Esej Dity Malečkové: Žijeme v simulaci? A není to jedno?

V prvních desetiletích 21. století získal tento starý obraz nový význam v souvislosti s hypotézou simulace, tedy přesvědčením, že všichni ve skutečnosti žijeme v simulaci spuštěné nějakou vyšší inteligencí. Tato hypotéza je přitom emblémem našeho zmatku ohledně pravé, objektivní reality.

Ve světě roku 2021, propojeném internetovou sítí a již téměř dva roky ohroženém pandemií, tráví velká část lidstva většinu času v mediálních a herních prostředích a značný díl toho zbylého elektronickou komunikací. Přičemž virtuální realita se přibližuje simulaci skutečného světa.

Události z filmových pláten a obrazovek, na nichž miliony lidí sledují seriálovou produkci Netflixu (210 milionů předplatitelů), HBO (65 milionů) či Amazon Prime (200 milionů), se prolínají s reálnými životy. A jistá rozpačitost ohledně definice skutečného vládne i díky porovnání se životy, které žijeme na Facebooku (2,9 miliardy aktivních uživatelů), Instagramu (1,4 miliardy), YouTube (2,3 miliardy) nebo na WeChat (1,3 miliardy).

V roce 2021 oznámila společnost Facebook změnu názvu a také konceptu svého fungování. Nový název Meta a koncept metaverzum, v němž se má prolínat virtuální a fyzická realita, mnohým připomněl scény z filmové série Matrix, jejíž první díl se objevil na plátnech kin v roce 1999. Klíčovým momentem snímku, inspirovaného kanonickými díly science fiction, je probuzení hlavního hrdiny ze simulace, kterou považoval za realitu.

Diskuse o povaze reality se zároveň přenesla z filosofických a teoretických spekulativních výšin do prostředí internetových diskusí i s jejich překotnou dynamikou.

Atraktivita hypotézy simulace se v tomto světle nejeví nijak překvapivá. Mediální prostor je zaplaven obsahy ovlivňujícími veřejné mínění a generovanými buď lidskými námezdníky (označovanými jako trollové) anebo čím dál častěji boty, virtuálními roboty. Mezi zprávy o událostech ve světě začínají čím dál častěji pronikat takzvané fake news, které sice ještě nedosáhly úrovně nerozpoznatelnosti, ta se ale blíží mílovými kroky.

V roce 2020 například výzkumníci z americké MIT vyrobili pomocí technologie deep fake video, v němž Richard Nixon předčítá projev, který měl v roce 1969 připravený pro případ, že by se přistání na Měsíci nezdařilo. Takový typ naprosto realistického „bezešvého“ videa může zjevně pozměnit podobu lidských dějin, zvlášť když vezmeme v úvahu popularitu konspiračních teorií.

Všechno to odkrývá naivitu pohledu, v němž by bylo možné jasně rozlišit, co je skutečné a co fiktivní; co je pouhý příběh. Příběhy totiž mají a vždy měly kauzální sílu. Nová je pak rychlost a hustota propojení informační sítě: to, co se na úrovni smýšlení a chování individua může jevit jako drobná odchylka, získává sílu uragánu, pokud se díky vazbám poskytovaným sociálními sítěmi jednotlivci spojí. Navíc je jasné, že narativy, tedy jakési kostry vyprávění, které obsahují prvek kontroverze a konspirace, jsou oproti běžným příběhům asi jako motorový člun proti pramici.

Když teoretik nových médií Marshall McLuhan označil v šedesátých letech 20. století svět propojený sítí masmédií za globální vesnici, možná si neuvědomil, že dominantním informačním formátem vesnice jsou drby, které se šíří ne přesto, ale právě proto, že bývají s realitou spojeny jen velmi tenkými pouty a že se mnohem spíše spojují s pudy, které spočívají pod úrovní vědomí a rozumové kontroly.

Netrvalo dlouho a provozovatelé sociálních sítí, tedy v podstatě největších impérií naší doby (sociální psycholožka Shoshana Zuboffová tvrdí, že Facebook je v přepočtu na počet obyvatel Země největší říší lidských dějin), zjistili, že emoce jako strach a vztek šíří informace nepoměrně rychleji – čehož se dá využít jak k prodeji reklamy, tak ke kontrole globálního toku informací, potažmo k politickému, ekonomickému nebo třeba kulturnímu vlivu, a to v nebývalé míře.

