Dvojnásobný laureát cen Magnesia Litera Miroslav Hlaučo: Bez humoru nikdy nepochopíte svůj život

Neměl. Já jsem po sobě dokonce ani pořádně nečetl rukopis, jenom jsem to prolítl, abych opravil čárky. To víte, nezkušený debutant. Kdybych ho naopak poctivě několikrát pročetl, možná bych deset procent proškrtal. Ale na to jsem přišel až teď, když jsem dělal úpravu pro Český rozhlas, při které jsem musel vypustit ne desetinu, ale prakticky půlku.

Nejdřív trochu, když jsem se musel vzdát i motivů, které jsem považoval za funkční, ale nakonec jsem měl pocit, že je to k dobru věci, takže ne, nebolelo, jen trochu štíplo, jako dezinfekce.

Mám dobrou paměť, takže jsem věděl, co hlavně potřebuju zachovat. Námět k Letnicím jsem si ostatně vymyslel před pětatřiceti lety a byl jsem schopen ho celou dobu nosit v hlavě. Navíc nepotřebuju psát pravidelně. V případě Letnic vznikla první kapitola, pak měsíc nepřibyla ani čárka, druhá kapitola, dva měsíce nic…

Až potom se to rozjelo­. A to mezidobí od přijetí knížky k její publikaci jsem využil k tomu, abych napsal jinou, kterou ale naopak ještě vydávat nechci, protože tu jsem si naopak už pročetl pečlivě – a přišel na to, že jsem ji měl napsat jinak. Každá zkušenost je dobrá. Do kamen nepůjde, zatím je zasunutá v šuplíku; a až se mi bude chtít, přepíšu ji. Ale jsem schopen text i zahodit, nelpím na něm.

Jsem sebou rád v profesi i v literatuře. Pokud bych něco měnil, pak snad nějaká rozhodnutí v osobním životě, ale nechci být konkrétní, soukromí myslím není podstatné. Necítím potřebu se rozebírat na veřejnosti. To dělá spousta jiných autorů a nebudu se jim do toho plést. Ale abych to trochu odlehčil, kdybych nebyl sám sebou, chtěl bych být Françoisem Merlinem, spisovatelem, co ho hraje v Muži z Acapulca Jean-Paul Belmondo. Ale partnerku by mi musela dělat Jacqueline Bissetová!

Myslím si, že ano, protože můžu mít trošku odstup.

Nežeru se. Ani se nesžírám. Dělám věci proto, abych z nich měl radost a aby z nich měl radost i někdo jiný. Mám rád skrytou nadsázku, humor ne na první dobrou, jemnou ambivalenci, kdy nevíte, jak to ten člověk myslí. V literatuře i v životě.

Je. Ale pozor, ta kniha není o konci devatenáctého století, to je jen historická kulisa. Mně je padesát sedm a můj svět odchází. Jsem ještě člověkem analogové doby, kde se psalo na stroji. Člověkem, který neznal copy a paste. Zároveň tu to minulé nechci držet, bylo zřejmé, že musí odejít, až nastane čas. A to nové mě baví taky, i když se budoucnost nedá absolutně predikovat a teď se ji snad prvně v životě začínám i trochu bát. Jsem rád, že jsem zažil tenhle přerod.

To ne. Spíš že se musíme naučit žít s tím, co se nám a kolem nás děje. Že můžeme být pokorní vůči okolnostem, protože to nakonec stejně dopadne tak, jak má. Ale není to nějaká rezignovanost, jen poznání, že na některé věci jsme krátcí, což neznamená, že se za správné věci nemá smysl prát.

Věci nemusejí být takové, jaké je chceme, a už vůbec nebudou takové, jaké je budeme prosazovat na sílu. Protože na sílu ještě nikdy nikdo nic neprosadil. Rozhodně ne dlouhodobě. To si mysleli i budovatelé marxismu i Hitler, že se jim to povede.

Svět hledá cestu proti extrémům tím, že ty extrémy zkouší. Takže já se společenských extrémů nebojím. Vím, že když nastanou, tak to vyvolá nějaký protipohyb, nějakou vlnou se věci převrátí a kyvadlo se vrátí do středu. Jen na to „meziobdobí“ někteří bohužel doplatí… A proto je dobré trochu tomu kyvadlu pomoct – třeba knížkou nebo rozhovorem.

Nesedím v laboratoři, pomáhám s vývojem technologií a logistikou odběru a přepravy buněk. Mí spolupracovníci totiž dokážou naučit některé druhy buněk, zejména bílé krvinky, rozpoznávat nádorové bujení a případně ho likvidovat.

Nádor vzniká v těle velice často, ale fungující imunitní systém ho odhalí a zlikviduje. Někdy se ovšem stane, že je imunitní systém oslabený a že nezvládne nádor zlikvidovat celý nebo že to nepovažuje za prioritu.

Zbydou nějaké buňky, které přežijí. A na ně si tělo pomalinku zvykne a začne je považovat za své – a to je začátek nádorového bujení. No a já mám na starosti realizaci způsobu, jak pacientovi odebrat potřebné bílé krvinky a jak je dostat během několika desítek hodin živé do Prahy do naší laboratoře, kde se „naučí“ znovu bojovat proti nebezpečí.

