Esej Evy Klíčové: Znásilněná v mainstreamu. Česká povídka jako možná nápověda, proč u nás chybí MeToo

A tak zatímco se západní společnost v našich očích řítí do sociálně zinženýrovaného „genderismu“ a „ekoterorismu“, český klid a nohy (v čím dál větším) teple se ničím rozhodit nenechají. Což platí i pro českou literaturu, jež je součástí oné kulturní fikce.

Zvláštností současné domácí literatury je nicméně to, že se v ní na rozdíl od zbytku veřejného života výrazně prosazují ženy. Má to nějaký efekt? Třeba v souvislosti s globálním hnutím MeToo, nejsilnějším soudobým ženským protestem? Nebo snad i spisovatelky střeží konzervativní pevnost tradičně chápaných vztahů?

V zámoří se v lednu dostal před soud případ sexuálního predátora Harveyho Weinsteina, který před několika lety spustil na Západě vlnu kauz MeToo, jež upozorňovaly na systémové nerovnosti umožňující vyvíjet na ženy sexuální nátlak. V české kotlině však žádná taková kauza nepropukla. Z důvodů, proč tomu tak je, vynechme nejprve ten, že v „prasáckém“ Česku (viz relace Branky, body, kokoti s Terezou Dočkalovou) k sexuálnímu násilí ze strany společensky a ekonomicky zvýhodněných mužů nedochází. Vzhledem k tomu, jaká zde panuje tolerance k dalším formám násilí – od stále populární výchovy dětí ve stylu škoda rány, která padne vedle po stoické přihlížení společnosti k církevnímu maření vyšetřování pedofilních kněží –, to vypadá, že pes bude zakopaný jinde.

Když v České televizi v Událostech, komentářích připravovali diskusi právě o zahájení procesu s Weinsteinem, místo odborníka či odbornice na sexuální násilí pozvali spisovatelku Petru Hůlovou a taktéž spisovatelku, ale také právničku a někdejší konzervativní političku Danielu Kovářovou. Zatímco Kovářová je známou mediální propagátorkou machismu, Hůlová byla vybrána zřejmě proto, že její dystopická novela Stručné dějiny Hnutí (2018) varuje před světem, kde by se ženy vzbouřily své „přirozenosti“ být sexy. Oběma dámám pak zdatně sekundovala nestárnoucí a rozhodně ne nestranná moderátorka Marcela Augustová, lkající v souvislosti s MeToo nad zmařenými (mužskými!) kariérami a životy.

Pokud by byli pozváni muži (kteří jinak dominují debatám o čemkoliv), možná by jejich obrana společensky tolerovaného ochmatávání a občasného znásilnění mohla působit přece jen víc než nevkusně. I trojice přítomných žen se však jejich zájmů zastala se ctí: zatímco Hůlová se domnívá, že by celá kauza měla být příležitostí k sebereflexi žen, Kovářová opět utvrdila diváky v tom, že ženská existence je podmíněna principem sexuální směny. Český Neverland sexuálních predátorů byl opět konzervativně uhájen: protestem proti protestům.

Dámy z televizní disputace ovšem nejsou jediné spisovatelky, které bdí nad sexuálně toxickým veřejným prostorem. Letitou harcovnicí na poli literatury (a publicistiky) pro ženy je Barbara Nesvadbová. A symbolicky hned její úvodní povídka z prvotiny Řízkaři (1997) má na znásilnění jasný názor.

Středoškolská hrdinka tu prochází svou „konzumní érou“. Má sice přítele, trochu uťáplého „řízkaře“, ale daleko zajímavější je pro ni, když ji muži „vlastní“, a tak večery tráví po diskotékách ve společnosti kamarádky (prodavačky ze zlatnictví) a jejích italských bossů. A osud tomu chtěl, jednou se, zmožená diskotékovým frmolem, vydá na vzduch do liduprázdné noci na pražské náměstí Míru, kde je znásilněna. Pachatel ji škrtí, ona myslí na smrt, a když je po všem, Nesvadbová popisuje hrdinčiny pocity následovně: „Hnusila jsem se sama sobě. Chtěla jsem nebýt. Zahodit svoje tělo. Zhroucená jsem seděla na lavičce před policejním inspektorátem Prahy 2.“

To je ovšem jediná nenápadná narážka na trestní dimenzi celé věci, protože oběť se posléze v roztrhaných punčochách a s jednou botou vydá ne nahlásit trestný čin, ale nechat se utěšit svým řízkařem.