Zmatek ohledně pravé reality panuje jak v reálném (sic!) světě, tak v popkultuře, například ve filmové tvorbě Christophera Nolana. Jeho snímky jako Počátek (2010) či Tenet (2020) pracují s velmi sofistikovanou verzí zmatení – v případě Nolanovy tvorby navíc nejde jen o nejistotu ohledně pravosti reality, ale také o deformaci času, prostoru a klasické kauzality.

Ilustrací provázanosti světů je mimochodem vliv Počátku na architekturu současné umělé inteligence. Mem We Need to Go Deeper, což je původně citace z filmu, se stal inspirací pro tvůrce neuronové sítě zaměřené na rozpoznávání objektů a analýzu obrazu. Určitý typ vztahu úrovní složitého systému popsaný v Počátku se tak propisuje do algoritmu současného světa.

Děj nebo spíš možná struktura či architektura filmu Počátek se vyznačuje ztrátou základní reality, do níž se člověk může vždy vracet a jíž si může být jistý. Je to architektura snu ve snu – probuzení zde neznamená, že jste zpátky ve své posteli, ale spíše to, že byste se měli co nejrychleji zorientovat v pravidlech nové reality. Moment „probuzení“, leitmotiv dějin filosofie a veškerých spirituálních strategií, tak ztrácí funkci, kterou měl ve světě založeném na protikladu pravdy a iluze.

V tomto světě, který se pro nás stává minulostí, byly bytí a nebytí, pravda a nepravda jasně rozlišitelné – ať už empirickými metodami, anebo prohlédnutím, vhledem do „ideální“ skutečnosti: probuzením.

Pro dynamiku dějin západního myšlení je důležité, že vždy, když jeden přístup na škále mezi racionalismem a idealismem převládl, působil ten druhý jako osvěžující, osvobozující impuls myšlení. Ať už se však filosof v historii západního myšlení přikláněl k jakékoli metodě, jedna věc byla společná: potřeba pevného bodu.

Takový pevný bod hledal i René Descartes považovaný za zakladatele novověkého, vědeckého způsobu myšlení. Karteziánské Meditace jsou příkladem hledání nezpochybnitelného základu pravého poznání.

V přísné introspekci založené na pochybování o všem, o čem se pochybovat dá, dochází Descartes k názoru, že Stvořitel je jistě dobrý, ale vždy je tu možnost působení zlovolného démona, který by vytvořil pouhé zdání reality a zasadil nás do něj s tím, že jde o skutečný svět. Jak bychom něco takového mohli s naprostou jistotou vyloučit? (Descartes dokonce zmiňuje otázku, jak si můžeme být jisti, že lidé, co chodí po ulici, nejsou automaty.)

Karteziánské řešení této otázky je elegantní a z hlediska dějin myšlení velmi efektivní. Ať už se nacházíme v říši iluzí, v realitě, či ve snu, můžeme si být jisti, že jsme – přesněji řečeno, že pochybujeme: myslíme, tedy jsme (cogito ergo sum), a to je náš pevný bod.

Hledáte-li výrazný karteziánský moment naší doby a zároveň zdroj globálního posílení víry v myšlenku simulované lidské existence, najdete jej v interview, které vedl v roce 2018 Joe Rogan s Elonem Muskem (mimochodem před třemi týdny vyhlášeným časopisem Time osobností roku). V uvolněné atmosféře vyprávění o Muskově pohádkovém úspěchu a bohatství, ale i klukovské zvědavosti a celoživotní tendenci věnovat se věcem, které jsou zábavné a vzrušující, dospějí do momentu, kdy se Musk ptá: „Kde jsme, když jsme ve virtuální realitě?“ A odpovídá si: „Nejsme nikde.“ Jinými slovy, jsme opět očesáni na pevný bod našeho já pružně se pohybujícího mezi světy.

Když se momentálně druhý nejbohatší muž planety (podle časopisu Forbes), který si mohl dovolit poslat na oběžnou dráhu Marsu červený sporťák za zvuků skladby Davida Bowieho Space Oddity, zamyslí nad povahou reality, není vlastně příliš překvapivé, že dospěje k názoru, že celý vesmír by mohl být simulací.

Musk vychází z pozorování závratně rychlého vývoje virtuálních a herních simulovaných prostředí. Jestliže jsme dosáhli takové úrovně za tak krátkou dobu a jestliže vezmeme v úvahu stáří vesmíru, je pravděpodobné, že existovaly nebo existují jiné vyspělé civilizace a ty velmi pravděpodobně vytvořily něco jako simulované prostředí; a potom je poměrně značná pravděpodobnost, že jsme součástí právě takové simulace.

Domnívám se ale, že klíčovým a opomíjeným momentem vztahujícím se k tomuto konkrétnímu rozhovoru, postavě Elona Muska a hypotéze simulace, je povaha samotného Muska.

