Einstein v Praze. O knize Michaela D. Gordina

Jiné západní návštěvníky naopak tato „exotika“ lákala. Například britský básník a kritik Arthur William Symons ve slovanských Pražanech počátku 20. století našel „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“.

Jedním z nejslavnějších přechodných obyvatel Prahy byl bezesporu Albert Einstein. Přestěhoval se do ní roku 1911 i se svou první manželkou Milevou a dvěma syny, aby zde působil jako profesor teoretické fyziky na německé univerzitě. V Praze ale vydržel jen šestnáct měsíců.

Jaký jeho pobyt byl, co znamenal pro jeho budoucí život i jak se později vyvíjely jeho vztahy k českým zemím, zevrubně líčí kniha Einstein v Čechách (přeložil Jiří Kasl, Argo 2022), jejímž autorem je Michael D. Gordin, slavista a profesor dějin vědy na Princetonské univerzitě, jenž se obecně zaměřuje na dějiny vědy v Rusku, ve střední Evropě a v USA.

Gordin je autorem několika knih, mimo jiné titulu Scientific Babel o historii používání různých jazyků ve vědách před globálním prosazením angličtiny.

Jak se tedy člověk považovaný za největšího génia 20. století v Čechách cítil?

Bezprostřední Einsteinovy dojmy z Prahy zřejmě nebyly nadšené: „Není tady voda, kterou by člověk mohl pít bez převaření. Obyvatelé z velké části nemluví německy a k Němcům se chovají nepřátelsky. Dokonce i studenti jsou méně inteligentní a pracovití než ve Švýcarsku.“

I když Einstein připouštěl krásu zdejší architektury, lidé mu byli cizí. V dopise jednomu kolegovi psal, že mu ukáže úžasně krásné město, „město těchto barbarů“. A dodával: „Tito lidé opravdu mají zaostalou kulturu. Zatím jsem u svých kolegů neobjevil skutečné vědecké zájmy, jen jistou povýšenost.“

Gordin zdůrazňuje, že Einsteina není možné jednoduše nazývat „Němcem“: i když se v Německu narodil, po většinu života se snažil, aby nebyl považován za občana německého státu, sám psal o svém „neskrývaném internacionálním smýšlení, švýcarském občanství a židovské národnosti“. Nicméně při příchodu do Prahy zřejmě částečně přejal pocit ohrožení některých místních Němců i jejich předsudečný náhled na Čechy, například že jsou „od přirozenosti nepoctiví“.

Gordin přitom vysvětluje, že záštiplný nacionalismus byl u obyvatel Čech spíše výjimkou než pravidlem, ale Einstein se to „neměl jak dozvědět“.

I v jiných ohledech se Gordin našeho hlavního města zastává. Připomíná například, že když se Einsteinovi přestěhovali do Bernu, museli doma svítit petrolejkami; v Curychu používali plyn; zato v Praze už měli elektřinu: „Člověk by se domníval, že syn muže, který se živil zaváděním elektřiny do měst, víc ocení, jak je Praha v tomto směru na výši.“

Jistou spojkou ke slovanské Praze mohla být Einsteinovi jeho zmíněná srbská manželka Mileva Maričová, nicméně to se nestalo. Čeští obchodníci a obyvatelé města se k ní zřejmě chovali jako k německé manželce německého profesora. Případně mohla působit i implicitní hierarchie, která řadila Západem ovlivněné, „civilizované“ Slovany (Poláky a Čechy) nad politicky mocné Slovany (Rusy), a až po nich následovali všichni ostatní, tedy i Srbové.

V salonech ostatních německých profesorů pak Mileva zřejmě i kvůli svému slovanskému původu narážela na přezíravost. Ostatně ta by se dala vystopovat též u samotného Einsteina, který svůj pozdější rozvod v jednom dopise zdůvodnil i tím, že jeho nervy „už nemohly dál snášet ty roky tlaku ze strany té barbarské povahy“.

