Článek
Inspirací k vašim Zlodějům se staly skutečné případy lidí, kteří dál nelegálně pobírali důchody svých rodičů i po jejich smrti…
V Japonsku jsou podobné praktiky hojně kritizovány, stejně jako se nehezky píše o rodičích, kteří své děti učí krást v obchodech – tak jako postavy v našem filmu. Samozřejmě, zaslouží si to odsouzení. Ale popravdě nechápu, proč nás tyhle malé prohřešky rozčilují o tolik víc než to množství skutečně velkých a závažných podvodů, které se děje všude kolem nás.
Po zemětřeseních roku 2011 se navíc v Japonsku silným tématem stala důležitost rodinných pout. Chtěl jsem ho prozkoumat – tím, že se budu věnovat rodině, kterou stmeluje společný zážitek spojený se zločinem. Úplně na začátku mě napadl jednoduchý slogan: K sobě nás poutaly jen zločiny.
Vy pro své hrdiny máte opět hodně sympatií. Odhalení jejich minulosti diváka zasáhne o to víc, že postavy dlouho sleduje a vytváří si k nim vztah.
Mám pro ně sympatie – ale zároveň spáchaly zločin. Ty klíčové otázky znějí: Můžeme je soudit? Můžeme je milovat? Nebo bychom je mít rádi neměli? Doufám, že publikum bude právě o tomhle přemýšlet.
Ten film je přecpaný věcmi, které se mi posledních deset let honí hlavou. Jde o zamyšlení nad tím, co vlastně znamená rodina, o příběh muže, jenž se snaží být dobrým otcem, i dospívajícího chlapce, který se ve svém otci zklame, když zjistí, že se na něj nemůže vždycky spolehnout. To jsou všechno témata, která se dřív nebo později dotknou nás všech, a tak ač sledujeme velmi specifickou rodinu, není složité se s ní identifikovat.
Váš předchozí snímek, krimi thriller Třetí vražda, měl premiéru loni na festivalu v Benátkách. Neříkal jste tehdy, že nechcete být zaškatulkován coby autor rodinných dramat?
Říkal. Ale nemám pocit, že jsem se vrátil ke stejnému typu filmů, které jsem točil dřív. Můj pohled na rodinu se mění, tak jako se měním já sám. Poslední roky jsem se soustředil především na intimní portréty a pro mě hluboce osobní záležitosti – a vznikla z toho rodinná dramata. Zčásti to bylo proto, že jsem ztratil oba rodiče a sám se stal otcem, což je obojí razantní životní změna. Potřeboval jsem to zpracovat, i jako filmař. Od Třetí vraždy jsem se rozhodl tu intimní perspektivu pozměnit. Přestal jsem se soustředit jen na to, co se děje uvnitř rodiny, a začal mě zajímat bod setkání mezi ní a společností i napětí, které z toho střetu vzniká. Společnost rodinu ze Zlodějů odsuzuje, oni ale zase mohou pochybovat o společnosti, která je odmítá, aniž by byla schopna vytvořit podobně vřelé prostředí.
Sociální aspekt do snímku vnáší i skutečnost, že protagonisté žijí v chudých poměrech. To je pro současné japonské filmy neobvyklé, většinou se soustředí na střední třídu.
Je pravda, že japonských snímků o lidech na okraji moc nevzniká, určitě ne tolik jako kdysi, když ještě točil třeba Šóhei Imamura, který tady v Cannes vyhrál hned dvakrát. Rodina z mého filmu se snaží dělat všechno pro to, aby na společenském dně neskončila, byť se kvůli tomu často ocitá za hranicí zákona. Zuby nehty se snaží udržet v komunitě, do níž by ráda patřila. Jenže jakmile z té jejich fasády odpadne kousek omítky, zhroutí se rychle celý dům.
Hirokazu Koreeda
Stejně jako ve svém snímku Nikdo to neví zkoumám rodinu, která je společností nějak trestána, je to jedna z těch, které pravidelně vídáme ve zprávách.
