Článek
Scénář k Díře u Hanušovic jste napsal se svým dávným spolužákem ze školy Lubošem Smékalem. Jak se vám spolupracovalo?
Máme velkou kliku, že se známe opravdu dlouho a že se smějeme stejným věcem. On je profesí psycholog – a i v tom se dobře doplňujeme. Já jsem přeci jen uzavřený v divadelním světě a on je mi schopen říct, když napíšu nějakou vyumělkovanou efektní kravinu: Hele, tohle by ta postava nikdy neudělala, to je blbost, to nemá s realitou nic společného.
Já ho nejprve tlačil do pro mě přitažlivých témat jako stalking. Ale on se tomu úspěšně bránil. A nakonec jsme se pokorně vrátili k tomu, co jsme sami zažili, co není úplně vycucané z prstu. Oba jsme z malých vesnic z Jeseníků. Ne že by pak scénář odrážel konkrétní příběhy z našeho dětství. Snažili jsme se zachytit spíše atmosféru, rytmus, jakým se na severomoravské vesnici žije.
Změnilo se to prostředí od dob vašeho mládí?
My jsme film stavěli hlavně na vztazích a ty jsou odnepaměti pořád stejné. Okolnosti se ale proměnily velmi. Já si ještě pamatuju, jaká to byla na vesnici za totáče vlastně pohoda. Už proto, že měli všichni zajištěnou práci v JZD nebo v lese. Dnes je situace jiná. Ve Vikanticích, kde jsme točili, je šedesátiprocentní nezaměstnanost a šance, že někde v okolí postaví továrnu, která lidem práci přinese, je mizivá. A o tom náš film do jisté míry je, jak je najednou problém se o sebe v nových podmínkách postarat.
Z vašich postav jsem měl pocit, že ke všemu přistupují v klidu, možná až fatalisticky.
To je jedna z věcí, kterou na těch lidech obdivuju. Že z věcí nedělají problémy. Všechno se nějak přežije. Všechno se nějak zmákne. V Praze máme tendenci dělat z komára velblouda. Rozčilujeme se kvůli každé banalitě, třeba, že nám ujede tramvaj.
Upoutávka na film Díra u HanušovicVideo: EvolutionsFilm
Kolektiv herců z Díry se v podstatě kryje se souborem Dejvického divadla i třeba s obsazením televizní Čtvrté hvězdy. Výrazným průsečíkem je tady humor. Jaký podle vás je? A je váš?
Myslím, že můj je. Má v sobě určitou nenápadnost. Když na to divák kouká, tak si nutně klade otázku, jestli si z něho děláme srandu, nebo to myslíme vážně. Balancování na hraně mezi seriózní a komickou polohou nás baví. Je to pak samozřejmě spojeno i s tím, že náš humor diváky rozděluje. Ale myslím, že to není špatně.
Psaní scénáře k Díře nás s Lubošem ohromně bavilo. A hodně vtipných věcí vzniklo samo. Třeba scéna se statikem, co má na starost rovnováhu domů, ale neuhlídá vlastní. Byli jsme ve Vikanticích na obhlídkách a najednou k nám dovrávoral chlapík z místní hospody: „Nepotřebujete statika? To su já, kdyby náhodou.“
Já jsem na společném smyslu pro humor do jisté míry stavěl v Dejvickém divadle herecký soubor. Na zkoušce poznáte, kdo má cit pro mystifikaci, pro hru. A tyhle věci se pak přenášejí i do inscenací.
V Dejvickém divadle jste dělal inscenaci Muž bez minulosti podle filmové předlohy finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Co na něm máte rád? Je to severský humor, který je podobný právě tomu dejvickému?
Určitě ano. I když bych ho asi nepojmenoval jako severský. Já si dokonce myslím, že my Češi máme pro mystifikaci a absurditu ještě větší smysl než třeba Finové. Taky jsme k němu byli v minulosti vycvičeni – přes Kafku nebo Švejka. To dělá hodně. Pozoruju určitý rozdíl i proti Slovensku, kde jsem dřív režíroval. Než si v Divadle Astorka zvykli, čemu se směju, než zjistili, jak takzvaně vyrobit český humor, chvilku to trvalo. Oni jsou přímočařejší, srdečnější, my tam máme vždy takovou zatáčku. A Kaurismäki ji tam má taky.
Líbí se mi i jeho lapidárnost, v jeho scénářích nenajdete větu navíc. Zároveň říká, že úkolem režiséra je dávat divákovi naději. A všimněte si, že jeho filmy končívají happy-endem, pravda kaurismäkovským, happy-endem v obrovských uvozovkách. Ale nikdy svůj film nenechá zabřednout do úplné depky, vždycky se na konci nadechne. Přesto člověk cítí, že mu asi není moc dobře. Já teď jedu na tři a půl měsíce režírovat do Finska jeho Najal jsem si vraha, tak jsem zvědav, jak tam budou k mému českému humoru přistupovat.