Manželství s Milevou tedy nevydrželo. Zato Einsteinův vztah k Praze a Čechám/Československu se dále vyvíjel, a to – možná překvapivě – pozitivním směrem.

Podle pozdějších svědectví na svůj pobyt v Praze vzpomínal s potěšením, či dokonce s nadšením. Také si dopisoval s prezidentem Masarykem, kterého si upřímně vážil – dokonce ho navrhl na Nobelovu cenu míru. Uzavřením mnichovské dohody pak byl pobouřen: „Je strašné, že Francie zradila Španělsko a Československo. Nejhorší na tom je, že se to krutě vymstí.“

Byť byl Einsteinův pražský pobyt relativně krátký, byl dle Gordina pro geniálního fyzika důležitý: Einstein využil toho, že v Praze nemusel vycházet vstříc žádným pevně daným očekáváním, a soustředil se na zkoumání obecné teorie relativity, takže jedna z nejpodstatnějších fyzikálních teorií všech dob „měla hluboké kořeny v příležitostech a omezeních pražského pobytu“.

Důležité také byly Einsteinovy kontakty s některými židovskými osobnostmi (jako byl filosof Hugo Bergmann), s nimiž se v Praze poznal a kteří i později ovlivňovali jeho nejednoznačný vztah k židovství. Einstein sice sotvakdy vkročil na území bývalého pražského židovského ghetta, když ale v pozdějším životě uvažoval o své složité a nestálé identifikaci s židovstvím – ať už chápané jako náboženské vyznání, sionistická filosofie, nebo jenom řada mezilidských vztahů –, „každou chvíli to získávalo pražský nádech“.

Různých témat, která kniha otevírá, je ovšem mnohem více. Najdeme v ní třeba barvité líčení rozdělení pražské univerzity na českou a německou: „Obě se dělily o Velkou aulu, Němci v sudých dnech a Češi v lichých, jak se rozhodlo losem. Na lékařské fakultě se diskutovalo o tom, komu který den připadnou mrtvoly. Studenti se rozhodli využívat podle své národnosti různé vchody.“

Jedna z kapitol přibližuje filosofické souvislosti mezi teorií relativity a logickým pozitivismem, v další se provádí takřka detektivní pátrání rozkrývající, jestli se dá kniha Maxe Broda Tychona Brahe cesta k Bohu číst jako klíčový román, v němž je ukryta i postava samotného Einsteina. (Gordin tvrdí, že nikoli, ale zato ji interpretuje jako útok na slavného satirika Karla Krause, který se s Brodem neměl rád.)

Poslední části knihy se týkají recepce Einsteinových myšlenek v Čechách (jeho posluchačem měl být i pozdější komunistický ideolog Arnošt Kolman) včetně toho, jak se jeho pobyt zapsal do tváře Prahy ve formě pamětních desek a bust.

Gordin nepíše Einsteinův životopis, takže se ani nepokouší přesně vysvětlit a psychologicky odůvodnit, proč se v Einsteinově mysli odehrávaly jeho postojové obraty; sám přiznává, že Einstein pro něj není ve všech kapitolách vždy hlavní postavou. Místo toho nechává své vyprávění rozběhnout do mnoha stran, což je umožněno i tím, že coby slavista nemá problém číst dobové české prameny.

Postupně tak skládá a oživuje mozaiku Čech v kontextu celoevropského vědeckého a kulturního dění první poloviny 20. století. Prahu vykresluje jako místo zmítané mnoha rozpory a napětím, z něhož většina významných německojazyčných osobností odcházela (kromě těch, kteří si slovy germanisty Petera Demetze zachovávali prestižní místa v novinách, „byli nevyléčitelně nemocní nebo příliš staří na stěhování“).

Přesto a přes Einsteinovu prvotní nespokojenost nicméně z Gordinova vyprávění rozhodně nevyvstává obraz Prahy jako barbarské periferie, ale v jistém smyslu jako jednoho z dynamických duchovních center tehdejšího světa.