Článek
Závazným měřítkem mu byla literatura 20. století, jež dala vzniknout specifické formě náročného čtenáře, který nepochybně vzešel ze vzdělaneckého znechucení nad čtenářskou „laicizací“, kdy se gramotnost stala příliš běžnou, než aby zajišťovala patřičný společenský status.
Toto nejvyšší literární patro si již tradičně představujeme jako vrchol pyramidy, pod nímž se nachází ještě patro druhé, které lze obsadit texty solidní žánrové literatury a literárně soudného mainstreamu. Pyramidální základnu pak tvoří patro první – napěchované záplavou čistého braku a literárního bulváru.
I dnes se literární publicistika zabývá hlavně texty, které touží po výhledu z třetího patra. Jak takový vytipovat v záplavě tisíců každoročně vycházejících titulů, je – zvláště když jde o knížky debutantů a méně známých autorů – otázkou schopnosti kritikova „kvalifikovaného odhadu“: rozhoduje profil nakladatelství, obálka, anotace, skutečnost, že někdo pošle knihu do redakce literárního časopisu, apod.
Přesto se zdá, že se smysl třípatrového schématu vytrácí. Ano, problém je právě s nejvyšším, třetím patrem. Ono totiž po desetiletích, kdy se literatura domohla práva prakticky na cokoliv, je přirozeně stále těžší „šokovat maloměšťáka“ a vyrábět avantgardu. Ani generačního kritika už není potřeba. Ostatně současná mladá generace autorů jej taky nemá a „hájí“ se většinou sama, především na Facebooku. Starší kritiky pak literatura (nejen) mladších autorů spíše nudí… A nutně se nabízí i otázka, proč by média měla rezervovat svůj prostor pro něco, co má minimální společenskou/čtenářskou odezvu. Nebude nakonec lepší se z téměř vybydleného třetího patra sestěhovat do druhého? Opustit patro imitující literární výboje 20. století a podívat se tam, kde mají autoři zatím relativní dostatek čtenářů?
Herec, spisovatel a scenárista Zdeněk Svěrák
Jak zjistit, kdo bydlí ve druhém patře? Pomůžou žebříčky prodejů a hlasování. Existují totiž spisovatelé, kterým chvilková přízeň hyperkritických, literaturou překrmených neurotiků z řad „profesionálních čtenářů“ a případná „pochvalná kritika“, tedy všeho všudy dvě tři normostrany textu s jedním, nanejvýš dvěma komplimenty, nikdy nevyváží skutečnou obětavou přízeň „amatérských čtenářů“. Tu lze navíc proměnit i v kapitál, jenž má na rozdíl od domácího archívu s výstřižkem pochvalné recenze možná méně symbolickou, zato také finanční hodnotu. Takové autory lze odhalit na několika místech, následující jména a tituly vygeneroval pohled na prodejní žebříček Kosmasu, Cenu čtenářů Magnesie Litery, případně na cenu Český bestseller. Jak lze očekávat, je to jiný „top list“, než by asi dali dohromady čeští literární intelektuálové, na druhou stranu je v něm několik jmen, která bychom možná zařadili i do patra prvního.
V posledních letech se nepochybnému čtenářskému zájmu těší Zdeněk Svěrák se svými knížkami Nové povídky (2011) a Po strništi bos (2013). „Hravý didaktik“ svému čtenáři rozumí a dává mu asi přesně to, co chce; krátké povídky s konformní sazbou na první pohled připomenou dětskou knížku, což je poněkud znepokojivé ve vztahu ke čtenářským kompetencím obyvatel ČR. Svěrák taky působí trochu jako literární neurol (podobně jako za normalizace třeba Ota Pavel): potvrzuje hodnoty a zkušenosti, na kterých jsme se shodli už strašně dávno. Jeho texty se sytí dějinně ukotvenou národní každodenností, středoevropskou verzí konsenzuálního sexismu, nechybí pointy a proslulý „laskavý humor“, s nímž jsme přežili i socialismus. Stylisticky jsou Svěrákovy knihy také laskavé – jazykově civilní, ovšem uctivé, slohovkově pěkná obrazotvornost nedráždí nepatřičnostmi, péče se soustředí na vypointovaný příběh, který svou přiměřenou chytrostí udrží čtenářskou pozornost. Zkrátka se to dá číst, ač si nad tím vykladačsky moc nezamachrujete.
