Článek
Kde jste narazil na příběh Clary Immerwahrové?
Před několika lety mi jeden pianista vyprávěl o jejím manželovi Fritzu Haberovi. Ten pianista měl rád živá vystoupení, jenže právě za Haberových časů se začalo živé hraní vytrácet a postupně převládla reprodukovaná hudba. Zároveň z válečných polí vymizel boj muže proti muži a přišla doba masového vraždění. Ta nápadná podobnost obou jevů mě už tenkrát zaujala.
Ale doopravdy jsem se do toho tématu ponořil, až když jsem si přečetl o manželství Clary a Fritze, o tom, jak naprostým morálním debaklem skončilo. Clara absolvovala studia chemie s vyznamenáním a provdala se za Fritze, také chemika, nobelistu – a vynálezce yperitu.
Fritz stál za premiérovým použitím vojenského plynu během první světové války u městečka Ypres. Den poté se vrátil do Berlína a v růžové zahradě jeho domu, kde ho očekávala milující žena Clara a syn Hermann, se konala velkolepá oslava na jeho počest. Dostal vyznamenání. Tu samou noc spáchala Clara sebevraždu Fritzovou služební zbraní. Zemřela v náručí jejich třináctiletého syna. Nazítří Fritz zamířil na ruskou frontu, kde se chystal dohlédnout na další použití chlóru pro bojové účely.
Oba Hermannovi rodiče byli židovského původu a on později musel uprchnout před nacisty do New Yorku. V roce 1946 zjistil, že Cyklon B, užívaný k vyhlazování v koncentračních táborech, vznikl na základě vynálezu jeho otce – a rovněž spáchal sebevraždu.
Ti dva mladí výteční vědci, Clara a Fritz, se vášnivě milovali a sdíleli utopický sen, že s pomocí vědy nasytí celé lidstvo. Jenže v jejich příběhu, který je v podstatě antickou tragédií, ztroskotala láska i onen sen. Bez ohledu na to, že dnes jedna pětina světové populace získává obživu díky hnojivům, která Fritz Haber objevil ve své laboratoři.
Je příběh Clary Immerwahrové v Belgii známý? A co v Německu?
V Belgii o něm skoro nikdo neví. V Německu se Clara Immerwahrová někdy vyzdvihuje jako pionýrka feminismu, jako žena, která vzdorovala smrtícím koktejlům války, jež namíchal její manžel. Se vší úctou si ale myslím, že sebevražda není nejlepší způsob, jak se vzepřít svému muži. Já si Claru představuju spíš jako takovou černou díru. Mění naše názory na svět, otřásá jimi, našimi slunečními systémy. Šlechetné záměry postav tohoto příběhu, jejich statečné ideály, jejich křehká láska – to všechno se nepochopitelně, nevysvětlitelně a zcela zhroutilo.
Proč se tím tématem zabývat právě teď? Chtěl jste zachytit ducha dnešní doby?
Ne, snažit se o něco takového k ničemu nevede. I pokud by se vám podařilo zachytit ducha své doby, nikdy se nedostanete dál, než že se stanete jejím symptomem. Já chci porozumět své době, své minulosti a své budoucnosti – a pak je načrtnout znovu, překreslit je. Může to znít jako ambiciózní plán, ale je to méně ambiciózní než snažit se lapit toho vašeho ducha doby. Duch doby, to je zotročující droga, která ničí kritické vnímání, veškerou kritickou představivost, odolnost a schopnost vzdoru. Už jsem viděl příliš mnoho spisovatelů a umělců, jak jí propadli.
Chtěl jsem vypovědět příběh, v němž dojde k naprostému zhroucení jedné utopie. Ve chvíli, kdy se brzy může vynořit nové utopické paradigma, a já si opravdu myslím, že se objeví, je na čase jasně říci, že utopie se začne rozpadat hned v okamžiku, kdy uspěje. To je velmi důležitá myšlenka. Je v ní dokonce i kousek naděje. Tím, že se utopie rozpadne, donutí nás jít dál.
A další věc, na kterou jsem chtěl poukázat, je, že musíme zničit všechny mýty, které nás učí, že prostřednictvím rozumu a pokroku zvládneme zorganizovat vlastní život i svět podle svých potřeb. Tento mýtus nepřemožitelného, osvíceného, rozumného člověka, jenž má všechno pod kontrolou, zapříčinil ekologické a sociální katastrofy, jimž dnes čelíme.
Můžeme ale žít bez mýtů?
To je taky jeden mýtus, kterého se musíme zbavit: že zvládneme fungovat bez nich. Jediná svoboda, jíž můžeme dosáhnout, spočívá v poznání, že naše existence dostává tvar právě prostřednictvím představ a mýtů.
V eseji o hře Immerwahr s příznačným názvem Vzduch, který by se dal dýchat, už skoro neznáme píšete, že v Evropě se toho dnes příliš neděje, že je v ní málo dynamiky. A jako důvod uvádíte váhu naší minulosti.
Problém je, že tu teď převažuje strach a nostalgie. A touha chránit to, co máme, co jsme si už vydobyli. Méně a méně lidí má odvahu experimentovat, tvořit, málo z nás se zajímá o radost a o dobrodružství spojené s tím, že něco vynalézáme. Minulost na nás leží celou svou drtivou vahou.