Chtěl jsem Zloděje natočit jako takovou emocionální houpačku. A tou silnou emocí mohl klidně být i hněv vůči sociální nespravedlnosti. Jenže mým záměrem nebylo popsat život marginalizovaných členů společnosti. Chtěl jsem si na tu rodinu posvítit z jiného úhlu, ukázat citové bohatství, které leží za těmi krádežemi… Jako dítě jsem mimochodem vyrůstal v podobném domě, v jakém žijí oni, i já spal ve skříni. Schovával jsem si tam své poklady a učebnice a z toho stísněného prostoru jsem vnímal a poznával svět dospělých. V obchodě jsem ovšem nikdy nic neukradl.
Na své hrdiny pohlížíte s něžností. Bez ohledu na to, že žijí v chudém prostředí.
Beru to jako kompliment. Dívka z té rodiny pracuje coby striptérka a naváže vztah se svým zákazníkem. Ta romance je tedy falešná, přesto obsahuje pravdivý cit. I celá ta rodina je vytvořena uměle, ale jejich city k sobě navzájem jsou skutečné. Mí hrdinové už pravděpodobně nedostanou šanci žít znovu pohromadě. Ale ten půlrok, co fungovali jako rodina, zůstane v jejich vzpomínkách jako něco velmi hodnotného.
Jak byste popsal svou pozici v rámci japonské kinematografie? Z evropského pohledu se dost vymykáte.
Japonský studiový systém nedává prostor původním příběhům, preferuje adaptace. Nepodporuje autorské filmy, režiséry, kteří si své snímky jako já i píšou a stříhají. Proto jsem podobně jako Takeši Kitano a pár dalších nezávislých filmařů nucen pracovat s mnohem menším rozpočtem. V tomhle je možná ta unikátnost. Ale podívejte se do Číny, nemohl jsem uvěřit, když mi tady v Cannes kdosi říkal, že jeden z největších čínských režisérů současnosti Čang I-mou tam patří v podstatě k undergroundu.
Adaptace příliš netočíte. Mají ale vaše filmy i tak vztah k japonské literatuře? Vnitřním klidem a poeticko-realistickým vykreslením rodinných vztahů mi připomněly například román Jasunariho Kawabaty Hlas hory.
Miluju filmovou adaptaci té knihy od Mikia Naruseho, zasazenou do Kamakury, kde se odehrává i má Naše malá sestra. Takže nepřímý vliv na mě možná měla.
Před natáčením Zlodějů jsem na film myslel jako na mýtus a hledal způsob, jak v něm najít a vybudovat poezii. I když jde o realistický snímek, chtěl jsem popsat poezii člověka. V tom mi dost pomohla hudba, zachycující fantazijní část příběhu, a Rjúto Kondó, který svou kamerou dokáže interpretovat příběh i postavy.
Příště prý budete točit ve Francii s Catherine Deneuveovou a Juliette Binocheovou…
Zatím to ještě není jisté. Ale chtěl bych si zkusit něco natočit mimo Japonsko. Mají o mě zájem ve Francii a v Jižní Koreji. Byla by to zajímavá zkušenost, ponořit se do jiné kultury a jazyka a zjistit, jestli v jejich hranicích zvládnu udělat film. Je to pro mě důležitá výzva.
Jak se letos cítíte na festivalu v Cannes, když už jste tu byl tolikrát?
Lidé si někdy myslí, že po sedmi pozvánkách do Cannes už nejste vzrušený, nadšený nebo nervózní. Ale tak to není. Poprvé jsem sem přijel v roce 2001, kdy mi bylo kolem třiceti, dnes je mi přes padesát, jsem jiný člověk, než byl ten mladík. A pokaždé dorazím s novým filmem, novým štábem, novými herci, aspoň některými. Vždy jde tedy o novou zkušenost. Moc mě to tu těší. Pokaždé si říkám, že se mi asi povedlo natočit film, za který se nemusím stydět, když ho tady promítají.