Dalším příkladem čtenářsky reflektovaného spisovatele by mohl být autor úspěšného Prsatého muže a zloděje příběhů (2003) Josef Formánek, který v žebříčcích posledních let zabodoval Úsměvy smutných mužů (2014). Recept na úspěch se zde skrývá již v tématu těchto Zápisků z léčebny, jak zní podtitul knihy. „Taky každá česká rodina skrývá před světem svého kvartálního alkoholika nebo hladinkáře, který si myslí, že pití je normálka.“ Téma ovšem nestačí, navíc topos léčebny a závislosti tu opravdu není nijak originální, Formánek na to jde s věcností charismatického alkáče, který už se z toho opravdu potřebuje dostat, a protože vypravěče ještě nepostihla alkoholická demence, je i vtipný.
S drásavějšími výpověďmi útočí na trh Kateřina Tučková, Petra Soukupová a Michal Viewegh. Přestože jejich romány komerčně nepropadly, zabývá se jimi i seriózní kritika, a pokud bychom jim přiznali dostatečnou míru artificiálnosti na vyšší, tedy třetí patro, pak by představovaly jeho nejkomunikativnější část. Co mají tito tři společného? Určitě jistou míru autenticity, ať už ji loví v (auto)biografickém rybníčku, na stezkách politicko-mafiánské investigace, nebo v archívech a mezi pamětníky. Než co výsledek dokonale vyprázdněného básnického střeva texty zaujmou spíše tím, že mluví tak nějak o životě, někdy banálním, jindy dramatickém. Jejich autorský záměr zdá se být vždy celkem jasný a jako čtenáři máme šanci s přečteným konfrontovat svou vlastní životní zkušenost, a to dnes není málo, zvlášť když tady má původní tvorba vždy trochu náskok před překlady.
Je-li v tomto souhrnu měřítkem čtenářský zájem, nelze vynechat ani Evžena Bočka a jeho „aristokratické“ novely. Nutně bodují humorem – sice poněkud troškovským, ale tím se to také celé vysvětluje.
Poslední čtenářskou Magnesii Literu ukořistila značně bizarní kniha ekonomického dua Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory Lumpové a beránci (2014). Vítězství tu lze nejspíš vysvětlit mechanismem hlasování, autor (zde dvojitý), který má dostatečně široké mediální portfolio (včetně početné obce fanoušků na Facebooku), snáze aktivizuje hlasy pro literární plebiscit a zároveň vyvolá (zde krajně nepatřičný) dojem, že odhaluje šokující informace o ekonomických nešvarech našeho kapitalismu. Nicméně čtenářské nadšení může být v tomto případě i diagnózou: ústřední manželská dvojice (ne, nechcete si představovat, že jde přímo o autorskou dvojici), dva neustále sexuchtiví a steaky se ládující Jánošíci, agilně odhaluje amorální finančnické spiknutí… Román obsahuje všemožnou plebejskou stereotypizaci, kterou si s českou společností snadno spojíte. Opět platí, že mí čtenáři mi rozumějí. Postavy se navíc musejí chovat krajně nepravděpodobně, aby text mohl simulovat dramatický děj, takže je ve finále jeden ze zločinců dopaden v nákupním centru pomocí injekčních stříkaček s krví, jež je údajně infikovaná, a my se dostáváme na tenoučký led nezáměrného humoru, který hrozí propadnutím do prvního patra braku. Co společensky angažovaný spisovatel tu nepochybně vítězí Michal Viewegh.
Ovšem i naše literatura má něco, co lze přirovnat ke globálně populární severské krimi. Českým „Miléniem“, přiměřeně společensky angažovaným krimi s dostatečně atraktivními postavami, prostředími a dramatickými zápletkami, není nic jiného než lichožroutí trilogie Pavla Šruta a Galiny Miklínové. Dětská literatura je tu zkrátka napřed.
Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.
Jde-li třetí patro čtenářskému neporozumění vstříc, ono druhé pak značí jisté trasy zpět. Jsou to stezky jasného autorského záměru, sdělného, spíše civilního stylu i nabídka jakéhosi názoru na život. Do výběru se samozřejmě promítá společenská konformita či všemožné mediální strategie autorů a nakladatelů. Ovšem také se zde objevují tendence, pro něž donedávna horovali mladí básníci a teoretici: společenská angažovanost a reflexe aktuálního světa. Kdo by tuto implementaci pokrokových názorů nečekal zrovna v bestsellerovém druhém patře, ať si vzpomene na konec osmdesátých let (Frýbort, Zapletal). Ale má-li být česká literatura příštích věků spíše volnočasovou aktivitou, ať jí je, bude to o mnoho lepší, než aby se z ní stalo ghetto, kde si každý píše „sám pro sebe“, a kde se tedy mylně předpokládá, že čtenář je větší blbec než autor.
