Článek
Začal bych nešťastnou kauzou okolo Ekofilmu. Stalo se něco nového, co ještě neproběhlo médii?
Porota vydala prohlášení, že nedošlo k žádnému přímému ani písemnému ovlivňování; odmítl ho podepsat porotce Vlado Milunič. Naše skupina režisérů odpověděla otevřeným dopisem s přáním, aby mezinárodní festivaly na území České republiky probíhaly korektně, otevřeně a bez náznaků politických tlaků. Nebyl to letos první případ. Podobné indicie kolegové zaznamenali na festivalu v Plzni s Českým mírem a také během Febiofestu, kde se uváděl film Olgy Špátové Oko nad Prahou.
Filip Remunda a Vít Klusák (autoři Českého míru – pozn. red.) říkali, že festivalovému štábu v Plzni někdo z místní radnice naznačil, že by pro příště třeba nemuseli obdržet dotaci, protože začínali takzvaně politicky nekorektním filmem.
Vy říkáte, že nemuselo jít o tlak z ministerstva, ale o autocenzurní zásah samotného festivalového týmu…
Promýšleli jsme různé varianty, že třeba ani nedošlo k žádnému zásahu shora z přání ministra, ale že sám festival spustil samočisticí obranný mechanismus. Letos to bylo celé podivné. Považuji za krajně neslušné – a nestalo se mi to u žádného mezinárodního festivalu od Argentiny po Japonsko, aby se organizátoři neozvali, že můj film je na festival vybrán, že je dokonce v soutěži. Nedali mi vědět ani datum a čas projekce. A většina ostatních režisérů, kteří se k našemu prohlášení připojili, měla úplně stejnou zkušenost. I proto jsme začali pátrat. Přiznávám, že v médiích některé věci mohou vypadat hystericky, paranoidně, ale nebylo v tom nic jiného než touha situaci porozumět a objasnit ji. To, že pak obě skupiny začaly hovořit pouze přes média, nepovažuji za šťastné … Nechci to dál rozpitvávat, nejsem patolog, ale ještě se rozhodneme, zda na Ekofilm příští rok vůbec přihlásit svoje filmy.
Ekofilm chtěl letos oceňovat filmy čistě ekologické místo politických, čemuž koneckonců odpovídá i výběr vítězného snímku o hmyzu v Amazonii. Co je pro vás politikum?
Když člověk spatra přehlédne seznam oceněných snímků – hmyz, netopýr, kukačka, tygr, rybníky – v povrchním podání to vypadá, že se takové filmy vyhýbají společenskému víření, ale třeba jsou ve skutečnosti velmi subverzivní. Nevím, neznám.
Každé téma, ať už je výsostně osobní nebo poetické, v sobě nějaké politikum obsahuje. Fakt je pouze ten, že před pěti lety na Ekofilmu vyhrál můj film Zdroj o souvislostech těžby ropy v Ázerbajdžánu, cenu za nejlepší scénář dostal Český sen zabývající se reklamními praktikami, což jsou dokumenty, které se neodehrávají v lese.
Nesnižuji filmy, které se několik let věnují natáčení určitého ekosystému, nebo zaznamenávají neobvyklé interakce mezi živočišnými druhy. Vyžadují specifické dovednosti. Možná je to celé známka budoucí jednoznačnější profilace festivalu – Ekofilm jako Naturfilm.
Podle stanoviska Ekofilmu režiséři tím, že oslovovali jednotlivé porotce, nemohli získat objektivní informace. Odrazil bych se od slova objektivní. Jak se vy díváte na téma objektivity v žánru dokumentárního filmu?
Nechápu, že toto slovo ještě někdo vůbec používá. Asi stále existuje mýtus tzv. objektivity. Překvapivě často slýchávám názory, že správný dokumentární film je ten, jehož autor do snímaných situací nevstupuje. Dokument má jen dokumentovat, pozorovat, monitorovat. Hlavně se nedotýkat! Vždy jen upozorňuji, že zdánlivě chladný, pečlivě komponovaný a neintervenční způsob vyprávění může být daleko rafinovanější, manipulativnější, protože nezviditelňuje švy, kterými je udělaný, naopak je zahlazuje. Nevydává zprávu o autorské selekci, autor je neviditelným, vědoucím encyklopedistou, který se jakoby nemýlí. Chápu, vnímavý divák toto všechno čte, má svou sadu mediálních klíčů, ale touha po objektivizování je stále jeden z nejhloupějších mýtů současnosti.
Přesuňme se přímo k Auto*Matu. Neunavuje vás role dopravního experta, do níž vás tenhle film dostal?
