Dita Malečková: Chvála chaosu

Chaos nicméně nezůstal v průběhu času čistě negativním pólem – kdo v sobě nemá zárodečný chaos, nezrodí tančící hvězdu, napsal Friedrich Nietzsche, znalec antické kultury. A skutečně v mnoha kosmogonických mýtech najdeme chaos na počátku jako původní živel a podmínku vzniku světa, smysluplného celku, kterým proniká přirozené světlo rozumu.

Potřebujeme a chceme řád: chceme, aby vlaky a tramvaje jezdily načas, aby nás lidé ve frontách nepředbíhali, potřebujeme kontinuitu, integritu a předvídatelnost. A zároveň potřebujeme chaos, náhodná setkání, která jsou podmínkou myšlení a základem jakékoliv zábavy, potřebujeme překvapení. Ve skutečnosti se obyvatelná realita nachází někde mezi – na hranicích chaosu a řádu, na hranicích, které mají s největší pravděpodobností fraktální strukturu.

V průběhu 20. století došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat rehabilitací chaosu. Nestalo se tak úplně náhle a nepředvídatelně, ale mělo to, jak je v blízkosti chaosu obvyklé, nenápadné počátky a výrazné následky. Pro pojmenování malé změny počátečních podmínek vedoucí k ohromné změně ve výsledku se vžil pojem motýlí efekt, který souvisí se známou představou motýla, jenž mávne křídly nad Brazílií a způsobí tornádo v Texasu – dnes slavný teoretik chaosu Edward Lorenz použil tento motiv v názvu své přednášky z roku 1972, ale jeho původ lze vysledovat třeba až k Rayi Bradburymu a jeho povídce Burácení hromu z roku 1952 či k filosofovi Johannu Gottliebovi Fichtemu („Nelze pohnout zrnkem písku, aniž by se změnil celý nesmírný celek.“).

Lorenz byl meteorolog a na to, jak velkou měrou přispěl k definování teorie chaosu, se přišlo poměrně pozdě. Jak píše James Gleick v knize Chaos, nikoho z těch, kteří se na počátku šedesátých let chaosem zabývali, nenapadlo hledat inspiraci na stránce 130 ve 20. svazku meteorologického věstníku.

Chaos neboli studium deterministického chaosu se v dalších letech stal velmi populárním tématem. Ukázalo se, že tento typ popisu dokáže úspěšně mapovat chování složitých systémů, jako jsou počasí, burza nebo město, tedy všeho, co je dostatečně složité, aby se organizovalo samo.

Můžeme celkem bez obav tvrdit, že na počátku všeho nového je zapotřebí období chaosu, v němž se rozpustí staré struktury a vrstvy a vykrystalizují nové. V případě teorie deterministického chaosu však šlo o zkoumání samotného chaosu a jeho vlastností, což umožnily až nové nástroje, především výpočetní technologie, které změnily způsoby zkoumání dynamiky složitých procesů. Klíčovými pojmy jsou tu simulace, iterace a vizualizace.

Se značnou mírou zjednodušení lze říct, že hranice, které se zdály být hladké, se při přiblížení ukázaly být nekonečně složité, a nejen to, ukázaly se být nekonečně krásně složité (podívejte se na jakoukoli vizualizaci Mandelbrotovy množiny). Zároveň začalo být zřejmé, že stejně jako eukleidovská geometrie zastarala i klasická lineární kauzalita. Vztahy mezi subjekty, objekty a procesy se ukázaly být složitějšími, objevila se (najednou všudypřítomná) struktura sítě, v níž je každý bod spojený s jakýmkoliv jiným a ovlivňují se pomocí vln a rezonance, zesilování, rušení. Začalo se mluvit hlavně o konektivitě, signálu, informaci.

