Článek
Jaké má postavení šarišské nářečí v rámci Slovenska? Existuje nějaký příměr, který by byl blízký českému kontextu?
Pomůžu si slovy našeho lidového filosofa Jána Lazoríka z vesnice Krivjany, který vášnivě vykřikuje, že rychlost a masovost zániku šarišského nářečí nemá obdoby nikde na světě. Pravda je, že ještě před sto lety na východě Slovenska slovensky nemluvil skoro nikdo. Hovořilo se tu rusínsky, maďarsky, německy, rómsky, v jidiš, ale hlavně východniarsky, tedy spišsko-šarišsky nebo zemplínsky. Mluvíme tu o statisících lidí.
Pocházíte z Prešova, kde se nachází výrazná rusínská komunita. Vycházejí zde rusínské noviny a vysílá zde rozhlas v rusínštině. Jak moc důležitý aspekt to byl při tvorbě filmů Osadné a Jiné světy?
Od narození pro mě bylo přirozené žít s Rusnakmi. Při natáčení filmu Jiné světy s podtitulem Made in Šariš mi šlo o zkoumání jednak identity tohoto kraje, jednak identity mé vlastní. Součásti obého jsou i Rusíni.
Osadné je trochu jiný příběh. Hledal jsem na východním Slovensku obec se zajímavými lokálními lídry, které bych pak vzal na cestu do Evropského parlamentu. A Jarka Sisáková z televizního rusínského magazínu mi pověděla o vesnici, kde je starostou jeden člověk už 36 let a zároveň tam působí mladý energický pravoslavný kněz. A to bylo Osadné. Zrovna tam stavěli turistický chodník podpořený penězi z Evropské unie. I tahle symbolická spojnice Osadné – Brusel se mi hodila.
Osadné z mého pohledu prezentuje dvě hlavní témata: tradiční rozpor centra a periferie posunutý do kontinentálních měřítek a umírající kulturu…
Pro mě byly zásadní ty dva osobní příběhy chlapů z malé vesnice, kteří mají své představy a sny a dostanou náhle možnost si je ověřit ve velkém světě. To, že občas musíme zabojovat a obhájit své věci v kontextu jiných lidí. Rozpory, které zmiňujete, jsou v dokumentu spíše v pozadí, jsou podstatné, ale ne nejdůležitější.
Marko Škop
Popisujete menšinovou kulturu, která spěje k zániku. Myslíte si, že na tom může dokument něco změnit?
Tradiční kultura menšin i většin, a to se týká i českých zemí, je vystavena velkému tlaku na svoji originalitu. Dokumentární film se k tomu může nějak vyjádřit, postavit, něco zobrazit, občas někoho zasáhnout.
Když jsme měli projekci Osadné v rusínských městech jako Humenné nebo Snina, v takových těch velkých socialistických kinosálech pro 400 diváků, možná tak polovina z přítomných byli mladí lidé. Hodně jich za námi po filmu přišlo s tím, že nevěřili, že ještě dneska může vzniknout film pro kina v jazyce jejich rodičů. Že je to naplňuje kouskem hrdosti na to, že i oni jsou Rusíni.
Proč je důležité snažit se uměle tuto kulturu zachovat a nenechat věcem přirozený vývoj?
Přemýšlím, proč nutíme naše děti chodit do školy, když se tam drtivé většině v jejich přirozenosti nechce. Proč nenecháme na nich, ať se sami rozhodnou, kdy a co se naučí. Spíš jde asi o to, jak je učíme, jaký tomu dáme obsah a jakou formu, aby se jim to učení nezprotivilo.
V souvislosti s folklórem ale vidím spíš snahu o podporu jednoduchého nacionalismu, někdy až šovinismu, který je mi z duše odporný. Ideologicky se často folklór uměle zneužívá, což nemá s přirozeností nic společného. Ale my si přece můžeme vážit vlastní identity, jazyka a kultury jen tehdy, když ji poznáme a když máme ve stejné úctě jinakost identity jiných, ať už jde o Maďara anebo člena malého kmene z afrického Konga.