Dobrý člověk ještě žije. Štěpán Kučera nad knihou Rutgera Bregmana

Výsledkem jeho myšlenkové cesty je kniha Lidstvo. Dějiny naděje (2019, česky ji letos vydalo nakladatelství Argo v překladu Veroniky Horáčkové). Bregman na začátku nastiňuje, jak lidské společenství vnímali dva vlivní filosofové – Thomas Hobbes a Jean-Jacques Rousseau. Zatímco Hobbes se stal praotcem teorie civilizační slupky, chránící nás před námi samými, před „válkou každého proti každému“, Rousseau věřil, že člověk „v přirozeném stavu“ je dobrý a kazí ho právě civilizace. Bregman se snaží prokázat, že pravdu měl Rousseau.

Nejprve autor ohledává poznatky evoluční biologie. Náš živočišný druh nazývá homo puppy, tedy „lidská štěňata“, protože naše sebedomestikace, věčná hravost a především přátelskost se prý staly tou zásadní evoluční výhodou, jež nám umožnila podmanit si svět. Připomíná však i slova evolučního antropologa Briana Harea, že „mechanismus, který z nás dělá ten nejmilejší druh, nás zároveň proměnil v ten nejkrutější druh na planetě“. Nejpřátelštější jsme totiž ke členům vlastní skupiny – k těm ostatním jsme velmi snadno nepřátelští.

Ve shodě s Rousseauem i řadou moderních autorů, a v polemice s jinými moderními autory (například psychologem Stevenem Pinkerem) Bregman popisuje naše prehistorické lovecko-sběračské období, zahrnující přes devadesát procent existence druhu homo sapiens, jako čas vesměs spokojeného, mírumilovného rovnostářství, a to včetně rovnosti genderové.

Bregman tu polemizuje i s historikem Yuvalem Noahem Hararim, který v knize Sapiens nastínil, že „kontakt mezi sapiens a neandertálci (…) možná vedl k první velké etnické čistce v dějinách“; podle Bregmana se neandertálci spíše nedokázali adaptovat na klimatické změny, protože nebyli dostatečně přátelští, a tudíž ani kooperativní a učenliví.

U lidí se vše pokazilo zemědělskou revolucí, vznikem ohrad, zdí, měst, monoteistických náboženství, autoritářských vládců a jejich vojsk. Teprve v posledních staletích, v důsledku osvícenství, rozvoje vědy, kapitalismu, demokracie, právního státu a byrokracie, se situace mění – blahobyt roste a míra násilí klesá (dodejme ovšem, že nejrychleji ze všeho roste devastace planety). Pro Bregmana je to důkaz, že navzdory Rousseaovu pesimismu nemusí civilizace nutně znamenat zlo a že změna je možná.

Výklad lidské (pre)historie, jak ho nabízí Bregman, v podstatě zrcadlí teze neurobiologa a primatologa Roberta M. Sapolskyho shrnuté v knize Chování. Biologie člověka v dobrém i ve zlém (2017, česky 2019). I Sapolsky se mimochodem odráží od dichotomie Hobbes versus Rousseau, necítí ovšem potřebu je „rozsuzovat“ – píše, že k porozumění lidským dějinám se hodí kombinace myšlení obou.

V souladu se současnými vědeckými poznatky vede Rutger Bregman polemiku s řadou vlivných starších knih či teorií podporujících představu lidské zkaženosti. Velký prostor dostává například psycholog Philip Zimbardo a jeho slavný Stanfordský vězeňský experiment z roku 1971, který měl prokázat, jak snadno se účastníci pokusu vžijí do rolí krutých dozorců čili jak obyčejní lidé pod tlakem určité sociální situace dělají zlé věci. Bregman, který původně patřil k Zimbardovým obdivovatelům, nyní dokládá, proč se Zimbardův opus magnum blíží víc experimentálnímu divadlu než vědeckému pokusu (dle svědectví někdejších účastníků i archivních záznamů měli být „dozorci“ instruováni, jak se mají k „vězňům“ chovat).

Ve snaze popřít Zimbarda je však Bregman až zarputilý. Třeba když pokus psychologů Stephena Reichera a Alexe Haslama z roku 2002 nazvaný Experiment – variaci na Zimbardův pokus v soudobých britských podmínkách, vysílaný jako reality show televizní stanicí BBC – hodnotí coby selanku, v níž „dozorci“ a „vězni“ utvořili komunu a „uspořádali čajový dýchánek“. Přitom se i tady rozvíjely pozoruhodné, byť odlišné skupinové dynamiky, došlo ke svržení původní „komuny“ a experiment musel být rovněž předčasně ukončen.

