Do multilaterálního světa. Seriál Jana M. Hellera Čekání na velký román, díl čtvrtý

První číslo nově koncipovaného časopisu Kritická literární revue přineslo v létě pseudonymní „recenzi“ Listopádu Aleny Mornštajnové ve formě fiktivního dopisu „modelové čtenářky“. Vedle několika trefných pojmenování klišé spojených jak s autorčiným dílem, tak s všeobecně přijímanou představou o jejím publiku v něm došlo také na odhalení hodnotových postojů oné vymyšlené čtenářky – v závěru je tato dáma „ráda, že naším prezidentem je Miloš Zeman, který je kamarád s Ruskem a Putinem“, co „nám určitě pomůžou“.

To už je snad vůči Mornštajnové příliš krutá ironie, ale názorně poukazuje na úskalí, jaká provázejí každou snahu nahlédnout českou literaturu v celospolečenském, nebo dokonce globálním kontextu. Jak na první bilanci roku 2014 prohlásil Karel Piorecký – o mezinárodním kontextu tady pořád nic nevíme.

Debata o možnosti či vhodnosti rezonance literární produkce s aktuálními globálními i domácími společenskými problémy, která probíhala už od prvních let 21. století (především se však týkala poezie) a kulminovala pokusem o nové pojetí angažovanosti, v posledních letech poněkud utichla.

Ve srovnání s jinými evropskými literaturami chybí v té naší řada oblastí, které jsou už jinde zpracovány a reflektovány v podobě příruček i slovníků: nemáme například takzvanou migrantskou (interkulturní) literaturu, protože zde není, kdo by ji psal; již starší aféru s knihou Bílej kůň, žlutej drak (2009) od fiktivní autorky vietnamského původu Lan Pham Thi, kde byl autorem ve skutečnosti bílý heterosexuální muž (pozor, klišé!) Jan Cempírek, považujme v tomto smyslu nikoli za anomálii, ale za symptom.

Rovněž bych se zdráhal pouštět do debaty o psaní ženském, protože takový podnik by byl obzvláště obtížný v situaci, kdy u nás knihy téměř nikdo jiný než ženy nepíše, tedy přinejmenším knihy, které se nejvíce čtou.

Ústup bílého heterosexuálního muže z privilegované pozice hlavního hrdiny je trend třeba v anglickojazyčném světě zcela neoddiskutovatelný – z mnoha příkladů v populární kultuře zmiňme muzikál Hamilton: An American Musical z roku 2015, v němž jsou do rolí amerických otců zakladatelů obsazeni herci jiné barvy pleti než bílé, či poslední díl Hvězdných válek (rovněž 2015) s Johnem Boyegou v roli Finna nebo – odjinud – klip skupiny Rammstein ke skladbě Deutschland (2019), v němž si roli personifikované Germánie zahrála herečka afrického původu Ruby Commeyová. To jsou z historických i současných důvodů zkušenosti nám zcela cizí.

Zatímco v Německu kritika píše o tom, jak migrantská literatura nabírá na atraktivitě tím, že si osvojuje trendy většinového písemnictví (zmnožování perspektiv a „nový realismus“), a nadšeně povzbuzuje spisovatele mimoněmeckého původu, aby doplnili svým pohledem nekonečnou nabídku bezživotných a nepřirozených příběhů vzniklých „pod tyranií tradice německého školství“ (Maxim Biller v Die Zeit v roce 2014), u nás je tento vývoj zřejmě teprve otázkou budoucnosti.

Mým osobním tipem je, že takový svěží vítr v Česku nepřijde od autora jiné barvy pleti, ale z řad nenápadné, avšak nesmírně početné komunity našich migrantů s kořeny ruskými, běloruskými nebo ukrajinskými. Zda vezmou za své téma latentní či institucionalizované xenofobie, která českým problémem nade vši pochybnost je, si odhadnout netroufám.

Globální problémy se tedy tematicky české literatury dotýkají pouze okrajově. Výraznější ambici reflektovat je představilo jen několik autorů: Bianca Bellová nabídla střídmou iniciačně-environmentální dystopii Jezero (2016) a žánrově i úsporností stylu obdobnou Monu (2019) mířící k tématům ženských práv a postkolonialismu.

Monumentální román Radky Denemarkové Hodiny z olova (2018) upadl do pasti spočívající v nutnosti skloubit občanskou a uměleckou výpověď a ocitl se na hranici manipulativního kýče, ne-li přímo za ní. Environmentální problematiku má přímo v názvu román Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn (2017), není však o klimatických změnách, nýbrž o Indii – o kulturních rozdílech, potažmo rasismu.

