DNA 20. století. Nad románem Petra Stančíka Pravomil

Osudy Raichla a Vaše se několikrát propletly jako dvoušroubovice DNA 20. století – oba sdíleli mimo jiné válečnou zkušenost coby vězni sovětských gulagů a poté příslušníci Svobodovy armády (ovšem, jak říká Petr Stančík, „Raichl jako mnohokrát vyznamenaný samopalník, zatímco politruk Vaš držel zbraň v ruce jedině, když zezadu střílel vojáky, kteří chtěli utéct z boje“).

Když se Raichl v devadesátých letech vrátil z emigrace a uvědomil si, že Vaš za své činy nikdy nebude potrestán, rozhodl se na něj spáchat atentát – jenže v den, kdy měla odplata proběhnout, zemřel Raichl na infarkt; Vaš pak dožil v domově důchodců.

Z látky, kterou by se nabízelo pojmout jako dokumentární nebo reportážní román, stvořil ovšem Petr Stančík velkolepý postmoderní mýtus, literárně obžerný, temně poetický i temně vtipný, jak to známe z autorových předchozích titulů Pérák, Mlýn na mumie, Andělí vejce anebo Nulorožec. Ve Stančíkově vlasteneckém eposu se věže baziliky svatého Petra a Pavla na vyšehradské skále zvedají jako dva prsty k přísaze a převozník přes Vltavu za drobný obolos promlouvá o smysluplnosti snahy znát pravdu.

Skutečný osud Pravomila Raichla (zpracovaný už v populárně-naučné knize Jaroslava Čvančary Pravomil Raichl. Život na hranici smrti anebo coby volná inspirace v předloňském filmu Martina Duška a Ondřeje Provazníka Staříci) je Stančíkovi především literární roznětkou.

Autorův Pravomil kráčí děsivými dějinami 20. století v nejlepší tradici Komenského poutníka (či Forresta Gumpa), chodby labyrintu světa ho zavedou nejdřív do Sovětského svazu a posléze do Spojených států, jen ten ráj srdce, který si Pravomil ztotožňuje se svobodnou a spravedlivě uspořádanou Vlastí, je pořád mimo dosah.

Během anabáze horkou i studenou válkou dobrý voják Pravomil potkává určující postavy nedávné nejenom středoevropské historie: od T. G. Masaryka přes Heliodora Píku, Ludvíka Svobodu či Miladu Horákovou po J. F. Kennedyho (a v posledním případě jde o setkání vpravdě osudové), přes hranice ho převede sám Král Šumavy a v zaslechnutém příběhu se na chvíli zjeví i legendární Pérák.

Román vyvolává čtenářské otázky – třeba jak to, že si Pravomil vždycky uchránil své deníkové zápisky tvořící tělo románu, když často z léček nepřátel vyvázl jen s holým životem; anebo jestli opravdu během svého literárního bytí nepotkal jediného Němce, který by nebyl odporný, krvelačný padouch –, bezpochyby je to ale kniha napsaná suverénně a s rozhodným autorským záměrem.

Pravomil je tedy román vlastenecký, válečný (ač jde o „kroniku dvacátého věku lidstva“, právě události války v ní dostávají největší prostor), antifašistický, antikomunistický a řekněme konzervativní. Nejsilněji na mě ale působí, když opouští svou politickou doktrínu a apelativnost ve prospěch literární magie.

Třeba když vězni gulagu, polomrtví zimou a hladem, objeví v tundře údolí mrtvých mamutů a postaví si z mamutoviny trůn, jaký míval Čingischán: „A pak mezi sebou vylosujeme jednoho, který se na něj může posadit a zažít rozkoš, jakou nemůže mít ani Stalin.“

Anebo když Pravomilův spoluvězeň, profesor archeologie, vypráví o svém objevu hrobky chazarského kagana z 9. století (nebo snad z románu Milorada Paviče): „Ukázalo se, že mumie byla zavinutá do hebrejsky psané knihy Genesis, rozřezané na proužky a sešité do jednoho dlouhého pásu.“

Kaganova textová pokrývka měla navíc osm veršů, které knize Genesis dávají nový smysl… Za tento objev si profesor archeologie vysloužil prokletí od pravoslavného patriarchy a zavření do gulagu od Stalina – což však přijal jako pokání, protože předtím během dobývání kaganovy hrobky nechal zemřít svou milovanou ženu.

Dějiny vymýšlejí fantastické zápletky a příběhy k neuvěření. Mám pocit, že právě v takových příbězích Petr Stančík nejpříměji vplouvá do DNA světa.

Autor je spisovatel a redaktor Salonu.