Bregman navíc opomíjí tu část Zimbardovy práce, v níž by s ním zřejmě našel alespoň částečnou shodu – psychologovo angažmá v soudním procesu s americkými vojáky, kteří mučili vězně v irácké věznici Abú Ghrajb (Zimbardo nepopíral vinu dozorců, tvrdil ovšem, že hlavním viníkem je systém, který vznik nezdravé situace umožnil), anebo Zimbardovy projekty snažící se v lidech podporovat dobro.

Pro smírnou interpretaci můžeme zase sáhnout po knize Roberta M. Sapolskyho. „Jsou-li dokonale normální lidé nuceni přizpůsobit se a poslouchat, podlehne a dělá odporné věci daleko vyšší procento z nich, než by většina předpovídala,“ uvádí Sapolsky v Chování v kapitole věnované psychologickým experimentům Zimbarda či Stanleyho Milgrama. „Nicméně vždycky existují lidé, kteří nepodlehnou.“

„Proč dobří lidé dělají špatné věci?“ ptá se tedy Rutger Bregman. Dokládá, že lidé mají přirozený odpor k zabíjení jiných lidí; cituje studie o válečných konfliktech, z nichž plyne, že při bitvě většina vojáků střílí do vzduchu nebo raději nestřílí vůbec; líčí společný zpěv koled mezi nepřátelskými zákopy v první světové válce; zmiňuje genocidu ve Rwandě, do níž se oproti všeobecnému mínění zapojila pouze výrazná menšina obyvatel; píše, že lidé se nejčastěji chovají špatně z pohnutek, které považují za dobré – ať už v důsledku propagandy, anebo protože bojují za své blízké; zmiňuje také „získanou sociopatii“ vůdců a „paradox moci“, kdy přátelským lidem stoupne jejich vlivné postavení do hlavy, takže přestanou být přátelští; a konečně zdůrazňuje též škodlivý vliv zpravodajství, jež ve jménu tzv. zpravodajských hodnot zdůrazňuje negativní události a vyvolává v nás pocit, že žijeme na prahu apokalypsy.

Přesto nelze popřít, že lidé si navzájem dokážou dělat strašlivé věci.

Většina výše zmíněných poznatků a příkladů jistě najde svou obdobu i v současné válce Ruska proti Ukrajině – což ale nijak nezmenší utrpení pozůstalých ani lidí vyhnaných z domovů. Možná je dokonce nemístné psát v čase války o dobrotě člověka – nebo je to naopak v takovém čase potřeba nejvíc.

Vesmír zůstává netečný k našemu volání, mění se jen jména, která mu dáváme, a příběhy, jimiž se ho snažíme uchopit. V čem tedy spočívá smysl Bregmanova vyprávění o dobru, když by šlo odvyprávět i podobně poutavý příběh o zlu? Ten smysl je snad ve slově z podtitulu jeho knihy – v naději.

„Když se člověk zastane lidstva, postaví se také mocným světa,“ píše autor hned v první kapitole. „Povzbudivá představa lidstva je vysloveně děsí. Je nebezpečná pro stát. Podvrací autoritu. Implikuje totiž, že nejsme sobecká zvířata, která je nutné shora kontrolovat, usměrňovat a vychovávat. Implikuje, že císař nemá nové šaty. Firma s vnitřně motivovanými zaměstnanci se bez problémů obejde bez manažerů. Demokracie s angažovanými občany nepotřebuje politiky.“

Psychologie i další obory společenských věd znají pojem sebenaplňující se proroctví, medicína zase pojmy placebo a nocebo – ta slova, která by člověk čekal spíše ve výzbroji mágů nebo básníků, vyjadřují v podstatě totéž: příběh, v nějž uvěříme, se stane skutečností. Když budeme věřit, že člověk je dobrý, získáme šanci na proměnu.

V jedné ze závěrečných částí knihy Bregman navazuje na svůj předchozí titul Utopie pro realisty. Nepodmíněný příjem, otevřené hranice, 15 hodin práce týdně a uvádí další příklady, jak takové proměny vypadají v praxi: prosperující nizozemská firma poskytující domácí péči, která se spolehla na sílu vnitřní motivace svých zaměstnanců a zrušila funkce manažerů i vedoucích pracovníků; škola bez učeben, domácích úkolů či známek, využívající a zároveň podněcující přirozenou zvídavost dětí; norský vězeňský systém, kde se s vězni zachází jako s rovnocennými lidmi a který se i ekonomicky bohatě vyplatí; anebo participativní demokracie ve venezuelském městě Torres či brazilském Portu Alegre, kde politici předali moc obyvatelům, načež obě města začala vzkvétat.

„Opravdová demokracie v Portu Alegre a Torresu opomíjí zastaralé protiklady. Opomíjí levici a pravici. Trh a stát. Kapitalismus a komunismus. Hovoříme o nové cestě. O společnosti, na níž se podílíme všichni,“ píše Rutger Bregman. Nazývá to novým realismem. A je to krásně odvyprávěný příběh, krásná utopie pro realisty.

Autor je spisovatel a redaktor Salonu.