Ve stejné době, kdy Lorenz prováděl pokusy se svým primitivním počítačem a jednoduchou simulací počasí, aby tak definoval motýlí efekt a spatřil první linie Lorenzova atraktoru, tedy první vizualizace komplexního chování samoorganizujícího se procesu, byl Henry Kissinger ministrem zahraničí USA a praktikoval svou proslulou realpolitik, za niž je jedněmi oslavován coby jeden z nejefektivnějších šéfů tohoto resortu, které kdy Spojené státy měly, jinými pak zatracován coby válečný zločinec (což se pod určitým úhlem pohledu nemusí vylučovat).

V dokumentu Adama Curtise HyperNormalizace vidíme Kissingera, jak v roce 1975 v Damašku jedná s „diktátorem-zabijákem klasického střihu“, otcem současného syrského prezidenta Asada, přičemž se předhánějí, kdo je více „brutal and ruthless“. Kissinger, autor konceptu americké nukleární strategie nazývané Delicate Balance of Terror, v dokumentu osobně vystupuje a vyznává se tu ze svého hlavního cíle – zabránit chaosu. Chaos je v jeho očích něco, co nelze předvídat, a co tedy nelze kontrolovat.

Jenže dnes se ukazuje, že chaos do jisté míry předvídat a kontrolovat lze.

Existují v zásadě dva způsoby, jak to udělat. První spočívá v tvorbě a využití nových nástrojů: výpočetní techniky, statistických metod, mapování chování, vyhledávání vzorců, zahušťování sítě. Tento způsob využívá moderní technologie, ale je pochopitelný i v rámci staršího paradigmatu. Koneckonců už v roce 1984 vznikl v Praze na popud generálního tajemníka ÚV KSSS a předtím šéfa KGB Jurije Andropova Prognostický ústav, jehož členové měli formulovat matematicky podložené odhady budoucího vývoje společnosti.

Matematické a statistické metody využívající ohromný objem dat (tzv. Big Data) stejně jako studium dynamiky sítí (prominentním teoretikem je zde například Albert László Barabási, jehož mottem je hledání „skrytých vzorců za vším, co děláme“) jsou v současnosti nástroji předvídání chování přirozených i umělých systémů (a také stírání hranice mezi nimi). Nejviditelnější a nejskloňovanější sítí je samozřejmě world wide web – internet, a jak velmi přesvědčivě ukazuje Curtis ve svém dokumentu, je zajímavé sledovat, jak se vyvinula naše představa o kyberprostoru, který jakožto výsledek spojení bájného prostoru neomezené svobody a vojenské strategické sítě vyrostl do podoby zrcadla lidského chování.

Skvělým příkladem je „umělá inteligence“ ELIZA, která vznikla v podstatě jako výsledek zoufalého, ironicky myšleného experimentu poté, co selhaly všechny pokusy přesvědčivě modelovat lidskou inteligenci. Šlo o prostý algoritmus, který člověku odpovídal tak, že lehce modifikoval jím položenou otázku. Okamžitě slavil ohromné úspěchy, všichni si s ním chtěli povídat a pochvalovali si, jak jim rozumí – ELIZA se stala vlaštovkou éry, v níž se kyberprostor zaplnil bezprecedentním množstvím fotek a videí sdílených jednotlivými uživateli a kdy algoritmy mohly začít využívat tato data a zkoumat lidské chování induktivně.

Ukázalo se, že není potřeba vytvářet složité struktury simulující lidskou inteligenci, ale že je možné využít velké objemy sdílených dat a hledat v nich vzorce a pravidelnosti (a z nich odhadovat budoucí vývoj).

Zároveň se původní představa prostoru svobody radikálně změnila v nový panoptikon, kde mohou být všichni sledováni, a jak se ukázalo v roce 2013 díky Edwardu Snowdenovi a dalším whistleblowerům, také skutečně sledováni jsou.

Druhý způsob je odlišný.

Pojem hypernormalizace by nám mohl být blízký. Jeho autorem je Alexej Jurčak, antropolog zabývající se mimo jiné posledními roky existence východního bloku, kdy všude visely portréty Marxe, Engelse a Lenina, holubice míru a několik opakujících se sloganů, kdy zelináři umisťovali do výloh heslo Proletáři všech zemí, spojte se! a vše doplňovaly nástěnky, mávátka, soudruzi a soudružky, proletariát a buržoazní přežitky. V roce 1989 ale všechno padlo s tak zázračnou lehkostí, jako by to ještě včera nebylo „na věčné časy“.

