Ekologická modernizace nás nespasí, říká německý politolog Ulrich Brand

O „imperiálním způsobu života“ jsme se spoluautorem Markusem Wissenem začali přemýšlet během ekonomické krize 2008. Tehdy už se vědělo o ekologické, klimatické krizi, ale odpovědi na ekonomický propad vypadaly, jako by neexistovala. Byly fosilní, patřily do starého světa. Ikonickým příkladem bylo takzvané šrotovné, kdy německá vláda povzbuzovala občany dotací, aby se zbavovali starších, ač funkčních aut, a kupovali si nová. Šlo o podporu starého dobrého automobilového průmyslu…

Snažili jsme se přijít na to, jak a proč jsou ekonomické struktury vepsány do našeho každodenního života. Proč tu není jen produkce aut, ale také touha mít auto, mít stále větší auto.

Náš hlavní argument je, že naše spotřeba a každodenní životy jsou založené na levných zdrojích, levné práci a následně levném zboží, které jsou odjinud, z daleka – velmi často z globálního Jihu, zejména pokud jde o nerosty, fosilní paliva, kovy; ale mnohdy také z jižní, střední a východní Evropy, často jde o levnou práci lidí z Východu.

„Imperiální způsob života“ asi mnohým navozuje imperialismus a může to mást. Ale imperialismus vlastně znamená „užití síly ke kontrole jiných území a trhů“. Filosofové Toni Negri a Michael Hardt přišli s popisem neformálního globálního impéria, role korporací a podobně. Nás ale zajímalo spíše to, jak se imperiální vztahy otiskují do běžného života. Třeba do toho, že se nestaráme, odkud pocházejí součástky do našich aut nebo mobilních telefonů, jak se produkuje levné maso a tak dále.

Ano, a ještě spíše to platí o západní Evropě. Poválečná masová výroba zásadně zlepšila lidem z pracující třídy životy. Poprvé se významně rozšířily sociální pojištění a penze. A ano, je pravda, že i o globálním rozšíření obchodu můžeme mluvit jako o kosmopolitismu zdola, ne snad o globálním uznání druhých skrze globální občanství v duchu Kanta, ale o globálním uznání skrze zboží. Je to uznání skrze mezinárodní dělbu práce, co umožnilo třem stům milionů lidí v Číně během posledního čtvrtstoletí vystoupat na životní úroveň, jaká byla ještě pro předchozí generaci nemyslitelná. Do jisté míry lze podobně mluvit i o východní Evropě před rokem 1989 a po něm.

Vždy to ale má svou cenu. Ze svobody a emancipace se stane nutnost, které se nelze vyhnout.

Podobný je příběh rozvoje, z něhož se stal nátlak na chudé země, aby následovaly cestu těch bohatých. Hodně se věnuji Latinské Americe a rozvoj tam znamená především tlak na těžbu zdrojů: mědi v Chile, ropy v Ekvádoru, ale také zprůmyslněné zemědělství v Brazílii. To vše samozřejmě generuje příjmy, z nich je ale v podmínkách kapitalismu velká část populace vyloučena.

Rozvoj znamená přejímat západní model, který je ale globálně neudržitelný. A proto je nutné hledat alternativu, spravedlivější organizaci naší ekonomiky.

Přijímám významnou roli trhu. Nechci centrální plánování. Nicméně trh se neorganizuje zdola. Je to hlavně mocenský vztah a klíčovou roli zde hrají velké zájmy, zájmy na zisku a akumulaci kapitálu. Mně jde o to jej korigovat institucemi a veřejnými infrastrukturami, jež zohlední zájmy, které tímto druhem moci nedisponují.

Lidé se bojí změn. Proto dnes roste popularita krajní pravice. Potřebujeme jim nabídnout srozumitelnou a přijatelnou alternativu. Oproti „imperiálnímu způsobu života“ prosazujeme „solidární způsob života“, což znamená umožnit lidem pomocí společenských infrastruktur žít dobrý život.

