Článek
Náhoda to rozhodně není, protože oba filmy mají velmi podobné sociální téma. V obou se vypráví o chudé rodině na okraji společnosti, která vymýšlí různé způsoby přežití a snaží se pro sebe urvat trochu toho bohatství od těch, kteří měli v životě více štěstí. V obou snímcích dochází ke srážce se systémem, v obou se probírají morální limity spolužití chudých a bohatých i základy existence společnosti vůbec.
Z filmu Parazit korejského režiséra Bong Joon-hoa
Japonští Zloději více akcentují rodinné kořeny lidského společenství, jež však netkví v biologii, nýbrž ve vzájemnosti na jednom místě a v jednom čase; zatímco korejský Parazit se soustřeďuje na sociální střet, který je nevyhnutelný ve chvíli, kdy se odhalí parazitická podstata existence bohatstvím velmi přesně rozdělené společnosti.
Vtipná zápletka, kdy se chudá rodina z podzemí chytře naváže na život rodiny bohatého podnikatele a začíná spokojeně žít z jeho peněz, se proměňuje v sociální drama, příznačné pro dobu, ve které není žádná alternativa ke kapitalistickému systému, v jehož jádru je zabudováno vylučování neúspěšných, dělení na stále bohatší a stále chudší.
I nad závěrečnými titulky tak znovu visí utopie kapitalismu, které se kdysi říkalo americký sen: naděje, že jednou můžeme být bohatí všichni. Jakkoliv je nakonec zřejmé, že tímto bohatstvím ne vždy musejí být peníze, ale třeba jen zdánlivě tolik samozřejmá, a přitom zřídka prožívaná možnost „být spolu“.
Bongův snímek pochopitelně otevírá i otázku, kdo je tím parazitem. Kdo koho vysává, kdo z koho žije, na kom a proč se tu parazituje – zda chudí na bohatých, bohatí na chudých, nebo všichni tak nějak na sobě navzájem. Ale musíme se ptát taky na to, jestli parazitismus nakonec není základem každého systému, má-li ten nějak fungovat a dávat život všem, kteří se ho účastní.
„Systémy fungují, protože nefungují. Nefunkčnost zůstává pro fungování systémů esenciální,“ napsal nedávno zesnulý myslitel Michel Serres ve své knize Parazit, v níž detailně rozpracoval filosofii funkčního parazitismu, který je v základě všech společností, nejenom té moderní. Parazit je zprávou o tom, že systém žije, a je zárukou jeho fungování. Jakkoliv dovnitř systému nikdy nevidíme, díky parazitům se o něm něco podstatného můžeme dozvědět. Tak jako v Bongově filmu.
Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.
„Žijeme v černé skříňce, které se říká kolektivita; žijeme z ní, na ní, v ní,“ píše Serres. „Došlo k tomu, že tato kolektivita nabrala podobu zvířete: Leviathana. Jsme zcela jistě v něčem bestiálním, jemněji řečeno, hovoříme o organickém modelu pro členy společnosti. A náš hostitel? Nevím. Ale vím, že jsme uvnitř. A že je tam tma.“