K proměně starého řádu však nedošlo jen ve východním bloku. Jak ukazuje Curtis v oblasti mezinárodní politiky či jak popisuje například francouzský filosof Jean Baudrillard v knize Simulakra a simulace, ke konci 20. století se změnil i Západ.

První díly britského seriálu Černé zrcadlo byly odvysílány v roce 2011 a na podzim 2016 měla premiéru třetí řada. Scenárista Charlie Brooker popisuje ono „černé zrcadlo“ jako obraz monitorů a displejů, které nás obklopují a odrážejí při každém našem kroku. Jeho temné, břitké a mrazivé příběhy ze současného světa mají jediného společného jmenovatele: technologii a způsob, jakým mění naše životy.

První díl třetí série nazvaný Střemhlavý pád popisují někteří jako „pastelové peklo“. Jde o obraz světa, v němž je hodnota člověka určena jeho oblíbeností v kolektivu a je kvantifikována pomocí číselné hodnoty vycházející z průběžného hodnocení, které funguje podobně jako lajkování na Facebooku.

Jak již název dílu napovídá, jde o příběh hrdinky, která shodou nejrůznějších nepříjemných okolností spadne pod akceptovatelnou úroveň, a ztratí tak práva na většinu z výdobytků tržního světa včetně osobní důstojnosti. Tato kontrolovaná autodomestikace je typickým příkladem strategie, kterou na sebe aplikují lidé dobrovolně, aniž by zpochybňovali její oprávněnost.

Curtis v dokumentu HyperNormalizace ukazuje, jak byla stará strategie používání politiky jako nástroje změny světa nahrazena novou – svět se ukázal být příliš složitý a chaotický, a tak se nabídlo geniálně prosté řešení: zredukovat ho na příběh, setřít hranici mezi fikcí a realitou; zjednodušit a zdramatizovat. Namísto předvídání budoucnosti vytvořit budoucnost předvídatelnou. Namísto reality kontrolovat simulaci. Politika se tak změnila v postpolitiku, historie v posthistorii, pravda v postpravdu. Život mezi lidmi v život na sociálních sítích. Skutečnost v matrici.

Svět jako smysluplný obyvatelný celek se stal simulací a mediální realitou.

To, co se zdá být nadsazené člověku, který žije v nějakém smyslu tradičním stylem života a je ovlivněn především přírodními danostmi, proměnami počasí a podobnými dlouhodobě poměrně snadno předvídatelnými cykly, není vůbec přehnané pro typického obyvatele velkoměst, který je závislý na informačních kanálech a mediovaných obsazích a tocích dat a na své vybudované identitě a sociálním kreditu.

Takový koncept ilustruje a potvrzuje i výsledek voleb v USA a vítězství Donalda Trumpa, popkulturní ikony americké společnosti: realita se změnila v mediální realitu, válka v informační válku a perception management (řízení vnímání), který byl její součástí, se rozšířil do oblasti marketingu a každodenního života.

To, že svět není jen souhrn věcí a bytostí v prostoru, ale celek, který dává nějaký smysl, implikuje, že je příběhem – a že civilizace je od počátku vyprávěním příběhu: od zakladatelských mýtů po vědecké teorie o fungování vesmíru či programy politických stran. Jak píše například historik Yuval Noah Harari v knize Sapiens. Úchvatný i úděsný příběh lidstva, příběhy jsou nejsilnější lidská strategie umožňující vznik společenství – od kmenu po města, státy a civilizace.

V tomto ohledu není až zas tak překvapivé, jak velký vliv měl a má na společnost film, respektive film a televize (a nová hybridní média, která je obsahují). Je nicméně fascinující pozorovat, jak se film a realita prolnuly a jak nové typy narativu přebírají vládu. Vždycky bylo důležité být autorem (případně zadavatelem) příběhů o světě – oněch Lyotardových „velkých vyprávění“. S dobrým scénářem lze dobýt svět.