Ano, změnilo se společenské vědomí a elity na to reagují. Provádějí ale to, co Antonio Gramsci označil za „pasivní revoluci“, snaží se osvojit si požadavky hnutí pro své cíle.

Pro mě to ztělesňuje elektroauto – bude se dál pokračovat v nákladné spotřebě, často na úkor přírody, například vodních zdrojů v chudších zemích, ale tato spotřeba bude rámována jako „klimaticky příznivá“.

Reálnou tvář této ekologické modernizace vidíme i na nové dohodě EU a latinskoamerického Mercosuru, která opravdu není „partnerstvím“, jak to nazývají evropští politici. Dál pokračuje přesun nerostů, masa a sójových bobů do Evropy, jen se to rámuje novými slovy.

Problém je hloubka krize, v níž jsme. Ekologická modernizace ji navíc spíše prohlubuje, protože posiluje poptávku po energii. Vypráví se nám, že fosilní zdroje energie jsou nahrazovány těmi obnovitelnými, ale ve skutečnosti roste poptávka po obou. Rok 2023 bude rokem největší produkce energie z obnovitelných zdrojů, ale také rokem největší produkce energie z fosilních zdrojů v dějinách.

Příklad za všechny. V březnu 2022 se otevřela továrna Tesly v Německu. V té době došlo vinou války na Ukrajině k přerušení dodávek plynu z Ruska. Jenže produkce elektroaut je energeticky velmi náročná, a tak ta továrna začala odebírat elektřinu z uhelných elektráren ze Saska, které se už měly odstavit.

Ekologická modernizace může vypadat jako dobrý kompromis mezi hospodářským růstem a ohleduplností k přírodě, ale ve skutečnosti jen prohlubuje krizi. Zelený kapitalismus vyžaduje příliš mnoho zdrojů na to, aby byl schopen globálně naplnit své cíle.

Jeho úspěch je velmi nepravděpodobný, nechci říct úplně nemožný. V některých odvětvích se vize zeleného kapitalismu může naplnit, ale jen stěží to bude fungovat jako celek.

Další verzí by byla autoritářská stabilizace „imperiálního způsobu života“ – vezměte si jako příklad Trumpa nebo Bolsonara. Součástí tohoto přístupu je popírání klimatické změny a snaha pokračovat ve fungování průmyslu založeného na fosilních palivech, jako by se nic nedělo.

Třetím scénářem je kolaps, ne ve smyslu apokalypsy, ale ve smyslu narušení základních infrastruktur, ať už kvůli záplavám, či naopak suchu.

Čtvrtým scénářem je zmíněný „solidární způsob života“.

Je založený na tom, že lidé chtějí žít solidárně. Zároveň však nebere solidaritu jako projev lidské dobroty, ale především jako podobu vztahů, která nám umožní žít dobře bez toho, aby to bylo na úkor druhých nebo přírody.

Aby solidarita mohla fungovat, musí se vepsat do struktur fungování společnosti. Nejde jen o meziosobní solidaritu. Solidární systém dopravy omezí auta pouze na nezbytné množství. Solidární potravinový systém znamená především potraviny z ekologického zemědělství, primárně regionálního. Neznamená to, že se nebude prodávat káva, ale odbourají se vykořisťovatelské vztahy, které dnes k produkci kávy patří.

Tady do hry vstupuje stát. Ne jako orgán centrálního plánování, ale jako hlavní zdroj pravidel a organizátor veřejného sektoru. Stát, který ručí za vzdělávací, zdravotní i jiné systémy. Prosazování solidárního způsobu života musí jít zezdola, ale musí mít oporu také v institucích.

A budeme potřebovat rovněž reorganizovat světový trh a mocenské struktury s ním spojené, aby se solidární způsob života mohl prosadit též v Argentině, Kongu, Bolívii nebo v Číně.

Pro země jako Německo, Rakousko a možná i Česko je fragmentovaná ekologická modernizace něčím, co je už v pohybu. Zda dojde i k autoritářské stabilizaci, je politická otázka: bude záležet na výsledku politických bojů.