V rámci rozhovoru například prohlásil: „Pokud tedy předpokládáte vůbec nějakou míru zlepšení, pak se hry stanou nerozeznatelnými od reality, nebo civilizace skončí. Jedna z těchto dvou věcí se stane. Proto jsme s největší pravděpodobností v simulaci.“ Nebo: „Považuji za vysoce pravděpodobné, že pokud jsme simulací, je existence mimo simulaci opravdu nudná, protože proč byste dělali simulaci nudnou? Simulaci byste vytvořili mnohem zajímavější, než je základní realita.“

Tohle je mysl hráče. Mysl podobná, ne-li stejná jako mysl miliónů dospívajících závislých na počítačových hrách a jejich stimulujícím prostředí. Takové mysli by samozřejmě muselo připadat bezčasí dokonalé věčnosti, z níž z nějakého důvodu emanuje naše nedokonalá, dynamická, překvapivá, nebezpečná, jedním slovem zábavná realita, nesnesitelně nudné. Vezměme v úvahu, že jsou to tito velcí hráči, kdo vytváří algoritmy, podle nichž se řídí současná globální společnost.

Uměle vytvořený virus, uniklý – ať už nešťastnou náhodou spojenou s alarmující neopatrností, anebo záměrně – z čínské laboratoře, aby následně zaplavil doslova celý svět. Globální organizace napojená na prastarý tajný řád, mezi jehož příslušníky patřily a patří politické elity. Globální oteplování způsobující nevratné změny a destrukci ekosystému. Rozprašování chemikálií, které způsobují změny na tělesné i psychické konstituci. Miliardáři využívající vysílačů a mikročipů ve vakcínách k redukci lidstva. Virtuální objekty prodávané za virtuální měnu v procesu radikálně proměňujícím světovou ekonomiku. Bytosti z nitra Země, mimozemšťani, ještěří rasa ovlivňující vývoj lidstva.

Co z toho je skutečné a co je fikce? „Hermeneutika podezření“ se zakusuje sama do sebe jako bájný Uroboros.

Na přelomu let 2021 a 2022 se česká společnost výrazně polarizuje. Tečkou za společenským konsenzem bylo zřejmě rozhodnutí povolit vstup do společenských zařízení včetně restaurací pouze očkovaným (a nedávno uzdraveným). V zemi proslulé hospodskou kulturou, která rok předtím zažila bezprecedentní uzavření všech restauračních zařízení, zavládla výbušná atmosféra. Za situace, kdy část lidí přihlíží, jak se ostatní baví, a sami jsou ze společenského dění vyloučeni, se diskuse vyostřuje a extremistické póly posilují. Jakýkoli pokus o smířlivost jako by jen přiléval olej do ohně.

Rychle provedená faktorová analýza se zde shoduje s lidskou intuicí: můžeme sledovat tři skupiny, které víceméně reprezentují dva režimy vědění a přístupu k moci.

První je racionální a vyznačuje se výraznějšími obavami; v českém prostředí konce roku 2021 je můžeme souhrnně nazvat „očkovaní“. Druhá skupina je náchylnější k různým typům konspiračních teorií a klade větší důraz na osobní svobodu a odpor vůči všem vládním opatřením; pracovně je můžeme nazvat „antivaxeři“. Třetí, nejmenší skupinu tvoří pozorovatelé („skeptici“), kteří se nechtějí nechat do sporu vtáhnout a mají v nějakém smyslu štěstí, že mohou zůstat alespoň částečně stranou.

Ony dva protichůdné režimy můžeme opatrně popsat jako myšlení logické a mytické.

Logos jako pojem zakládající možnost rozumového poznání pravé skutečnosti se stal v antice protipólem mýtu. Jakkoli v sobě logické myšlení nese rysy mytického výkladu a přístupu ke skutečnosti (viz práce sociologa Bruna Latoura, odhalující některé velmi archaické vrstvy moderní racionality), je logos skutečně rivalem a následníkem mýtu jako dominantního způsobu výkladu světa.

Jeden z mnoha problémů, se kterými se v komunikaci mezi těmi dvěma velmi odlišnými skupinami potýkáme, je, že u racionálních, logických modelů předpokládáme, že budou přesné a že budou mít výsledky: v tomto případě dobře zmapované kauzální vztahy, predikce budoucího vývoje a z nich vyplývající jasná pravidla. To je ovšem téměř nemožné, protože pandemie je příklad jevu, který je mnohem rychlejší a složitější, než jsme zvyklí. Propojuje řadu úrovní: biologickou, sociální, mediální, geopolitickou, ekonomickou či psychologickou, abychom vyjmenovali aspoň některé.

