Diagnóza: unipolární porucha. Esej Václava Bělohradského

Poruchu v jejím chování bylo možné „vyléčit“ jen „vyléčením“ celého patologického systému rodinné komunikace: převaha hlediska jednoho z rodičů by krizi jen prohloubila, protože „porucha“ byla ve vztahu mezi aktéry, ne uvnitř nich. Všichni společně se mohou osvobodit z pasti patologické komunikace jen tím, že porozumí svému chování jako odpovědi na deviantní způsob, kterým se k sobě navzájem vztahují.

Takovou interpretaci „šílenství“ nazýváme antiesencialistickou. Z člověka nedělá šílence nějaká patologická esence uvnitř něho, ale vztahy mezi lidmi, kteří se navzájem vmanipulují do situací neřešitelných jinak než útěkem do šílenství nebo násilí. V otevřeném, neautoritativním prostředí je možné metakomunikovat (komunikovat o krizích v naší komunikaci), a tak prolomit klec unipolarismu; když se ale o rozporech komunikace komunikovat nesmí či neumí, nezbývá než se odstřihnout od reality, nebo se stát násilníky.

V tom příběhu je vepsána katarze: porozumět něčímu šílenství znamená porozumět otázce, na niž je jeho šílenství odpovědí. Kdo je pánem a kdo rabem otázky, která přivede k šílenství každého, kdo na ni musí odpovědět?

Antiesencialismus je dědictvím kultury sebeosvobození, která se ustavila v šedesátých letech ve vzpourách proti antidialogickému systému. Podstatu unipolární komunikační strategie shrnul Humpty Dumpty z pokračování Alenky v říši divů takto: „Když já řeknu nějaké slovo, pak znamená přesně to, co chci…, (protože jde jen o to,) kdo poroučí.“

Dvě události strhují do katastrofy světový řád přibližně od roku 2008. Zaprvé, díky ekonomickému úspěchu Číny (její podíl na světovém HDP přesáhl patnáct procent), nesrovnatelnému s ničím v minulosti, získal prostor laciné práce, na který západní ekonomická a politická moc Čínu zredukovala, politickou subjektivitu. Ukázalo se, že globalizace v sobě obsahuje výjimečný emancipační potenciál.

V americkém Kongresu řekl Václav Havel v roce 1990: „Tyto převratné změny nám umožní (…) vstoupit konečně do éry multipolarity. Totiž do éry, v níž budou všichni – velcí i malí – bývalí otroci i bývalí páni – tvořit to, co váš velký prezident Abraham Lincoln nazval The Family of Man. Umíte si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se – ačkoli největší – z jakýchsi důvodů nazývá třetí?“ Američtí politici mu tehdy tleskali.

Třetí svět má svou první velmoc, ale vlomení se Číny do klubového statku jménem světový ekonomický řád otevřelo Thúkydidovu past – situaci, kdy se upadající mocnost snaží zastavit mocnost nastupující všemi způsoby, včetně hrozby války. Zabije starý nebo nový hegemon v globalizaci její emancipační potenciál a stane se jejím jediným pánem?

Druhou událostí je americký projekt proměnit prchavý unipolární okamžik po pádu SSSR v unipolární éru západní hegemonie nad světem. To vyvolává nepřátelské reakce a ty vedou k dalšímu upevňování unipolární vize světa (říká se tomu sebenaplňující se proroctví).

V roce 2010 pochodují na Rudém náměstí v Moskvě Američané, Francouzi, Britové i Poláci při oslavě výročí společného vítězství nad nacismem; v tomtéž roce Putin, tehdy v roli premiéra, předává Polákům dokumenty ke Katyni, Associated Press ho zvěčnil klečícího u památníku zavražděných Poláků, Rusko přiznává svou vinu v plném rozsahu; ruská televize vysílá v hlavním vysílacím čase Wajdův snímek Katyň a Medveděv, tehdy v roli prezidenta, vyjadřuje naději, že vinu za tento strašný zločin Poláci nepřipíšou ruskému lidu jako celku.

Po dlouhou dobu bylo Rusko partnerem v budování postbipolárního světového řádu: umožnilo sjednocení Německa (Britové, Francouzi i Italové se toho báli), připustilo s rozpaky i bombardování Jugoslávie, (polo)mlčelo k invazi do Iráku, a vtrhnutí do Afghánistánu dokonce logisticky podpořilo. Po roce 2010, především v obratovém roce 2013, se ale z partnera budování postbipolárního světa stalo nepřítelem, proti němuž se nový řád buduje.

