Esej historika Jana Rychlíka: Staroměstská exekuce a mýtus Bílé hory

Na Bílé hoře se utkala vojska dvou pretendentů na český trůn: Habsburka Ferdinanda Štýrského, katolíka, kterého v roce 1617 české stavy přijaly ještě za života a vlády jeho bratrance Matyáše za příštího českého krále, a Wittelsbacha Fridricha Falckého, kalvinisty, vůdce unie německých protestantských knížat, kterého tytéž české stavy zvolily českým králem v roce 1619 poté, co Matyáš zemřel. V době své smrti ovšem už Matyáš v českých zemích reálně nevládl, protože v Čechách vypukla v květnu 1618 vzpoura, ke které se postupně připojily i Lužice a Slezsko a následující rok také Morava.

Samotná bitva na Bílé hoře netrvala ani dvě hodiny. Fridrich Falcký, který se jí osobně nezúčastnil, hned po zprávě o porážce narychlo opustil Pražský hrad a uchýlil se na Staré Město. Následující den utekl z Prahy přes Hradec Králové do Kladska a odtud do Slezska.

Bitva nebyla po vojenské stránce příliš významná, protože se odehrála za městskými hradbami, takže Praha mohla být i nadále dobře hájena; nadto velká část východní části státu byla ještě ve Fridrichových rukou. Po útěku krále však samotní stavovští politici i pražští měšťané propadli panice a nabídli veliteli Ferdinandova vojska Maxmiliánu Bavorskému kapitulaci.

Sám Ferdinand II. – od roku 1619 i římský císař – si v první chvíli neuvědomil, jak velkého vítězství dosáhl. Byl překvapený, když se na něj ještě včera se bouřící čeští šlechtici a měšťané obrátili s poníženou suplikou, v níž litovali své „ohavné rebelie“, uznávali jej za jediného a právoplatného českého krále a prosili o milost. Ferdinand chvíli váhal. Když se ale začala po Praze rychle bez boje vzdávat další města a pak i vedlejší země, rozhodl se k exemplárnímu potrestání účastníků povstání a prosazení svých rekatolizačních a absolutistických koncepcí.

Na jaře 1621 byla řada vedoucích účastníků povstání pozatýkána a odevzdána mimořádnému soudu, jemuž předsedal císařský místodržící Karel z Lichtenštejna. V ranních a dopoledních hodinách dne 21. června 1621 bylo před radnicí na pražském Staroměstském náměstí popraveno – i na tu dobu neobyčejně surovým způsobem – celkem sedmadvacet vůdců povstání. Kromě poprav byla řada lidí odsouzena k vězení, potupnému výprasku nebo vyhnanství ze země. Na Moravě odsoudil mimořádný tribunál k smrti dvacet osob, avšak rozsudek nakonec nebyl vykonán.

Staroměstská exekuce byla ale jen začátek: 3. února 1622 vydal císař tzv. generální pardon, kterým sice byl všem účastníkům povstání prominut případný trest na hrdle a na cti, nikoli však na majetku. V důsledku rozsáhlých konfiskací došlo k ožebračení velké části šlechty a měšťanů. Českobratrští kazatelé byli vypovězeni okamžitě, s odstupem času následovali i evangeličtí duchovní.

Konečně v roce 1627 (pro Moravu 1628) vydal císař jako český král tzv. Obnovené zřízení zemské, novou stavovskou ústavu, kterou byl katolicismus vyhlášen za jediné povolené náboženství v Čechách a na Moravě (ale nikoli ve Slezsku a také nikoli v Lužici, kterou získal do zástavy saský kurfiřt Jan Jiří). Všichni nekatolíci měli buď do šesti měsíců přestoupit na katolickou víru, anebo během dalších šesti měsíců prodat majetek a vystěhovat se ze země. Tuto svobodu vystěhování měli ovšem jen šlechtici a měšťané. Poddaných se nikdo neptal a bylo jim prostě nařízeno, aby přijali katolictví.

Zemské sněmy sice zůstaly, ale kromě povolování daní se mohly usnášet jen o královských propozicích, tedy o tom, co jim panovník sám předložil. V zemi byla zavedena absolutní a ničím neomezená vláda krále, tj. císaře.

Zatímco v 17. a 18. století byla bitva na Bílé hoře symbolem vítězství nad kacíři a navrácení Čech katolické víře, od počátku 19. století se stala synonymem pro „národní tragédii bez hranic“. Staroměstská exekuce se z popravy rebelů, které stihl za vzpouru proti svému králi zasloužený trest, stala symbolem národní potupy a justiční zvůle. Ve formujícím se českém národním příběhu se popravení stali mučedníky, kteří padli v boji za českou věc, a v národním panteonu tak zaujali místo vedle svatého Václava, Jana Husa, Jana Žižky a Jana Amose Komenského.

