Článek
Zkoumá v ní, jak se během života proměňovalo jeho vnímání vlastní tělesnosti, což někdy mělo i politické konotace, protože před sametovou revolucí pojímal sportování mimo jiné jako fyzickou přípravu na neustále hrozící pobyt ve vězení.
Čtenář tak sleduje autorovy proměny od mladíka, který zprvu všechny sportovní závody prohrával, protože jeho tělo nezvládalo pubertální změny, a ani mysl tomu chaosu nedokázala vzdorovat, přes muže, který jednoho dne zjistil, že sám do sebe „zapadl“ a vnitřně se synchronizoval (a začal i vyhrávat), až po stárnoucího člověka, který postupně přichází na chuť myšlence, že jistý druh krásy se skrývá i v pomalosti.
Sloupek Jakuba Šofara: Revoluční plátýnka. Nad knižním rozhovorem s Martinem M. Šimečkou
Autobiografická linka ovšem Šimečkovi slouží především jako odrazový můstek k obecnějším úvahám o politických, společenských, kulturních i spirituálních aspektech sportu a lidského těla.
Sport a mystika
Z nekonvenčního úhlu pohledu tak autor líčí i disidentské prostředí, ze kterého vzešel, kde skoro všichni měli svá těla zničená, i když každý jinak: Petr Kabeš ho měl vysušené alkoholem a cigaretami, Zdeněk Rotrekl vypadal jako „obalený pergamenem“, tělo Václava Havla bylo křehké, ale sršelo energií.
Šimečka nezastírá, že sám občas holduje stejným neřestem jako Kabeš, ale na rozdíl od svých rodičů-disidentů sportuje přímo vášnivě: sport se mu stal návykem i povinností vůči sobě samému. Připouští, že zpočátku mohlo jít o formu narcismu, snahu zušlechtit své tělo. Později se ale začaly dostavovat prožitky stírání hranice mezi „fyzickým a mentálním bytím“, občas dokonce jako by mizely jasné bariéry mezi ním a okolím a přicházely zážitky na pomezí mystiky.
Například když skupina běžců zažívá vnitřní soulad, kdy všichni běží ve stejném rytmu. Nebo když Šimečka cválající bez sedla na koni Niagarovi cítí každý jeho sval a živočišné teplo se mu přelévá do stehen. „Splynul jsem nejen s Niagarem a celým stádem, splynul jsem s dějinami, v nichž lidé a koně žili v těsném spojení,“ popisuje zpětně podobné extatické chvíle.
V jistém smyslu je pro něj pohyb cestou nejen k našim venkovským předkům, ale i mnohem hlouběji, až k pravěkým rybám. Prostřednictvím chůze, běhu či plavání se podle autora můžeme „dotknout evoluce“.
Některé z kapitol přitom začínají u věcných popisů, jak se má správně vykonávat určitý druh pohybu, což ovšem autor málokdy nechá bez rozvinutí.
Například vysvětlí, že při efektivním sportování je nutné střídat fáze napětí a uvolnění: při kraulu musí být ruka, jež se po záběru vynoří z vody, úplně uvolněná. Tedy musí zahálet, aby nabrala sílu.
Jan Lukavec (1977) je literární publicista.
Což pak Šimečka zobecňuje a přechází ke kritice jednostranného kultu výkonnosti těla i mysli. Místo toho připomíná křesťanskou tradici, podle níž „musí existovat i stav, kdy se nepustíme do práce, kdy se uvolníme; nejhlubší náhledy, jichž se nemůžeme vůbec ,dopracovat‘, jsou nám propůjčeny právě ve stavu otevřenosti duše“.
Kniha je celkem stručná a neobsahuje žádný seznam doporučené nebo prostudované literatury. V textu se tak jen občas a nenápadně mihnou odkazy na Charlese Dickense, Harukiho Murakamiho či Alana Sillitoea, ale rovněž reference na nejnovější non fiction knihy: třeba o dějinách bolesti od Joanny Bourkeové nebo o experimentálním měření míry štěstí u buddhistických mnichů. Díky tomu je text intelektuálně výživný a svižný, i když četné odkazy a citáty by šly samozřejmě doplnit – byť i jen na základě knih vzniklých v Česku.
Například zážitek extatického splynutí jezdce s koněm mistrně popsal již Jindřich Šimon Baar: „A tak už ne dva tvorové Cimbura a hřebec, ale Cimbura sám o koně silnější, větší a rychlejší a hřebec pod ním o Cimburu smělejší a odvážnější tu stojí. Splývají spolu v jedinou bytost hroznou až příšernou, ovládnutou jedinou vůlí.“
Stáří? Třeba to bude fajn, říká horolezec Radek Jaroš
To, jak lidské tělo při plavání rovnoměrně objímá a hladí vodní živel, zálibně vylíčil Franz Kafka. A souvislosti psaní a běhu i nutnosti v obou případech pěstovat osobní ukázněnost a píli u nás rozváděl Jan Hanč.
Šimečka ovšem nepsal soupis kulturních referencí, nýbrž osobní zápisky intelektuála a sportovce, který ve své knize dokázal obojí propojit. Narušuje tak u někoho možná stále přetrvávající stereotyp, že knihomol musí být zalezlý doma a jediným druhem pohybu, který provozuje, je obracení stránek.
Kniha vznikala v osamělé maringotce uprostřed kopců, na louce poblíž Muráňské planiny. Ne každý čtenář má možnost uchýlit se do podobného azylu, navíc i sám Šimečka upozorňuje, že tělo a výkonnost každého člověka se drobně liší, takže například síla individuální vůle je v podstatě neměřitelná. Přesto má skoro každý možnost hledat svou vlastní cestu k vnitřnímu rytmu a živočišné radosti spojené s pohybem.
