Článek
Starý překlad originálního názvu Die Waffen nieder!, doslova pryč se zbraněmi, z roku 1896 byl ovšem jednoslovný a radikálnější: Odzbrojte! Odzbrojení neznamená zbraně jen nepoužít a uklidit do kůlny, ale i zničit.
Suttnerová, rozená Kinská na rohu pražské Vodičkovy ulice a V Jámě v domě, kam chodím do pasáže k holiči, román napsala jako součást svého celoživotního mírového úsilí, za něž byla v roce 1905 odměněna Nobelovou cenou. Autorčino alter ego v knize postupně přichází o své nejbližší, kteří rukují do válek a umírají v nich, další podléhají následkům zranění či epidemiím.
Vždycky se naskytne nějaká „otázka“, po jejímž otevření se o ničem jiném nemluví, plane vlastenectví, voskují se kníry a leští holínky a válka se stává jen otázkou času.
Hlavní hrdinka v aristokratických salonech nejprve nesměle a postupně stále pevněji obhajuje v diskusích s vojáky i ministry a jejich ženami – neboť všichni berou válku jako příležitost ukázat hrdinství, službu císaři a vlasti i cestu k povýšení – zbytečnost války a nutnost míru. Svého druhého muže nakonec odjede v zoufalství hledat přímo na bojiště prusko-rakouské války u Sadové.
Bertha von Suttner: Složte zbraně!
Hrůzy kvílejících i již tlejících těl naskládaných ve venkovských zámcích, kostelících, školách i farách, těl, jimž nikdo nepomáhá, za něž se však přijede pak pomodlit sám František Josef I. – všechno tohle evokuje autorka s takovou autenticitou, že dílo zprvu odmítlo hned několik nakladatelů a po vydání (1889) kniha vzbudila obrovskou vlnu nevole. Suttnerová nám tu osvěžuje paměť, i v Česku totiž stále častěji nostalgicky vzpomínáme na éru monarchie jako na bůhvíjaký zlatý věk a o pozdějším Československu, které nebojovalo, mluvíme pohrdavě jako o „státu, který selhal“. Asi musíme číst častěji ty staré romány; jejich nové překlady jsou k tomu dobrou záminkou. I Masaryka už při výročích obestírá spíš uctivé a trochu posměšné mlčení. Mluvím o siláckých intelektuálních kruzích, pro něž je boj vždy projevem odvahy – vidí v něm příležitost osvědčit čest a chrabrost, jako tenkrát.
„Na své zbrojnice jsou však pyšní“
Letos v září si nemálo takových komentátorů vzpomnělo na desáté výročí konce amerického radaru v Brdech. Vzpomínali hlavně ti, kterým chybí. Už někde v tom osudném telefonátu Baracka Obamy premiéru Janu Fischerovi, kdy radar definitivně padl, chtějí vidět kořeny české ambivalence vůči Západu a ochotu naslouchat i „Moskvě“. Obamu kritizují za zbabělost, někdejší protiradarové hnutí mají za naivní a zmanipulované. Jako Jindřich Šídlo v textu Jak jsme prohráli bitvu o radar v Brdech. Zase jednou váhám, kdo je to to „my“. Vím totiž, že my jsme bitvu o radar v míru a demokraticky naopak vyhráli.
Žádost o umístění základny přišla jakoby zčistajasna od americké administrativy George Bushe mladšího asi dva týdny po ustavení druhé Topolánkovy vlády v lednu 2007. U nás měl stát radar, v Polsku základna raket. Zaměření systému bylo nejasné: hrozba Bushovy tehdejší „osy zla“ se střídala s českým zdůrazňováním ochrany před Ruskem. V Černínském paláci se řadili zástupci nadnárodních firem připravených „pod deštníkem“ investovat.
Vzápětí vznikla iniciativa Ne základnám! a začala pořádat demonstrace. Hnutí se stalo nejúspěšnějším masovým občanským protestem uplynulého třicetiletí v Česku: vždyť dokázalo nejen zaplnit Václavák, ale mělo u toho i konkrétní požadavky a strategii, jak jich dosáhnout. Věděli jsme, že tady nechceme radar ani jiné vojenské základny, ať americké, či pod závojem NATO. Přetahování poslanců, psaní článků, manifestace, referenda v brdských obcích, řetězová hladovka, podpora mnoha osobností, to vše mělo pomoci k tomu, aby parlament příslušné smlouvy zamítl. Podařilo se méně, ale přece akorát: vláda se v nejistotě z poměru hlasů neodvažovala smlouvy předložit a zdržování bylo tak dlouhé, až se odpor k základnám u nás propojil s americkým odporem proti Bushovým válkám; prezidentem se stal Obama, který radar zrušil.
Pokud se dnes komentátoři ohlížejí za radarem lítostivě, litují hlavně toho, že být tu, byli bychom pevnější součástí americké moci ve světě, a tedy i amerického míru. Systém protiraketové obrany, jak mu říkali jeho zastánci, měl chránit před despotickými mocnostmi Východu. Měl odstrašovat, tvrdili. Mírněji, než to umějí jaderné zbraně, ale na stejném principu.
Suttnerová sice v knize, když její hrdinka ještě není zcela pro odzbrojení, předjímá i jadernou bombu: „Ještě lepší však bude, až jednou technika pokročí natolik, že každá armáda bude moci odpálit takovou střelu, která nepřátelské vojsko rozdrtí jedním rázem. Třeba by tak nadobro skončily války.“ Na konci díla už se ale ptá: „Kdyby je považovali za něco, co se nikdy nepoužije, vynaložili by na jejich výrobu takové jmění?“
Stejně jsme tehdy argumentovali v protiradarovém hnutí i my: obrana je předstupněm útoku, kdo ji má zajištěnu, může pod záminkou provést invazi. Ta logika zpochybňuje i koncept ozbrojeného míru.
Matěj Stropnický (1983) je novinář a sociolog.
Dokud vládly monarchie, vedly státy dynastické války. Dokud byla hlavním zdrojem bohatství půda, bylo cílem zabírat území. Tehdy si mohl Immanuel Kant myslet, že nejtrvalejší zárukou míru se stane „obchodnický duch, který nemůže koexistovat s válkou a dříve nebo později se zmocní každého národa“ (K věčnému míru). Jenže války mají dávno víc obchodní než územní cíle. Obchod potřebuje trhy a zbavit se konkurence.
Staré romány a zprávy o válkách světa včerejška čteme, jako by se nás vůbec netýkaly. A v tutéž chvíli litují někteří obránci demokracie, že největší vzedmutí občanské společnosti od sametové revoluce bylo úspěšné a radar není. „Mučírny temného středověku v nich budí odpor – na své zbrojnice jsou však pyšní,“ píše Suttnerová, jež zemřela těsně před vypuknutím první světové války.
Ivona Remundová (tehdy Novomestská), která překlad Složte zbraně! se svým studiem Prosvěta spoluiniciovala, byla před deseti lety jednou z mluvčích Ne základnám!. Její vytrvalé úsilí o mír není naivní, ale hrdinské.