Česká společnost přijala interpretaci Bílé hory, která ve skutečnosti nebyla zcela nová: vytvořila ji během třicetileté války česká nekatolická emigrace. Příběh o českých mučednících popravených pro svobodu své víry žil v 17. i 18. století dál v německých protestantských zemích a s radikálními protestanty se dostal až do Ameriky.

Přijetí protestantské interpretace českou společností 19. století je svým způsobem paradoxní: ti, kteří ji přijali, byli totiž nikoli potomci vyhnaných nekatolíků (evangelíků a českých bratří), ale prapravnuci a prapravnučky předbělohorských katolíků a pobělohorských konvertitů. Těmi jsme samozřejmě i my dnes. Samotné obyvatelstvo českých zemí bylo v době začínajícího národního obrození už dávno katolické: když Josef II. vydal v roce 1781 Toleranční patent, přihlásilo se ke dvěma povoleným evangelickým církvím (augšpurské a reformované) jen asi osmdesát tisíc osob, což nepředstavovalo ani dvě procenta obyvatel.

V příběhu o porážce na Bílé hoře a popravě na Staroměstském náměstí nastal ale v 19. století zásadní posun: pro pobělohorskou emigraci byli oběti staroměstské exekuce především mučedníky za svou víru (byť mezi popravenými byl i jeden katolík). Pro české obrozence náboženské vyznání popravených pánů nemělo větší význam. Bitva na Bílé hoře a vše, co s ní souviselo, dostala místo toho národnostní obsah. Podobně jako husitství začala být vnímána především jako „boj Čechů s Němci“. S Bílou horou začala být ahistoricky spojována například germanizace českých zemí.

Bílá hora a staroměstská exekuce v tomto pojetí jsou počátkem doby národního, náboženského a sociálního útlaku.

Představa Bílé hory jako konce české samostatnosti žije u nás dodnes. O uvedený pohled se velmi přičinil francouzský historik Ernest Denis, jehož knihy Konec samostatnosti české (1890) a Čechy po Bílé hoře (1903) do češtiny přeložil a zároveň částečně upravil a interpretoval Jindřich Vančura. Staly se velmi populárními. Sám Denis ovšem bez ohledu na název své knihy zánik české samostatnosti neviděl jako jednorázový akt, a ani žádný z renomovaných historiků 19. a počátku 20. století tezi o Bílé hoře jako jednoznačném konci české samostatnosti výslovně nehlásal.

Neúspěšné stavovské povstání bylo také již v 19. století srovnáváno s úspěšným bojem husitů o dvě století dříve. Marxistická historiografie padesátých a počátku šedesátých let 20. století přitom zdůrazňovala, že stavovské povstání nebylo záležitostí lidu, ale pouze šlechty a měšťanstva, a proto muselo zákonitě dopadnout katastrofou, a to tím spíše, že Francie a Anglie, hlavní protivníci Habsburků, neměly v letech 1618–1620 na válce zájem a pro české vzbouřence nic neudělaly.

Ne náhodou občas komunističtí publicisté zdůrazňovali „zradu“ Anglie a Francie na české věci v letech 1618–1620 a porovnávali ji s údajně obdobným postojem Londýna a Paříže za mnichovské krize v září 1938. Touto anachronickou paralelou mělo být dokázáno, že Češi se od Západu nikdy ničeho dobrého nedočkali.

Jaký byl ale skutečný smysl stavovského povstání, a tedy i důsledky Bílé hory včetně následné hromadné popravy povstaleckých vůdců, konfiskace majetku a vydání Obnoveného zřízení zemského? Navenek to byl zápas o svobodu vyznání, avšak reálně šlo především o charakter zřízení českého státu. Bílá hora znamenala porážku stavovské monarchie, kde se na vládě podílela vedle panovníka šlechta a případně i měšťané královských měst, a prosazení koncepce monarchie absolutní, v níž nebyl panovník – alespoň teoreticky – ničím a nikým omezován.

Šlo o zápas, který se v té době vedl v celé Evropě, a ani u nás nebyl něčím novým: s různou intenzitou probíhal už od nástupu Ferdinanda I. na český trůn (1526). Jak ve své knize Bílá hora správně napsal Josef Pekař, spor o to, zda v českých zemích bude mít hlavní slovo král, či stavy, by musel být rozhodnut i v případě, kdyby na Bílé hoře zvítězil Fridrich Falcký.

