Článek
Ministerstvo kultury, „ten nemístný vtip“, jak prý pravil při koaličním vyjednávání Pavel Bělobrádek, svou nečinností vlastně jen potvrdilo svou nezáviděníhodnou funkci strážce kulturních hodnot, který nejenže nic nestráží, ale nikdo jej vlastně ani nechce.
Bělobrádek má bohužel pravdu. Kulturu totiž netvoří instituce, ale společnost, která v Čechách ještě stále schází na úbytě. V roce 1846 sepsal Karel Havlíček Borovský svou brilantní úvahu Co jest obec?, v níž mimo jiné poukazuje na rozdíl mezi společností a stádem: „Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které (…) ačkoliv (zvíře) opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží.“
Obecné dobro není souhrnem dobra jednotlivců, zájem obce by měl být i naším zájmem a naopak. Ovšem jak dnes skloubit zájmy státní, občanské, kulturní a historické? Ten problém se v současné době týká právě vlakových nádraží, chlouby všech větších měst. Často se jedná o velkoryse koncipované budovy, jejichž renovace či jen údržba vyžadují skutečně velké náklady. Přestože se v minulosti podařilo zabránit demolici několika historicky cenných budov takovýchto nádraží, například v Havířově či v Ústí nad Orlicí, otázkou zůstává, co teď s kulturními hodnotami, občanskou vůlí a zdravým rozumem v systému, který zdravím příliš neoplývá.
V minulosti již byly podniknuty pokusy o oživení železničních nádraží zcela v souladu s ideou projektů PPP (Public Private Partnership – partnerství veřejného a soukromého sektoru). Z největší „modernizační ofenzívy“, kterou představily České dráhy v roce 2005 pod názvem Živá nádraží, však ve vší tichosti sešlo a ministerstvo dopravy již projekt pohřbilo. Má dobré důvody – z původně plánovaných šedesáti rekonstrukcí železničních stanic bylo v roce 2010 podepsáno pouze 19 smluv, ovšem i z těch začínají investoři couvat. Tvrdí, že investice do českých nádraží se výrazně liší třeba od investic do nádraží německých, ta totiž prosperují.
Deutsche Bahn (německé dráhy) a jejich nádraží si na nezájem občanů nestěžují. Vydejte se třeba v neděli do toho lipského. Nebo berlínského či drážďanského. Impozantní historické budovy nepotřebují oživovat, protože žijí. Fungují v systému, který jim vytvořil takové podmínky a takové prostředí, že skutečně „vydělávají“. V Německu funguje systém tak, že se zákon zakazující sváteční prodej nevztahuje na budovy nádraží a další cestovní terminály. Jediným místem, kde v neděli nakoupíte na oběd, jsou právě nádraží.
Senátor František Bublan se již delší dobu snaží omezit otevírací dobu velkých prodejců. Bezúspěšně – a to i přesto, že omezení by se nevztahovala na malé obchody, čerpací stanice, nemocnice, letiště a vlaková a autobusová nádraží. Jeho oponenti argumentují tím, že zisky supermarketů po zákazu svátečního prodeje klesnou. Ovšem obecným zájmem státu není, aby firmy maximalizovaly své zisky, obecným zájmem státu je, aby prosperovala společnost. Je to proto i šance na oživení všech těch opuštěných historických nádražních budov, kterých u nás stojí několik set. Ať si tedy supermarkety prodávají rohlíky i o nedělích, ale v budovách vlastněných státem.
Protože přiznejme si, že alespoň o svátcích a o nedělích bychom měli mít právo si odpočinout od té všudypřítomné konzumní diktatury, které není nic svaté. Ani stát a sváteční dny.