Především se ale nemůžeme tvářit, že jde o dvě odlišné věci, že tu na jedné straně máme ekologické zápasy a na straně druhé boje proti autoritářství a za demokracii. Velmi úzce to spolu souvisí.

Pokud nebudeme mít slabší a zranitelné lidi takříkajíc „na palubě“ v rámci společensko-ekologické transformace, pokud nedostanou nabídku na dobré podmínky změny, získá si jejich přízeň krajní pravice.

Klimatická krize předjímá další krize: uprchlické, ekonomické. Neumíme si ani představit, kolik peněz bude muset jít v dalších desetiletích do napravování různých ekologických průšvihů, a tedy nikoli do vylepšování životních podmínek, ale do předcházení nejhoršímu a do adaptace na důsledky ekologických problémů.

Osobně se snažím obě perspektivy propojovat. Myslím, že se potřebujeme vrátit k Marxově metafoře „látkově výměny“ mezi společností a přírodou. Problém většiny hnutí spojených s nerůstem, tedy ukončením ekonomického růstu, podle mě spočívá v tom, že se příliš orientují na malé komunity a alternativy v jejich rámci. To je moc pěkné, jak ale prosadit nerůstovou perspektivu jako udržitelný model pro celé Rakousko, pro celé Německo, pro celou Evropu?

Jestliže tu máme EU, je zcela legitimní žádat v jejím rámci o kompenzace. Potřebujeme i debatu, na jakém základě rekonstruovat evropský automobilový průmysl. Ekologická transformace nesmí jít na úkor pracujících.

Zároveň musíme promýšlet kompenzace pro globální Jih. To nestojí proti sobě. Socioekologická transformace musí být spravedlivá i únosná. Musí stát na vyřešení celé řady otázek – a jednou z nich bude, jak jen nepřesouvat ekologické problémy do jiných zemí.

Problém oné levicové vlny spočíval v tom, že vycházela z odporu k neoliberalismu, ale zároveň se protnula s boomem poptávky po nerostných surovinách. Političtí vůdci jako Hugo Chávez nedokázali myslet za rámec extraktivismu, vytěžování nerostných zdrojů. Byli závislí na zahraniční poptávce a modernizovali bez toho, že by zpochybnili moc oligarchie a vyšších tříd. Nebylo to přerozdělování, ale rozdělování, protože peníze byly k dispozici z prodeje nerostných surovin.

Když pak klesla poptávka a ceny surovin na mezinárodních trzích, znamenalo to také krizi tohoto modelu vládnutí. Střední třídy, které z dosavadních příležitostí profitovaly, se obrátily proti nižším třídám, s nimiž se v momentu krize už nechtěly dělit, a pravice jim nabídla alternativu. Nepříliš uspokojivou, jak ukazuje aktuální návrat k levici.

A řekl bych, že levice už je dnes poučená, že usiluje o skutečné přerozdělení bohatství a moci, nejen o rozdělování příjmů z nerostných surovin. Vkládám velké naděje do nových vlád v Kolumbii i v Chile. Vycházejí ze sociálních hnutí, chtějí řešit otázku moci a berou vážně též ekologické otázky.

Řešení socioekologických otázek se ale týká i dalších zemí. V srpnu třeba proběhlo referendum o těžbě ropy v Ekvádoru, iniciované hnutím mladých lidí, a většina rozhodla, že odmítá těžbu, která by poškodila přírodu v amazonském pralese.

Ano. A levice se tu utkává nejen se zájmy majetných elit, které často kontrolují média, ale také se „zdravým rozumem“ daných společností. Ten totiž jako každý „zdravý rozum“ tíhne ke konzervativním postojům, k pocitům, že tyhle změny ve prospěch chudých nebo žen jsou „už moc“. Přesto ale cítím v souvislosti s Latinskou Amerikou silnou naději v lepší zítřky.