Článek
Co vás na námětu k dokumentu Exkurze aneb Historie současnosti lákalo?
Kontext exkurzí jsem od začátku pojímal jako výzvu ke zvnitřnění dějin. Jde o místa zviditelňující události, které ovlivnily náš svět. Když do těch prostředí vstoupíme a necháme je vstoupit do sebe, pomůže nám to zjistit, jestli a v jaké podobě jsou naše životy nadčasové. Třeba zda si uvědomujeme, že národní dějiny jsou vždy mezinárodní, že české dějiny jsou i ruské, německé či například římské. S vědomím tohoto propojení se pak totiž zvnitřnění dějin stává také příležitostí k tomu, jak se spolu setkat v době, kdy nám chybí něco, co by nás sjednocovalo. Čili exkurze jako návrat ke společné budoucnosti.
Máte pocit, že k tomu zvnitřnění v konkrétních případech před kamerou docházelo?
Nejviditelnější to bylo asi v případě, kdy se setkal bývalý východoněmecký pohraničník s manželským párem, kde ta paní utekla za svým tehdy ještě snoubencem na Západ přes Berlínskou zeď. A ty potenciálně nepřátelské světy, aniž by o setkání věděly předem, se dokázaly nejen potkat, ale i spolu odejít. V římském muzeu zase jedna žena, opět bez přípravy, vytvořila sousoší s pět tisíc let starým torzem býka, díky čemuž on ožívá a ona se stává o pár tisíc let starší.
A v Norimberku jsme zažili třeba proměnu nacistické zlaté síně v dětský pokoj. Průvodce se svou přítelkyní v tu chvíli svou odvahou a imaginací přemohli nacistickou temnotu, podobně jako školní třída, která vytvořila na místě Hitlerových projevů živé sousoší. Ne jde přitom o historicky nevědomou idylku, aktéři si své k nacismu řeknou, ale o schopnost vztahovat se k tomu místu tak, že nemusí navždy patřit jenom zlu. No a když vidíme na Auroře, jak se váleční veteráni baví o lásce k ženě podobně jako o lásce k revoluci, tak tím pojímají lásku jako proměnu světa a revoluci jako osobní až intimní prožitek.
Z jihlavské projekce i následných ohlasů mám za to, že film rezonuje. Ostatně lidi se v jeho průběhu smáli, což je jeden z projevů toho, že se vás něco dotkne.
Ale nechci mluvit za diváky. Hokejista Wayne Gretzky jednou řekl, že nejde o to nahrát tam, kde je spoluhráč, ale tam, kde by mohl být. Svými filmy se snažím o vyjádření možnosti vnímat, a tedy i žít, jinak. Přihrát tam, kde by divák teprve mohl být.
Nejvíc se publikum smálo v části odehrávající se na křižníku Aurora. Ale nebyl to spíš výsměch?
Rozdíl mezi naším a ruským světem je v tom, že tam je důležitější celek než jednotlivec, zatímco v západní Evropě je tomu naopak. A ta jinakost je právě to, co si mohou oba ty světy navzájem nabídnout. Smích jihlavských diváků si vysvětluji jako reakci skeptiků a individualistů na ruskou potřebu identifikovat se s něčím nadosobním. Nám jejich pří stup přijde dětsky naivní. Ale taky v tom smíchu mohla být závist či radost, že někdo ještě dokáže žít svou víru.
Ty dva světy se v poslední době od sebe ještě více vzdalují.
Ano, a nejen kvůli Ukrajině, ale také kvůli uprchlické vlně, která odhalila ještě závažnější migraci: sobě navzájem se totiž vzdalují Evropané, utíkají od sebe. Tato interní vlna odhaluje evropskou neschopnost společného horizontu, což může ještě umocňovat frustraci z toho, že Rusové ho mají.
V tomto smyslu je pozoruhodná i jistá drobnost z vašeho filmu, kdy průvodci provádějí skupinu návštěvníků římským muzeem a pravidelně zapomínají připomenout, že v tom místě byly podepsány tzv. římské smlouvy a evropská ústava.
Jako jeden z problematických počátků evropské civilizace vnímám Platónův mýtus o jeskyni, podle kterého je pravda jenom někde. Jako by stíny v jeskyni nebyly stejně pravdivé jako světlo před ní! Platónova metafora pravdy někde nad námi staví smysl světa také někam nad tento svět, my pak žijeme ve stínu tohoto smyslu neboli ve stínu velkých idejí a osobností, které nás vedou za světlem.
Z filmu Exkurze anebo Historie současnosti (režie: Jan Gogola ml., 2015)...
Já lhostejnost průvodců z římského muzea ke klíčovým evropským událostem chápu jako projev toho, že Unii nevnímáme jako naši věc, ale zase jen jako věc těch nahoře, těch venku před jeskyní. Podíl na tom máme všichni, nejsme schopni ze svých řad vygenerovat politiky, a elitu vůbec, s imaginací, která by vnesla do veřejného prostoru sjednocující situace, gesta, projevy. Dokonce ani u řecké krize jsme si pro všechna ta eura nevšimli, že se vztahujeme k zemi, jejíž historie ovlivnila Evropu a nás jako málokterá jiná. Proč si Merkelová s Tsiprasem na tiskovce na chvilku nepopovídají v duchu Platónových dialogů o kráse, aby demonstrovali to, že evropská identita může být duchovní, tradiční i současná?
Z chování dnešního Ruska pociťujeme strach. Nicméně i v ruské historii se opakuje určitý motiv obav ze Západu...
Obáváme se Ruska, protože vše bere příliš vážně, a oni se zase bojí nás, protože vše bereme příliš nevážně. Bojí se, že bychom jim naším relativismem mohli rozložit jejich potřebu žít život jako absolutno. Že by se z Rusů mohli stát „jen lidi“. V 19. století jeden ruský myslitel hostil jistého západního intelektuála, který byl zaskočený z toho, když se spolu brodili Moskvou po kolena v bahně. Dostalo se mu rychlého a úplného vysvětlení: Rusové nechodí po zemi. Filosof Popper se přimlouval za to, aby ideje umíraly namísto lidí. V západní Evropě se stal jednou z myšlenkových autorit 20. století, v Rusku by se nechytil a víme o částech světa, kde by ho to stálo život.
Současný spor euroamerické civilizace s těmi ostatními je sporem o poměr důležitosti mezi idejemi a životem. Myslím, že ten vzájemný strach bude přetrvávat do té doby, než se Rusko stane více západním a my budeme více „ruští“, než dokážeme žít osobně i společně ideu třeba evropského celku. Teprve pak pochopíme jinak sebe i ostatní a oni pak spíš pochopí nás. Otázka je, jestli na to máme, když vás při návštěvě místa podpisu evropské ústavy nikdo a nic na tuto událost neupozorní.