Nejenže autorka s narativem znásilnění celou dobu pracuje tak, že viníkem je tu znásilněná, která prostě dělá jednu chybu za druhou („Nevím, co mne to napadlo – nepožádat nikoho o doprovod.“ – „Měla jsem tak krátkou sukni, že ji ze mne ani nemusel strhávat.“), ale znásilnění v ději funguje jako cesta k nápravě rozmařilé puberťačky. Hrdinka totiž posléze vymění Baleáry s Italy za Krkonoše s řízkařem, podpatky za botasky a místo v krajkové noční košilce spí v tričku.

Nepochybně existují situace, kdy je ke znásilnění blíže než jindy. Jestli je to ale noční procházka v minisukni, o tom lze silně pochybovat. V Česku patří znásilnění mezi nejvíce zlehčované trestné činy – odhadovaný počet těch nahlášených je pouhých osm procent. Což souvisí nejen s tím, že se oběť obává prodlužování traumatu během vyšetřování, ale nepochybně také s tím, že mezi násilníky převažují nikoli náhodní kolemjdoucí, ale osoby blízké: manželé, rodinní příslušníci, sousedi, kolegové, šéfové. Vystoupit s obviněním tak pro oběť může znamenat rozvrat dosavadního života, ztrátu ekonomického a společenského zázemí, kolegů, přátel, rodiny.

Společenské stereotypy o nočních procházkách v minisukni nahrávají násilníkům – a právě i o tom je MeToo. O všem, co spoluvytváří rape culture: od socio-ekonomického znevýhodnění žen přes sexistickou reklamu, žoviální humor politiků, pohádky o spících princeznách, které princ budí polibkem, po současnou literaturu.

K textu Nesvadbové se sluší říct snad jen tolik, že vyrůstá z fatální devadesátkové naivity, jejíž součástí byl i dobový podnikatelský étos, v němž žena „obchoduje“ se svou sexuální atraktivitou (s čím taky jiným) – s muži, držiteli ekonomické moci. V tomto myšlenkovém světě se znásilnění snadno může stát nástrojem hodnotové nápravy, či dokonce osvícení. Na zmíněné povídce je tak nejvíce zarmucující asi právě to, že i po dalších dvou desetiletích demokracie se veřejný prostor kultivoval jen nepatrně a většině čtenářů by na ní jistě nepřišlo nic patologického.

Ještě tvrdší interpretaci znásilnění najdeme v povídce Láska z knihy Terezy Boučkové Šíleně smutné povídky (2013), tedy ve zcela jiné části literárního spektra. Hrdinka tu představuje archetyp zakleté princezny, jejíž spící ženství vysvobodí nikoli princ, ale sexuální predátor – přirozeně něčím víc než polibkem.

Po hrdince Martě „pes neštěkne“, chodí oblečená pořád stejně, a to akorát do práce, protože studia dcery na druhé straně planety stojí spoustu peněz a manžel ji dávno opustil. Proč? Našel si mladší. Co měl taky dělat? Vždyť to byla právě Marta, která pro něj přestala být „přitažlivá a zajímavá“.

Přesto nebohou Martu potká to štěstí, že ji ve sklepě na hromadě uhlí znásilní cizí, páchnoucí chlap. Rozbolavělá, ponížená a špinavá se odplíží do práce, kde se dá dohromady. Ba co víc, nalíčí se (mladší kolegyně nechává v práci šminky) a najednou vypadá jako „žena“ – „jako by k ní to slovo dávno nepatřilo,“ píše Boučková. Hrdinka dokonce vyrazí na nákupy, ke kadeřníkovi; v extatickém závěru povídky už se projevuje zcela vyšinutě (poststresová reakce?): „Zavřela oči. Rukama sjela až ke klínu. Tělem jí projela bolest; styděla se. Styděla a smála. Smála se na celé kolo, a přitom se jí chtělo plakat. Plakala, a přitom se jí chtělo zpívat, panebože, tolik let neměla muže, úplně zapomněla, jaké to je, panebože, nikdy by ji nenapadlo, že se to ještě stane. Ve sklepě, na uhlí!“

Marta, pro niž je znenadání všechno „v neuvěřitelném, úplně nečekaném, šíleně krásném, zblázněném nejlepším pořádku“, nakonec přijde i na to, že si na to uhlí lehla sama.