Potřebujeme příběhy, fikci, umění. Představte si, že byste po smrti museli obývat jen ten svět, který jste si vytvořili sami (včetně sebe). Představte si, že byste v něm museli žít teď. Co bychom si počali bez knih, filmů a seriálů, bez umně vystavěných příběhů a vykreslených obrazů.

Na tom, že v jistém smyslu žijeme ve filmu, přizpůsobujeme své skutečné životy filmovým scénám nebo je s nimi srovnáváme, ještě není nic špatného. Špatné je, když z příběhů, které psal někdo jiný s jasným záměrem, ale bez ohledu na nás jako na konkrétní osoby, nedokážeme vystoupit, nevidíme, jakou v nich hrajeme roli, a nemůžeme ji změnit.

V seriálu Westworld sledujeme vývoj bytostí, které se vymaňují z uzavřených smyček scénáře napsaného jejich lidskými stvořiteli, a získávají tak vlastní vědomí, tu podivnou reflexivní smyčku, která umožňuje uvědomovat si sama sebe, a v důsledku toho vnášet do příběhu nepředvídatelnost.

Gilles Deleuze a Félix Guattari, enfants terribles francouzské filosofie 20. století, mají v knize nazvané Co je filosofie? pochopení pro lidskou potřebu řádu, ale těžiště filosofického boje podle nich spočívá v zápasu se strnulým míněním ve smyslu nepružných přesvědčení a struktur myšlení a představivosti, které brání dalšímu vývoji. Citují přitom spisovatele D. H. Lawrence a jeho obraz mínění coby slunečníku, který si lidé vytvářejí jako ochranu proti neznámému a který filosof a umělec protrhává, aby vpustil trochu „vichru osvobozeného chaosu“, a také Jamese Joyce a jeho koncept uměleckého díla jako komponovaného chaosu.

Dávka chaosu je v podstatě to jediné, čím se dá bojovat proti dominantnímu, hegemonnímu příběhu, protože vzdor už je jeho součástí. Kontakt s chaosem je jako cesta do neprobádaných území, v nichž se lze orientovat jen díky určitému instinktu a citu pro uzlové body a škály intenzit (něco jako Zóna ze Stalkera) a ze kterých tvůrce vynáší obrazy a příběhy jako kořist, trofeje a suvenýry.

Jak říká Joi Ito, ředitel MIT Media Labu, v rozhovoru pro Backchannel, lidé chtějí kulturní změnu, což je vidět právě i na zvolení Donalda Trumpa, a dodává, že pro oblast umění to znamená dvě věci – za prvé potřebujeme „něco jako Beatles“, co lidi sjednotí, chytne je za srdce a vytvoří pocit sounáležitosti, a za druhé katastrofické scénáře konce světa. Ty představují impuls, který vytrhne umělce z letargie, protože tvorba nových obrazů a příběhů bývá přirozenou reakcí na krizi. Šachová královna v Alence v říši divů musí neustále utíkat, aby zůstala na stejném místě – a stejně tak, píše Matt Ridley v knize Červená královna, se v rámci evoluce musejí neustále dohánět organismy a jejich predátoři a paraziti.

Jak se zdá, nejlepší strategií, jakou můžeme zvolit, je smířit se s tím, že žijeme ve světě simulací a simulaker, a psát (si) dobré příběhy. Nebo je napíšou spisoboti, co navrhnou neodolatelného cool hrdinu s intuicí Sherlocka Holmese, neohrožeností Raoula Dukea a suverenitou Phila Marlowa.

P. S. Henry Kissinger stále žije a politickou situaci alespoň komentuje. Asadův syn vládne zemi zničené válkou a celý svět čelí oněm démonům, které Asad v touze po pomstě vypustil: totiž sebevražedným atentátům.

P. P. S. Na jaře roku 2016 japonská umělá inteligence téměř vyhrála literární cenu se svou prózou Den, kdy počítač napsal román.

Autorka působí na FF UK v rámci oboru Studia nových médií.