního pláštíku vědy.

Navíc i vědec je jen člověk, není oproštěn od osobních hodnotových inklinací, a není ani chráněn před pokušením ze zištných důvodů prosazovat určité politické zadání, jemuž bude poskytovat přesvědčivost sofistikovaným žargonem vědeckých poznatků.

Příkladů bychom mezi přírodovědci i sociálními vědci našli bezpočet; je spousta těch, kdo byli ochotni vykročit tímto směrem a určitý skupinový zájem překrýt takzvanou rozumností či vědeckou nutností.

A přesto, anebo tím spíše bychom měli trvat na důsledném oddělování politických rozhodnutí a vědy, jak to činí Mises. Pro politiky je opačná situace pohodlná, leckterá nepopulární rozhodnutí totiž mohou zaštítit autoritou vědeckých poznatků, a tím svým činům dodat zdání nevyhnutelnosti. Jenže každá politika je v posledku založena na nějaké představě o společném dobru, či moderním jazykem řečeno národním zájmu, stejně jako na představě, jak má společnost vypadat a jaká práva a povinnosti pro jednotlivce z toho vyplývají. A to jsou všechno postoje, ke kterým věda nedokáže nic říct, protože jde o hodnotová stanoviska, a nikoli o nějaké empiricky zjistitelné a ověřitelné poznatky.

Nerespektování těchto jasných hranic znevažuje vědu a ohrožuje její společenskou funkci. Názorně jsme si tento problém užili během covidové pandemie, kdy se vlády všude na světě s oblibou schovávaly za stanoviska vědců, přestože rozhodování spočívá vždy na politicích. Je to jejich agenda, aby rozhodovali o cílech společnosti: v tomto případě o takových otázkách, jako nakolik je žádoucí omezit osobní svobodu a autonomii v zájmu ochrany zdraví. Jistěže i oni potřebují data a ta jim poskytují jedině vědci, ale na konci musí stát rozhodnutí a odpovědnost politiků.

Hlavní úkol pro vědce přichází až po takovém rozhodnutí o společenských cílech. Musí doporučit technické nástroje, jež zvolené cíle co nejefektivněji naplní. To je úkol odborné expertizy.

Cena, kterou platíme za nerespektování hranice mezi politikou a vědou, je dobře známá. Respektovaní výzkumníci jsou vláčeni médii, jsou označováni za zaprodance té či oné lobbistické skupiny, v horším případě jim lůza pod okny vyvádí kočičiny, vyhrožuje ničením majetku nebo újmou na zdraví.

Mises a jeho souputníci bývají ze strany svých odpůrců vyobrazováni jako záludní ochránci zájmů kapitalistické lobby. Tak jednoduché to ale není. Jak již bylo řečeno, primární postavení mají naše hodnoty, ve které věříme, že jsou ty správné pro vedení dobrého života. Trh je jen nástrojem, jak jich dosáhnout, nikoli účelem sám o sobě.

Mises toto dobře ukazuje na oblíbeném požadavku spravedlivých mezd, když píše: „Většina lidí, kteří požadují co možná nejrovnoměrnější rozložení příjmů, si neuvědomuje, že to, co si přejí, by bylo dosažitelné jen za cenu obětování jiných cílů. (…) Bohatí se vzdají toho, co mají nad průměrem, a chudým bude přidáno tolik, kolik jim chybí do průměru. Samotný průměr zůstane nezměněný. (…) Musíme jasně pochopit, že tato myšlenka je hrubě mylná. Jakýmkoli způsobem lze dosáhnout srovnání příjmů a majetku, vždy to nutně povede k podstatnému snížení celkového národního příjmu, a tudíž i k poklesu průměrného příjmu.“

Je to formulováno dostatečně ostrým jazykem, aby se většina čtenářů polekala. Přitom ale zápletka problému je ryze hodnotová, a nikoli ekonomická. Tou kulturní hodnotou, o níž je řeč a kterou nelze vědecky ani vyvrátit, ani potvrdit, je „růst příjmu“. Je nesporné, že lidstvo více než devět desetin svých dějin žilo bez této maximy. Jsme dnes ochotni se této kulturní hodnoty vzdát? Kapitalismus není ničím víc než nástrojem pro její realizaci a zatím jsme nevynalezli, zdá se, systém efektivnější pro dosažení tohoto cíle. Pokud se svobodně shodneme, že pokles průměrného příjmu je ve jménu jiných hodnot akceptovatelný, pak by s takovým rozhodnutím nemusel mít problém ani Ludwig von Mises.