Marx věřil, že se řetěz kapitalismu přetrhne ve Velké Británii, ve svém nejsilnějším článku, zhroutil se ale v článku nejslabším – v Rusku. Platí to i o zhroucení politické komunikace v postbipolárním světě, o krvavém výbuchu iracionality, kterému dnes čelíme. Také systém patologické mezinárodní komunikace se přetrhl ve svém nejslabším článku – v Rusku, kde je kultura politické komunikace archaická, katastrofálně traumatizovaná, destabilizovaná mezinárodní nedůvěrou a bez opory v silné občanské společnosti.

V deníku The Guardian jsem našel příběh britské dívky jménem Mia: „Užívání zkrášlujících filtrů pro videa na TikToku, která natáčela, se jí zdálo neškodné. Vypadala na nich, jako by si právě udělala make-up, zmizel náznak druhé brady, který ji vždy trápil, a její lícní kosti byly lehce změněné, aby odpovídaly mainstreamovému ideálu dokonalosti. Po určité době se jí používání filtrů ve videích stalo druhou přirozeností až do dne, kdy se zahlédla v zrcadle a náhle pochopila – ke své hrůze –, že už nepoznává svou vlastní tvář. ‚Cítila jsem se tak ošklivá, byl to hrozný okamžik,‘ říká. Když používáte pořád filtr, téměř se odcizíte svému obrazu v zrcadle, protože očekáváte, že budete vypadat jako přes ten filtr. (…) Je to děsný způsob sebevnímání.“

Utrpení, jež popisuje Mia, se může vyvinout v mentální poruchu, kterou psychiatři označili formulí snapchat dysmorphia. Je to trauma, které v uživateli filtrů vyvolává pohled do vlastní nefiltrované tváře. Stává se vážnou psychickou poruchou v okamžiku, kdy se lidé obsesivně podrobují plastickým operacím, aby překonali pocit nedostatečnosti ve srovnání se svými filtrovanými obrazy.

Myslím, že projekt unipolárního světa, zaštítěný heslem „politika lidských práv“, je příznakem varianty této poruchy – unipolární euforie: pohled do filtry vylepšené tváře Západu vyvolává euforii, megalomanské pojetí vlastní role ve světovém řádu, které ztěžuje porozumění jiným civilizacím a oslabuje schopnost předcházet katastrofám.

Filtry, které zkrášlují tvář Západu, jsou tři: agresivní synchronizace ekonomicko-politických dějin, Talmonovo sofisma a interpretace totalitarismu jako nového fenoménu, vneseného do západních dějin komunismem a nacismem (dvěma podobami téhož politického systému).

Formulí agresivní synchronizace označuji tendenci soudit legitimnost nezápadních politických systémů podle právních a sociálních standardů, které se na Západě prosadily až během šedesátých let zásluhou masových antisystémových vzpour. Na časové ose ekonomického vývoje jsou třeba Čína nebo Indie ve zcela jiném bodě než USA a EU, jsou ale souzeny, jako by byly ve stejné ekonomickopolitické fázi jako Západ. Všeobecná lékařská péče byla například ve Velké Británii zavedena až po druhé světové válce (po sto padesáti letech trvání kapitalismu).

Talmonovo sofisma je formule, kterou razí italský politický filosof Domenico Losurdo, autor knihy Liberalism: A Counter-History. Označuje tak morální soud, který srovnává reálný výkon moci v neliberálních systémech s deklarovanými principy liberálních demokracií (historik J. L. Talmon tak definuje rozdíl mezi demokracií totalitní a liberální).

Deklarované principy Stalinovy ústavy jsou stejně liberální jako ústavy západních států, v realitě sovětského Ruska ale nikdo na svá ústavní práva nedosáhl. Totéž však v nějaké míře platí i o Západu: reálný výkon moci tu byl často v radikálním rozporu s deklarovanými principy.

NATO bojovalo v Iráku za lidská práva, ale vězni na Guantánamu žádná neměli; někteří američtí právní filosofové dokonce připouštěli legalizaci mučení „nepřátelských bojovníků“.

A třetí filtr: základní principy totalitní vlády včetně koncentračních táborů patřily k Západu dávno před komunismem i nacismem, vládlo se tak ale jen v koloniích. Teprve přestěhování totalitní moci do Evropy vyvolalo šok, který slovo totalitarismus vyjadřuje.

„Negr je krvežíznivý, krutý dravec, jehož lze k respektu vůči krotiteli přimět jedině bičem. (…) Pokud se černoši zdráhají zříct se své nesmírné lenosti, nemají na zemi právo na existenci.“ (August Boshart: Jak zacházet s domorodci v německých koloniích)

„Zastřelili jsme čtyři sta Číňanů. Napřed byli zbiti (…) a svázáni šňůrou, pak se šňůra vytáhla a přivázala k copům. Nejprve si museli vykopat hroby a pak byli zastřeleni. Byl to hrozný pohled, ale přesto jsme byli spokojeni,“ psal německý voják Heinrich Wanrow v dopise své matce.