Vy jste jako herec natáčel s dalším evropským režisérským velikánem, Bélou Tarrem.
To je jiná káva. Béla je Maďar a Maďaři jdou víc na dřeň. Jejich filmy jsou naturalističtější, kritičtější. Nebojí se konfliktů, ale zase jim chybí schopnost nadhledu. Nedovedou se na sebe podívat s úsměvem. Já se na podobné přímočaré věci rád koukám, ale sám raději o stejných věcech vyprávím oklikou, přes vztahy, přes humor. A nemyslím, že pak výsledek musí být nutně méně společensky závažný, pronikavý.
Béla je naprostý maximalista, až do bezvědomí. Běžně jsme jeli na třicet klapek. Já už pak jako herec nevěděl, co dělám špatně, byl jsem ztracený. Možná právě toho on chtěl dosáhnout, že se oprostíte od všeho a jste před kamerou jen sám za sebe. On taky výborně slyší. Já jsem film přemlouval do francouzštiny, což byl strašný opruz, čtrnáct dní jsme byli zavření ve studiu. A Béla mi to zrovna neulehčoval. Je neuvěřitelné, jaké intonační maličkosti dokázal zachytit. Má výjimečný umělecký cit. Já ty věci neslyším, ani nejsem takový filmař, ze dvou záběrů nedokážu bezpečně říct, který je lepší. On s tím nemá problém.
Jeho filmy jsou přijímány rozporuplně. Někteří je považují za vrchol kinematografie, jiní za její konec.
Já mám zkušenost z Cannes, že lidi, kteří na jeho rytmus a způsob vidění přistoupí, jsou zpravidla nadšení. Řekl bych, že v sále jich je obvykle tak čtvrtina. Pak jsou ti, kteří to vydrží půl hodiny a začnou se nudit. A pak skupina, která film odmítne po deseti minutách a odchází z kina. Myslím ale, že to je Bélova volba, že takhle to chce.
Řada herců Dejvického divadla se už proslavila rolemi ve filmu i v televizi. Trojan, Vilhelmová, Plesl. Zaznamenal jste konkrétní okamžik, kdy začali být více obsazovaní?
Myslím, že to přišlo s tím, jak na nás začali chodit lidi a mezi nimi i filmoví režiséři jako David Ondříček nebo Petr Zelenka. Dejvice mají výhodu, že jde o malé divadlo, kde je vidět každé mrknutí oka, což je herecky podobné filmové práci. Taky myslím, že dejvický soubor má právě k režisérům jako Ondříček nebo Zelenka generačně blízko. Jejich vnímání je něčím podobné.
Miroslav Krobot
Já se jen odjakživa trochu bál, aby se s úspěchem herců nesvezly i celé Dejvice. Aby se z nás nestalo snobské divadlo. S obavami sleduju, že už dnes začíná být móda sehnat k nám lístky. Vedu v tomhle směru boj s naší paní ředitelkou, aby se aspoň nezvyšovaly ceny. Okolo máte vysokoškolské koleje a pro študáky není sranda dát čtyři stovky za lístek. A zrovna o ně jako diváky bychom neměli přijít.
A není už i umělecky to divadlo příliš zajeté?
Je a bude hrozně těžké ho z těch kolejí dostat. Ideálem by bylo, kdyby diváci pořád chodili na Dejvické divadlo, ale byli na každé premiéře vždy znovu překvapení, že jde zase o něco jiného. Můj odchod z postu uměleckého šéfa na konci sezóny by mohl soubor v tomhle směru trochu popíchnout.
Vy jste měl tu výhodu, že jste mohl pracovat dlouhodobě, koncepčně. V českých divadlech to ale není tak běžné. Ono to obecně směřuje spíše k jednorázovým projektům.
Cesta dlouhodobé koncepce je pro divadlo náročnější, i finančně. Uživit se je dnes samozřejmě problém. A stojí spoustu energie vyběhávat peníze, granty. Ne že by to nešlo, třeba kluci z La Fabriky to zvládají a z ničeho vybudovali úspěšný projekt, který i díky mezinárodní srozumitelnosti nového cirkusu sklízí ovace po celé Evropě. Takže ono to jde. I když La Fabrika je přeci jen specifický projekt. Mají to jednodušší než činohra, která je odkázána na české prostředí.
U ní mi popravdě chybí určitá dravost, že by šli lidi do něčeho po hlavě. I z absolventů DAMU mám pocit, že divadlo dělají vždy s nějakou záložní možností, aby měli kam se vydat, kdyby se to nepovedlo. Nesázejí vše na jednu kartu a už to samo o sobě jim jako divadelníkům ubližuje. Ale pozor, já to nekritizuju, já to dokonce do určité míry chápu.