Někdy unavuje, někdy obveseluje. Novinářské otázky a jednoduché verze světa. Je to podobné jako když herci, který veřejně vyjádří své politické preference, nebo sdělí nějakou myšlenku, volají hned novináři, aby jim udělal volební analýzu či filosofický koutek. Když zpracovávám nějaké téma, chci se o něm dozvědět co nejvíc, ale nikdy ho nevyřeším, nehlásám jednoznačné soudy a nepopravuji cizí myšlenky.
Ale daleko únavnější je stále vysvětlovat těm, kteří film neviděli a jsou předpojatí, že Auto*Mat není agitka proti autům, ale osobní film, který evokuje konzervativní touhy po zdravém městu, zkoumá možnosti občanské aktivity i dokumentárního žánru. Je to gesto.
Můžete tu metaforu trochu rozvést?
Žádný film není nezpochybnitelná zjevenost, ale otevřené gesto puštěné do světa. Jako druh architektury mentálního veřejného prostoru, který sdílíme. Je dobré prostředí zbytečně nekontaminovat, ale přece jenom se snažím v něm něco postavit. Nabízím materiál a nějakou představu, jak by stavba mohla vypadat, ale každý stejně musí použít svůj stavební plán; každé promítání je nová seance se staviteli.
Teď tedy následuje novinářská otázka: Jak se změnila pražská doprava od doby, co jste natočil Auto*Mat?
Automaticky… Dobrá, vyhnu se skepsi a zkusím něco příznivého – objevili se politici, pro které individuální automobilita není posvátná kráva. Objevují se zklidňovací prvky, parkovací zóny, racionální ekonomické nástroje. Snad se zvýšil zájem lidí o to, jak by jejich nebližší okolí mohlo vypadat, o čemž svědčí i rostoucí účast na cyklojízdách, pouličních festivalech nebo stoupající počet spolupracovníků Iniciativy Auto*Mat.
Zásadní je, aby se co nejdřív dostavěl vnější okruh, a uvidíme, co s městem za pár let udělá ten vnitřní, včetně tunelu Blanka, který alespoň přestane vyjídat rozpočet.
Ale nejzajímavější by bylo, kdyby se primátorem stal někdo s jednoznačnějším plánem, jako byl starosta Peňalósa v Bogotě na sklonku devadesátých let nebo alespoň poslední starostové Londýna – labourista Livingston i jeho následovník, konzervativec Johnson. Ne nějaký masivní regulátor, ale klidně, střízlivě uvažující člověk, který nechce pokračovat v perverzně plýtvavých konceptech minulého století, neslibuje obrovské investice, váží si ceny městského prostoru a nebojí se chvíli překážet.
Auto*Mat se promítal na řadě zahraničních festivalů. Jak na něj reagují cizinci?
Já se snažím s filmy příliš fyzicky necestovat, stačí, když cestují samy. Dostávám ale maily, které svědčí o tom, že všude řeší podobné věci.
Osobně jsem byl s Auto*Matem v Japonsku, to mě zajímalo. Pro místní diváky bylo nejvíc překvapivé, jak někdo s kamerou může jen tak odchytit primátora města a vést s ním dialog. Dokonce kvůli tomu zamýšleli film pouštět různým neziskovým organizacím, snad to i dělají. Na druhou stranu pro ně byla hodně nepochopitelná míra netolerance a dopravní agresivity. Já sám jsem se v Jamagatě pohyboval na půjčeném kole a byl jsem překvapený, jak se člověk dorozumívá očním kontaktem. Řidiči i cyklisti se koukají na sebe a vnější bublina jednoho člověka se prolíná s vnější bublinou druhého. U nás máme každý svůj krunýř, který se snažíme co nejvíc opevnit a vyhnout se krunýřům ostatních.
V Auto*Matu odsouváte do pozadí estetiku a potřebu umělecky se vyjádřit ve prospěch angažovanosti nebo snahy o dialog…
Odsuny neprovozuji! Jakou estetickou školu máte na mysli? Je pravda, že když slyším slovo umění, občas mi naskočí rým se slovem umělý. Estetiku Auto*Matu určil způsob natáčení a technologie. Film vznikal sedm let, často jsem točil úplně sám. Většinou jsem měl k dispozici jenom malou amatérskou digitální kameru. Točil jsem ve stylu – za oknem slyším bouračku, do jedné ruky vezmu kameru, do druhé mikrofon, vykouknu z okna a natáčím…
Martin Mareček
Kdybych pracoval s filmovým materiálem, velkou kamerou, vypadalo by to jinak. Nebo by to nevypadalo vůbec, protože než bych se dovolal kameramanovi a zvukaři, aby přijeli s veškerou technikou, událost by zmizela. Film jako deník, film jako nádech–výdech. Když bych tady v restauraci měl intenzivní potřebu něco vytvořit, namalovat, tak taky nepůjdu hledat štětec a plátno. Vytáhnu si propisku, obrátím papírek s účtem na druhou stranu a něco načrtnu. Takhle nějak vznikal Auto*Mat.