Článek
Jak si vysvětluješ, že organizátoři Seoul Photo zvolili za hlavní téma festivalu právě českou a slovenskou fotografii?
Československo, respektive Česká a Slovenská republika mají v Koreji vynikající pověst. Prostřednictvím legionářů jsme jim poskytli obrovské množství zbraní v době povstání proti japonské okupaci, které začalo v roce 1919. To se tam učí všechny děti ve školách. Korejci znají a mají velmi rádi českou vážnou hudbu, Praha je pro ně vysněným cílem, kam by se jednou v životě chtěli podívat. Zajímavé je, že i vzdělaní Korejci nás stále vnímají jako Československo, ne proto, že by o rozdělení neslyšeli, ale protože pro ně představujeme jeden kulturní celek.
Podle jakého klíče korejští kurátoři vybírali?
Výběr byl na řediteli festivalu panu Kang Chullovi. Chtěl, aby se jednalo o autory, kteří jsou něčím výjimeční a nekopírují pouze západoevropské nebo globální trendy. Zajímali ho autoři s vazbou na historii české, resp. východoevropské fotografie. Myslím, že vybrané spojuje poetičnost, možná hravost.
Zdá se mi, že si Korejci vybrali ty, kteří se jinak v našich galeriích moc neobjevují…
V případě Václava Jiráska nebo Jana Pohribného to tak úplně nesouhlasí, ale u ostatních to asi pravda je. Možná je to tím, že jsme solitéři, osamělí bojovníci v tomto uměleckém světě. Tím pádem nezapadáme do představ kurátorů, jak má současné fotografické umění správně vypadat.
Korejci označili výstavu v Lotte Galerii, kam se česká expozice z festivalu přesunula, za post-avantgardu.
Viděl jsem ten termín poprvé v Soulu. Jde o celkem tvůrčí název, a pokud je to názor korejského kurátora, tak to je prostě jeho názor a hotovo. Sám nemám potřebu se zabývat kategorizací nebo hledáním nějakého souhrnného označení naší tvorby.
Existuje také nějaká tradiční korejská fotografie?
Až na pár výjimek jde o unifikované globální trendy, jaké můžeme vidět v americké, evropské i čínské fotografii. Co se pojmu tradiční týče, je třeba si uvědomit, že v Jižní Koreji není téměř nic starého. Je to vidět i na architektuře, to málo, co nezničili Japonci nebo korejská válka, se zbořilo v posledních pár letech pod záminkou pokroku. I chrámy nebo paláce jsou novostavby. Zároveň po odchodu Japonců byla cíleně likvidována veškerá japonská architektura. Soul je město postavené během posledních padesáti let.
Fotografická tradice se zde neměla kdy vytvořit, největším vývozním artiklem Koreje byly v padesátých letech mořské řasy, ještě v sedmdesátých zde byla prokazatelně nižší životní úroveň než v Severní Koreji.
Fotografie zažívá boom až v poslední době. Vysokých škol, kde se vyučuje, je v Koreji několik desítek a chrlí tisíce absolventů ročně. V celé zemi, která má 50 miliónů obyvatel, se prodalo 10 miliónů digitálních zrcadlovek.
Co tě na festivalu zaujalo?
Za místní fotografy byl hlavním hostem festivalu Bae Bien-U, což je autor poetických velkoformátových černobílých fotografií korejské přírody. V něčem je to blízké Sudkovi, pracuje hodně se světlem a stínem, křivkami stromů i rostlin.
Další krásná výstava se uskutečnila v Muzeu města Soulu. Český velvyslanec Jaroslav Olša totiž v Náprstkově muzeu objevil fotografie českého cestovatele Enriqua Stanko Vráze, který toto město navštívil v roce 1901. Zjistilo se, že jsou naprosto unikátní, protože téměř žádné jiné fotografie Soulu z té doby se nezachovaly.
S čím jsi na Seoul Photo přijel ty?
Vystavoval jsem svůj soubor nazvaný Fotomandaly, ručně zvětšované abstraktní fotografie. Pro mne je fotografie určitou duševní atletikou, baví mě si hrát a současně se dlouhá léta zajímám o východní výtvarné umění a duchovní učení. V tomto souboru jsem spojil vše v jedno a nechal se inspirovat tradičním uměním rituálních obrazců – mandal. Vytvořil jsem podobné obrazy s použitím klasického analogového fotografického média, čistě manuálně. Proces tvorby byl v tomto případě důležitější než výsledek.
A čemu se věnuješ právě teď, po návratu?
Kromě rodiny se věnuji ledové tříšti, zmrzlině a zenu.