Buňky dovezeme klidně z amerického Los Angeles. Které mimochodem vůbec není nejhorší, co se týče dostupnosti, tam se hodně létá. Mnohem složitější jsou destinace typu třeba Katánie na Sicílii, kam se létá jednou za den. To je pak potřeba sladit opravdu dobře.

Spíš to souvisí s mým pocitem, že někomu pomáhám. Že moje práce má smysl. Dodává mi optimismus. Pořád čtu o tom, jak tady někdo trpí, trápí se, řeší malichernosti, jako by na nich stálo všechno, a přitom žijeme ve světě, z kterého je skutečně možné mít každý den radost.

Mně třeba nikdo neusiloval o život, nikdy jsem doopravdy neměl hlad. Mohu žít, jak považuji za dobré, aniž bych musel dělat nějaké veliké kompromisy. Dokonce se můžeme podívat, kam chceme, můžeme číst, co chceme, a do toho nám pořád někdo tvrdí, jak se máme špatně.

Špatně se měli ti, co zažili druhou světovou válku, špatně je teď na Ukrajině. Moje máma je válečná sirota, za války jí zabili oba rodiče. Jejího tatínka odvedli Němci, skončil někde v internačním táboře v Polsku a už se nevrátil.

Smrt své maminky dokonce viděla. Když se pravděpodobně ruský bombardér vracel, zůstala mu poslední bomba, asi ji chtěl shodit na nádraží, ale přeletěl a dopadla na domeček, kde žili oni.

Možná i díky své práci věřím, že lidský vývoj má smysl, navzdory některým regresím. I my v něm máme smysl. Nejsme žádní paraziti na okraji světa. S tímto pocitem se potom i lépe žije i píše.

Jako chvíli, kdy lidé nabydou pocitu, že příběhy nemají smysl a že nemá cenu je vyprávět. Že přestanou rozumět poezii a nadsázce a humoru, protože pak přestanou rozumět světu a věřit v to, že v něm mají své místo a svou roli.

Mně bylo na Československu sympatické, jaká to byla fantastická „nadnárodní“ entita. V Čechách žiji pětatřicet let, Slovensko jsem neztratil, mám dva pasy i dvě národnosti, protože co je to národnost?

Je to schopnost mluvit příslušným jazykem a znát národní dějiny a kulturu? No ale já znám české reálie stejně jako ty slovenské, možná dokonce lépe než mnozí rodilí Češi. Baví mne vnímat, jak rozdílně oba národy některé společné kapitoly nahlížejí. Třeba Zikmunda Lucemburského.

Zikmund se snažil zastavit Turky a ubránit Evropu. To je důležité pro slovenský pohled na věc, z hlediska českého je tomu jinak.

Nebo si vezměte některé momenty z moderních československých dějin. Třeba situaci mezi 13. a 15. březnem 1939. Češi to vidí strašně zjednodušeně: Slováci nás zradili.

Už nevidí, že dvacet hodin před Háchou byl k Hitlerovi pozván Tiso, předtím dostatečně zmasírovaný německým velvyslancem, a Hitler mu předložil stejně hroznou variantu jako o den později Háchovi: Buď se zítra trhnete, nebo dovolíme Maďarům, ať napadnou Slovensko. Ale když se odtrhnete, Německo vám bude garantovat bezpečnost.

V Česku se navíc málo ví, že vídeňskou arbitráží, která navazovala na mnichovskou dohodu, bylo Slovensku odtrženo téměř třicet procent velice důležitého území. Celý jih a kus východu. Slováci museli uprchnout do vnitrozemí. Pak je pochopitelné, že to vnímali, jako že je Československo neochránilo.

Samozřejmě to neomlouvá věci, které se pak na Slovensku děly, ale nabízí to jiný úhel pohledu na situaci. Naopak velkým zpětným přihlášením se k Československu bylo nedoceněné Slovenské národní povstání. Po tom Varšavském šlo o druhé největší protinacistické povstání v Evropě! Navíc v době, kdy nacisti ještě pořád ovládali půlku kontinentu.

Já ty jazyky pořád vnímám jako „své“. Slovenština má možná výhodu, že jako umělý jazyk má jiný rytmus a krásně v ní znějí básně. Čeština umí zase pracovat s nuancemi anebo s historizujícím jazykem. Umím myslet v obou a v každém z nich jinak. Nejlépe se to dá poznat na překladu básní.

Sám píšu poezii, a kdyby se mě jednou někomu zželelo a chtěl by mi ji vydat, budou v té sbírce básně napsané buď česky se slovenským překladem, anebo slovensky s českým překladem. A je strašně zajímavé, že si někdy odpovídají, ale jindy vůbec.

Oba národy mají také rozdílný temperament, ale já bych v protikladu k obvyklému přesvědčení řekl, že temperamentnější jsou Češi. Slováci jsou impulzivnější, ale to je něco jiného. Češi jsou také aktivnější, víc věci postrkávají, nebo jak to říci…

Možná. V Česku se prostě víc tlačí na pilu. Taky se jako Češi možná více vyhraňujeme, možná častěji stavíme věci do konfliktu. Na Slovensku je na druhou stranu tolik mentalit, kolik údolí, jako má ostatně každé údolí úplně jiné vánoční jídlo, absolutně odlišné od toho hned za kopcem… Ale literaturu mají obě ty entity krásnou, ne?