Bílá hora ovšem bez ohledu na vítězství absolutismu neznamenala konec samostatnosti českého státu, alespoň ne po právní stránce. I po roce 1620 zde Habsburkové vládli výhradně jako čeští králové. Zvláštní postavení českých zemí mezi ostatními državami rakouských Habsburků nejenže nebylo popřeno, ale bylo naopak Obnoveným zřízením zemským výslovně potvrzeno. Všechny předbělohorské vládní instituce českého státu nadále existovaly a fungovaly, byť byl jejich stavovský charakter silně oslaben ve prospěch královské moci.

Zavedením absolutismu byla otevřena cesta postupnému sbližování českých a rakouských zemí, avšak zánik svébytnosti českého státu v habsburském soustátí byl ve skutečnosti dlouhodobý proces. Jeho počátky můžeme položit už k roku 1526, tedy ke vzniku česko-rakousko-uherské personální unie, jeho konec je ale méně zřetelný. Završen byl teprve ve druhé polovině 18. století v důsledku centralizačních reforem Marie Terezie a jejího syna Josefa II. A vzato čistě formálně, nezanikl český stát úplně vlastně nikdy.

Nesprávná a ahistorická je také představa, že byla Bílá hora „bojem Čechů s Němci“ a porážka na Bílé hoře otevřela cestu germanizaci. Pojmy „čeští stavové“, respektive „česká šlechta“ je nutno chápat v teritoriálním (zemském) smyslu, nikoli ve smyslu jazykově-etnickém.

Na straně povstalých českých stavů byli i etničtí Němci, zatímco na straně Ferdinanda II. se angažovala též etnicky a jazykově česká šlechta.

Čechy byly už dávno před Bílou horou oblastí jazykově smíšenou, přičemž dva kraje (chebský a loketský) byly čistě německé a většina zbylého území byla – alespoň pokud jde o města – dvoujazyčná. Německé bylo i Kladské hrabství, tvořící tehdy přímou součást Čech. Podobná situace byla na Moravě. Vedlejší země – obě Lužice a Slezsko – byly rovněž převážně jazykově německé, respektive v Lužici německé a lužickosrbské, ve Slezsku německé a polské.

Starší česká historiografie nesprávně vykládala ustanovení Obnoveného zřízení zemského o rovnoprávnosti němčiny s češtinou. Považovala ho za důkaz probíhající germanizace a kladla jej do protikladu se zákonem zemského sněmu z roku 1615 o podmínce znalosti češtiny pro udělení šlechtického inkolátu cizincům a měšťanského práva měšťanům. Jenže jazykový zákon z roku 1615 ve skutečnosti jen dokazuje, že už dávno před Bílou horou se u nás běžně používal německý jazyk a znalost češtiny nebyla u vyšších stavů všeobecná. Pokud by všichni češtinu ovládali, nebylo by nutné ho přijímat.

Ve skutečnosti tento zákon nebyl nikdy plně uveden do praxe a právě za stavovského povstání se naopak uplatnila praxe dvoujazyčnosti. Dvoujazyčná byla od roku 1618 i jednání sněmu, jež byla pravidelně zahajována českou a německou modlitbou. Uzákonění rovnosti němčiny s češtinou tedy jen potvrzovalo faktický stav.

Historik Josef Pekař dokonce vyslovil názor, že Bílá hora naopak dočasně posílila etnický český živel, protože z pohraničí odešla většina německých evangelíků. Růst německého živlu byl způsoben teprve rozsáhlou kolonizací vylidněných oblastí po skončení třicetileté války, tedy po roce 1648, kdy do Čech i na Moravu přicházeli kolonisté z německých katolických zemí a ovšem také nová katolická šlechta z těchto oblastí. K vylidnění jistě přispěla nucená emigrace nekatolíků, ovšem primárně bylo způsobeno zpustošením země za švédských vpádů v poslední fázi třicetileté války.

V letech 1920 a 1921 byly bělohorská bitva a staroměstská exekuce využívány v politickém boji proti katolické církvi, která byla v novém československém státě vnímána jako opora habsburské moci. Jestliže 28. říjen 1918 byl v českém prostředí chápán jako „odčinění Bílé hory“, potom poprava protestantů 21. června 1621 se stala argumentem pro heslo „pryč od Říma“. Vyzdvihována byla náboženská tolerance předbělohorských Čech v kontrastu s násilnou rekatolizací po Bílé hoře. I tady byla ovšem historická realita složitější.