Mohli bychom použít spíše pojem hyperobjekt filosofa Timothyho Mortona, označující něco, co z povahy věci přesahuje možnosti našeho poznání. A protože hyperobjekt vnímáme vždy nutně omezeně, a navíc disponuje jakousi „spirituální“ silou, je poměrně těžké odlišit jej od nějakého mocného démona či boha ovlivňujícího lidské záležitosti.

Mortonův koncept představuje spíše mez racionálního myšlení a klidně bychom namísto hyperobjektu mohli použít pojem egregor, tedy starý alchymistický výraz pro entitu zrozenou z koncentrované energie mnoha subjektů, sice „pomyslnou“, ale se zcela reálnou kauzální silou.

Myšlení, které jsme pracovně nazvali mytickým, bude k racionalitě přistupovat se základní nedůvěrou, kterou nezvrátí žádný odborník ani žádné grafy a vizualizace – tato nedůvěra má ovšem historicky podložené kořeny a lze ji přirovnat k oné vzrůstající nedůvěře ve „velké příběhy“ dějin tak, jak ji definovala postmoderna po druhé světové válce. Je také evidentní, že k tomuto typu myšlení mají sklony lidé s nejmenším podílem na moci. Poznání, které ho zakládá, je prosté: struktura myšlení je strukturou moci.

Mýtus na rozdíl od logu dává člověku osobní smysl a místo ve světě. Abstraktní, redukcionistické a elitářské racionální systémy naopak přestaly tuto funkci plnit, jak ukazuje například filosof Edmund Husserl ve své Krizi evropských věd.

Víra v konspirační teorie naplňuje hluboké, typicky nevědomé touhy po samostatnosti, které se nám v běžném provozu nedostává; člověk je naopak nějakým typem prvku systému. A zároveň touhy po pospolitosti: člověk se stává členem jasně vymezené skupiny spojené příběhem, zatímco ve skutečnosti se bude potýkat spíše s pocitem osamění intenzifikovaném uzavřením veřejných prostorů v čase pandemie. Celé to pak funguje na úrovni, kterou bychom asi nejlépe popsali jako archetypální – s čímž souvisí jak polarizace, tak fascinace „strašidelnými“ obsahy (viz stínové postavy zlovolných mocností spojených s politickou korupcí a ekonomickým útlakem).

Polarizace společnosti je tedy hluboce zakořeněná, operuje s nevědomými obsahy i postoji a poskytuje ideální prostředí pro hru s názvem „rozděl a panuj“.

Jak tedy jednat? Kde můžeme najít svůj pevný bod, výchozí stanovisko? Pokud bych měla definovat to své, udělala bych to asi takto:

Zaprvé, žádný jediný správný pevný bod není. Je mnoho pevných bodů a z každého z nich vychází výklad světa, který je do určité míry konzistentní, ale nikdy není kompletní.

Zadruhé, každý nástroj s sebou nese možnost selhání, nehody – stejně jako vynález letadla znamená, že vzniká možnost leteckého neštěstí, je nástroj racionality spojený s nebezpečími pro ni typickými: například přílišná abstrakce či nedostatek empatie.

Sociální sítě mají svá rizika. To, co musíme vytvořit, není jednorázová ochrana, ale spíše imunitní systém, nastavený tak, aby pružně reagoval i na nebezpečí, která ještě nezná, aby je správně detekoval, a nezaútočil přitom na sebe sama (viz autoimunitní poruchy).

Zatřetí, prostor i čas mohou být chápány jako iluze, to jim ale neubírá na skutečnosti. Právě toto je v argumentu simulace zásadně špatně. Jsme bytosti, které se vyvinuly v čase a prostoru, právě v tomto konkrétním světě a ve společenství ostatních lidí – minulých, přítomných a (v myšlenkách, snech či plánech) i budoucích. Jakkoli můžeme za určitých okolností a za použití určitých nástrojů „nahlédnout za realitu“, vůbec nic to nemění na tom, že tento svět a my v něm existujeme – a čím více jsme v něm svobodní, tím více za něj přebíráme odpovědnost („špatné svědomí“ spojené s neochotou nebo nemožností převzít za své činy odpovědnost vede k výčitkám, psychickému nekomfortu a agresivitě).

A konečně začtvrté, naše poznání světa je modelem, je to jeho povaha. To, co vytváříme, jsou stále lepší modely světa. Říkejte si tomu simulace, ale nepřišli jste s ničím novým: jsme a vždy jsme byli obyvateli více světů.