Nejkontroverznějším prozaikem tohoto typu, někdy vcelku nemístně nazývaným „český Houellebecq“, je bezesporu David Zábranský. Pro něj bylo posledních pět let plodným obdobím, vydal hned čtyři plnokrevné prózy. V románu Martin Juhás čili Československo (2015) podnikl magickorealistický průzkum raných československých dějin, o dva roky později vydal román Za Alpami, v němž se vypořádal s neschopností starého kontinentu popasovat se s tématy jako migrace, obchod s lidmi či vlastní přetrvávající rozdělení podle východo-západní osy.

Další román Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (2019) pak odhaluje důsledky marketingového pajazyka pro téměř všechny oblasti života v globalizovaném světě – Jan Bělíček v recenzi v Salonu uváděl nadvýrobu, ničení životního prostředí a polarizaci „takřka všech světových společností“. Už zcela současné reálie zpracovává poslední Zábranského próza Republika. Andrej byl otec i syn i premiér (2020).

Pokud jde o ohlas autorových děl, v kontrastu ke dvěma nominacím na Literu za prózu stojí znechucené bučení kritiky, která mu dokonce spílala do fašistů. Jenže co vlastně Zábranský říká tak nepřijatelného? Že jsou environmentalismus hlásaný z palub letadel, kult lokální produkce kupované na Amazonu, barevný multikulturalismus sloužící jako paraván pro exploataci a pohrdání nebo kreativní průmysl, který nic nevytváří, jen obyčejné pokrytectví?

V anglickojazyčném světě se mluví o třech různých reakcích na celospolečenské problémy v umění – tribalismus (my proti nim), normalismus (společnost je v pořádku, problémy jsou vinou jednotlivců) a romance (láska nakonec všechno překoná). Jak vidno, dalo by se tady někde hledat vodítko při vymezování literárního mainstreamu: ten se smířlivě vine k romanci, zatímco díla s ambicí podat o soudobých problémech komplexnější výpověď volí nějakou podobu prvně jmenovaného postoje.

A jak jsou na tom problémy lokální – ty, s nimiž se potýká domácí společnost? Předně je třeba vyzdvihnout, jak se do knižní, třebaže ne beletristické formy dostalo kupříkladu téma prekarizované práce – řeč je o záslužném a originálním počinu Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce (2018). Nesmyslnost pracovního rytmu je – vedle dalších trefně pojmenovaných nemocí dnešní společnosti – tématem prózy Kláry Vlasákové Praskliny (2020), která svým aktuálním společenskokritickým akcentem vyčnívá z jinak poměrně bohaté vrstvy českých dystopií (Kahudova Bytost, Königovo Vřeteno), jež ovšem někdy sklouzávají k výše uvedené romanci – jako Haklova Umina verze (2016) nebo, trochu na jiný způsob, Kučerův Projekt Gilgameš (2019).

Jinou polohu představuje rudimentální linie aktualizovaného městského románu, odehrávajícího se ve spodních patrech organismu města, kde mají společenské problémy nejlepší podmínky k životu. Společenskokritická tematika je v nich přítomná spíše nepřímo, stejně jako milostná pointa. Toto nejsou romance, ale knížky o přežívání v městské džungli (tedy vlastně tribalismus?). Její nástrahy jako polokriminální prostředí, dysfunkční úřady a instituce vůbec nebo třeba opět nesmyslná a ubíjející práce jsou, a to je novum, propleteny s nekompatibilitou postav, jaksi dobrovolně izolovaných lúzrů, se světem. Jeho hru postavy nehodlají hrát ne snad z neschopnosti či rebelantství, ale z nudy a nedostatku motivace. To se týká novelky Dovnitř (2020) Heleny Hrstkové či prózy Přípravy na všechno (2020) Elsy Aidse.

Dospěli jsme v dataci ke zcela aktuálním letopočtům. Otázky se nabízejí dvě: Nevrací se nám v oblasti společenskokritické beletrie opět realismus i se svou eskapičností – nečteme si vposledku o ztroskotáních a neštěstích současnosti ze stejného důvodu, proč nás tak lákají křivdy minulosti? A druhá: Je tenhle pohyb od „angažovanosti“ ke zniternění projevem vychýlení kyvadla vyrovnávajícího krajnosti, nebo jde ve věci dávného sporu mezi společenskou zodpovědností literáta a jeho uměleckou autenticitou ještě o něco jiného? Na to se podíváme v příští, poslední části.

Autor je literární kritik. 

Text je čtvrtým dílem autorova salonního seriálu Čekání na velký román o české próze z let 2016–2020.