Jak moc je Marta vzdálená ženám z nedávného virálního videa, které se „omlouvaly mužům“ a staly se terčem převážně posměchu a opovržení? To, co je ve videu explicitní, křečovité a těžko to skrývá svou patologii vztahové podřízenosti a manipulace, je v povídce uznávané autorky, tedy v jiném kódu, opět zcela legitimní.

Významové signály tu přitom září jasně: žena, která není „sexy“, ženou ani není, stejně jako ta, která nemá sex s mužem. Toto je přitom jen stará freudovská představa ženy jako něčeho bez penisu. Představa zrozená v patriarchálním světě pokrytecké měšťanské morálky a omezených ženských práv. Naše tradice, na niž prostřednictvím jakési sexuální pseudomystiky odkazuje i Boučková.

I vzhledem k tomu, jak často u nás vycházejí kolektivní povídkové soubory koncipované na genderových rolích (Povídky o ženách, Povídky o mužích, Nové povídky o ženách, Nové povídky o mužích, O čem ženy mlčí, Dámská jízda, Pánská jízda, Miluj mě víc, Až se zamiluju, Sedm svateb a jeden rozvod a řada dalších), to vypadá, že tradičně pojaté vztahové duely žena versus muž jsou jednou z mála jistot našich životů. Že jsou možná posledním nezpochybnitelným dědictvím světa, který končí. Světa západní nadvlády bílého bohatého pána tvorstva, který si bral, co chtěl a kde chtěl.

Tato dlouho nenapadnutelná ústřední fikce pokroku, v níž se pomocí technologií a poněkud darwinistických představ o soutěžících národech i jednotlivcích rychle vybuduje „lepší příští“ nekonečně rostoucího blahobytu a možností, se najednou zdá být jen tající krou v oceánu lidské naivity.

Ona fikce prošla ve 20. století mnoha revizemi, a tak dnes už nikdo soudný nepopírá pokrytectví kolonialismu, pseudovědeckost rasismu a zhoubnost nacionalismu. Ale protože problémy lidstva stále nekončí, nutnost přehodnocovat naše civilizační východiska neustává. Znamená to mnohdy radikální proměny diskurzů – aktuálně například toho spotřebního kvůli dopadům na naši planetu.

Svět dokonce jako by se měnil stále rychleji a s tím spojená nejistota vyvolává minimálně dílčí konzervativní reminiscence. Těmi mohou být klidně i falocentrické vztahové mýty. Ty se tak podvědomě mohou zdát být tím posledním, co lze snad ještě z minulosti zachránit. Jako by se o to alespoň většina autorů snažila.

Navíc to vypadá, že autorky jsou v tomto daleko vynalézavější a ochotně přijímají sebestylizaci pragmatické a trochu cynické vztahové vědmy, která systém společenských norem, jenž ji celoživotně ponižuje, ve finále smířeně posvětí svou hořce uvědomělou uměleckou či pseudoodbornickou interpretací.

Právě ženy jako Boučková, Nesvadbová nebo Kovářová standardizují omezené způsoby ženské existence v mužském světě, aniž by si uvědomovaly, že současné nastavení společnosti není ani od pánaboha, ani od přírody, ale že je pouze lidskou fikcí – i kdyby byla sebetradičnější. Pro mnoho autorek (intelektuálek!) je pak součástí této misogynní tradice i znásilnění chápané jako nástroj disciplinace žen.

Poslední příklad české povídky o znásilnění ty předchozí doplňuje o další konvenční projevy rape culture. Jde o prózu Ireny Hejdové Ženský to maj těžký ze souboru Nové povídky o ženách (2015), jednu z nejsmutnějších věcí, co si lze v současném mainstreamu zábavně kratochvilné literatury přečíst.

Hlavní hrdinka je sexuálně frustrovaná vychladlým manželstvím, ale zároveň si nemá na co stěžovat, žije přece v obrovském domě, kde je všechno velké (od bazénu po kuchyňskou linku), a dobrotivý manžel ji ani neopustil, ani ji „neřeže do krve“ (ach, to je přece měřítko ženského štěstí!).