Ve skutečnosti – bez ohledu na platnost Rudolfova majestátu z roku 1609 o náboženské svobodě – byla v předbělohorských Čechách politická moc jednoznačně v rukou katolické šlechty, která obsadila už roku 1599 veškeré zemské i dvorské úřady; za stavovského povstání sice Majestát i nadále platil, a katolíci tedy nebyli pronásledováni, avšak ze země byli vypověděni jezuité a všechny důležité zemské úřady obsadili nekatolíci. Fridrich Falcký jako kalvinista měl blízko k českým bratřím. Ti ale vlastně legálně neexistovali (byť byli tolerováni), protože po formální stránce byli roku 1575 nuceni utvořit s evangelíky (luterány) společné vyznání, tzv. českou konfesi.

Reálně obě křesťanská náboženství koexistovala, ale právě v tomto ohledu došlo za Fridrichovy vlády k vážnému incidentu: králův dvorní kazatel Abraham Scultetus „očistil“ na Vánoce 1619 Svatovítský chrám od umělecky cenných obrazů a plastik, které nechal veřejně spálit. Rozbity byly i chrámové sochy svatých. Stalo se tak s královým vědomím. Král tím urazil nejen katolíky, ale znepřátelil si i evangelíky, kteří se od té doby k Fridrichovi chovali velmi zdrženlivě. Tím se na obzoru objevil zárodek nového náboženského konfliktu, který by zřejmě postupně vyvřel na povrch.

Pobělohorská doba znamenala opuštění myšlenky koexistence různých křesťanských náboženství a zavedení v Evropě tehdy mnohem běžnější zásady vynucené náboženské jednoty dle zásady „koho je vláda, toho je náboženství“.

V pobělohorských Čechách byli samozřejmě nekatolíci pronásledováni, avšak je třeba dodat, že v protestantských zemích se s katolíky zacházelo stejně. Když se saský kurfiřt Jan Jiří pokusil ve Vídni protestovat proti vyhánění českých evangelíků, dostalo se mu od císaře rázné odpovědi, že on přece v Sasku katolíky také netrpí.

Náboženský charakter českých zemí se ostatně už během třicetileté války značně změnil. Když se v roce 1639 v Čechách objevila švédská armáda, vydal její velitel Johan Banér v Litoměřicích proklamaci, že přichází do Čech jako ochránce protestantů. Obyvatelstvo ale Švédy nepovažovalo za osvoboditele a ochránce víry a stavělo se k nim nepřátelsky. Když se Švédové koncem května 1639 objevili před Prahou, neotevřelo jim město své brány, ale hrdinně se bránilo – a ubránilo. Totéž se opakovalo v roce 1648.

Osobně nejsem přítelem tzv. kontrafaktuální historie, nicméně nebude na škodu pokusit se na závěr o konstrukci možného vývoje v případě, že by na Bílé hoře zvítězila vojska českých stavů. V českém prostředí pod vlivem našeho politického vývoje v 19. století panuje představa, jako by byla stavovská monarchie z doby před rokem 1618 (respektive 1620) zárukou české svobody a nezávislosti. Stavovské zřízení bývá někdy vnímáno jako jakási „raně novověká demokracie“ stojící v opozici proti habsburskému, „cizímu“ absolutismu. To je ovšem omyl.

Stavovská monarchie nemá nic společného s moderní demokracií. Navíc v té podobě, v jaké ji zakotvila Konfederace českých stavů z roku 1619, by nasměrovala české soustátí ne k parlamentní monarchii, jaká se postupně vyvinula v Anglii, ale spíše k vývoji, kterým se v 17. století vydalo sousední Polsko, tedy k ničím neomezené vládě šlechty. Ta by pak zřejmě vedla jako v polském případě k rozvratu státu, odpadnutí jeho vedlejších zemí, a nakonec možná i k rozdělení Čech mezi sousedy. Stavovská monarchie řízená šlechtou, byť českou (v teritoriálním smyslu), sama o sobě nedávala žádnou záruku pozitivního vývoje.

Vůdci českého povstání šli 21. června 1621 na smrt hrdě a důstojně; jejich chování v posledních okamžicích života vyvolává úctu i po čtyřech stech letech. Místo v národním panteonu si nepochybně zaslouží. Bílou horu a popravu na Staroměstském náměstí ale přenechme historiografii. Bylo by chybou tyto události jakkoli násilně a ahistoricky aktualizovat a snažit se je využívat k politickým či kulturním bojům, ať už proti katolické církvi, či jakýmkoli jiným domácím a cizím silám.