Celá rodina se přesouvá na dovolenou do Řecka do obřího (pochopitelně) resortu za „příšerný prachy“. Po příletu jdou všichni ostatní k moři, zatímco ona vybaluje kufry, protože „uklízení ji uklidňuje“. Když se rozhodne jít si zaplavat, do vody „zahučí jako velryba“, přičemž hrdinčinu tragickou fyzičku a neschopnost být chvíli sama, aniž by si ublížila, potvrdí následující „topení se v metrové hloubce“. Hrdinka je zachráněna naštěstí dvěma Moraváky – protože i s „jazyky je na štíru“. O něco mladší muži ji zatáhnou do své zatuchlé boudy, kde ji vydatně pohostí slivovicí.

Co je to vlastně znásilnění? Sex pod tlakem okolností? Jak moc z donucení? Sex, který podstoupíte z ponížené vděčnosti? Z nejistoty, vydeptaná neustálými sebepochybnostmi? Otázky, jež si hrdinka (ani autorka) vůbec nepřipouští: „Začala jsem se bát, že mě tu znásilní, ale pak jsem si řekla, že bych si asi neměla tolik fandit.“ Stroj na sebeponížení jede naplno: „Tiskl mě k sobě tak, že mi bylo zase jednou fakt líto, že jsem těch pár kilo nadváhy do plavek neshodila.“

To, že neodpovídáte ideálu krásy, tady znamená, že sexuální styk je vlastně milodar velkorysého muže. Hrdinka se po chvíli probudí nahá, bolí ji hlava a nic si nepamatuje. Opět se poníženě odplíží zpátky do svého blahobytného života popíjet „stříček“. Závěr povídky, v němž neustále racionalizuje svou ubíjející situaci, končí v jistém smyslu odzbrojujícím způsobem: „Ženský to holt nemaj lehký. A to ani když prožijí tak nečekané dobrodružství, za hranicemi všedních dnů i všech svých fantazií.“

Žena, která je zde líčena, váží nelidských („velrybích“) osmdesát kilo, a je jí dokonce více než čtyřicet let – takže za cokoliv už může být jen vděčná.

Všechny zmíněné povídky ukazují, jak je v Česku převážně vnímáno sexuální násilí na ženách: mladé a atraktivní si za něj mohou samy, starší a méně atraktivní mají být vděčné. Kdo je starý či neatraktivní, pak není měřeno ničím jiným než všudypřítomnou mediální standardizací „ženskosti“ kalibrovanou obrazem sexuálně vyzývavé ženy na prahu dospělosti.

Všechny tři zmíněné hrdinky samy sebe přesvědčují o své morální (Nesvadbová) nebo fyzické (Boučková a Hejdová) nedostatečnosti a společné je jim i to, že bez muže nejsou ničím. Středobodem jejich životního štěstí je byť jen chvilková pozornost jakéhokoli (!) muže – všichni povídkoví násilníci byli cizí lidé, dva zcela anonymní, nikdo z nich nepůsobil přitažlivě: znásilnění doprovázely nepříjemné pachy, bolest, pocity nejistoty, ponížení, nečistoty. Přesto znásilněné vše pochopí jako cestu k tomu, aby si uvědomily, kde je jejich místo, jak se chovat a jak vypadat.

Je to všechno „jenom“ literatura. Ale taky jsou to tvrdá pravidla, jimiž hodnotíme různé situace. Představa, že v tomto toxickém prostředí lze bez obav nahlásit sexuální napadení nebo zneužívání, je téměř nemyslitelná. Blízké i vzdálenější okolí okamžitě oběti podsune motivace touhy po penězích, pozornosti, pomstychtivosti. V případě, že je oběť ze světa showbyznysu či politiky, bude vše umocněno bulvárními médii, český facebookový komentariát bude zkoumat, jak moc je dotyčná sexy, jestli by na ni „vůbec někdo vlezl“, nebo jestli naopak nevyprovokovala jen nějakého nebožáka.

Na závěr nelze než ironicky poděkovat mnoha moudrým a zralým ženám, že tak usilovně pečují o celou tu českou rape culture tradičních hodnot. Anebo: nejsou všechny ty strážkyně ženské sexuální pod řízenosti taky jen vyděšenými oběťmi z hromady uhlí, které se nakonec rozhodly „hrát hrdinky“?