K čemu máme vychovávat „negry“? K práci pro nás! Totéž platilo později pro české dělníky v protektorátu.

Během bojů v Afghánistánu bylo zabito zhruba 46 tisíc civilistů, celkový počet mrtvých v důsledku války přesahuje 200 tisíc. Proč utrpení Afghánců (či milionů uprchlíků z okupovaného Iráku nebo zničené Libye) nevarovalo a nevyvolalo v Evropě podobnou solidaritu s oběťmi jako dnešní válka na Ukrajině?

Odpověď nabízí T. W. Adorno: „Rozhořčení nad spáchanými ukrutnostmi je tím menší, čím méně se postižení podobají normálním lidem, čím jsou tmavovlasejší, špinavější, čím více se podobají přivandrovalcům. (…) Mocní vnímají jako člověka jedině svůj vlastní zrcadlový obraz, místo aby vnímali jako lidské právě to, co je odlišné.“

Americká filmová a televizní hvězda Whoopi Goldbergová vyvolala bouřlivé reakce svým výrokem, že „holocaust nebyl o rasismu, ale o nelidskosti člověka k člověku“. Evropský antisemitismus rasismem byl, avšak skandál nad antisemitismem byl v Evropě ve velké míře skandálem nad krutostí vůči lidem, kteří jsou nám podobní.

Co je to nelidskost? Má mnoho podob, ale vždy znamená připsat jedné skupině lidí (národní, etnické, rasové, politické) esenci, kterou nemohou změnit, ať mluví nebo jednají jakkoli (například „bývalý komunista je jako bývalý černoch“); chybí jim tak motivace ke změně chování, ve společnosti vládne heslo „lotr zůstává lotrem“.

Když se na předpokladu, že lidé mají nezměnitelné esence, začne organizovat stát, veřejný prostor a mezinárodní komunikace, přijde katastrofa. Putin klečící u pomníku zavražděných v Katyni v roce 2010 neměl jinou esenci než Putin velící devastovat Ukrajinu v roce 2022, rozdíl mezi těmi dvěma Putiny je dán patologickým systémem mezinárodní komunikace, který se postupně ustavoval po konci bipolarismu. Východiskem k jeho překonání je pohled všech účastníků do vlastní nefiltrované tváře.

To platí jak o Západu, starém hegemonovi, tak o krachujícím Rusku i nastupujícím hegemonovi – Číně.

Spisovatelka Radka Denemarková napsala, že nesmíme obětovat ekonomickému pragmatismu hodnoty, „na kterých Evropa stála a má stát (…), lidská práva, svoboda, demokracie“. To je ale jen filtrovaná tvář Západu; ten se ve skutečnosti zformoval v řadě vzájemně se podmiňujících masakrů, zarámovaných do dějinotvorných protipojmů jako křesťan – pohan, barbarství – civilizace, pokrok – zaostalost, svobodný svět – nesvobodný svět nebo demokracie – totalitarismus. Ale také v zatvrzelém vzdoru proti krutému protipojmosloví, co ty masakry ospravedlňovalo – profesoři na univerzitě v Salamance se například nikdy nedali přimět k legitimizaci násilného pokřesťanštění Amerik.

Svrchovanost všech velmocí je založena na „podmíněném“ masakru lidstva: když jedna velmoc překročí nějakou červenou linii, stanovenou jinou velmocí, bude zničeno lidstvo i se svou planetou v nukleárním holocaustu. Prapůvodní odkaz „hodnot, na nichž Západ stojí“ na genocidu (už staří Athéňané vyhladili z politických důvodů obyvatele ostrova Mélos), je klíčem k jeho dramatickým dějinám: naše „pravda“ ospravedlňuje genocidu.

Největší masakr v dějinách Západu – dobytí Mexika – rámuje protipojem křesťanství – pohanství („Mexiko mělo před dobytím asi 25 milionů obyvatel, poté v roce 1600 už jen milion. Pokud se kdy hodilo užít slova genocida, pak v tomto případě“ – píše Tzvetan Todorov). Protipojem kacíř – pravověrný rámuje v Evropě masakry mezi protestanty a katolíky; politická filosofie Západu pak po dvě století hledala politické řešení v odpojení legitimnosti státu od (náboženské) „pravdy“.

A protipojem civilizace – barbarství rámuje koloniální masakry (populace Konga například byla pod vládou belgického krále Leopolda zredukována z nejméně dvaceti milionů v roce 1890 na osm milionů v roce 1911). S velkým zpožděním a nepřesvědčivě se dnes belgická monarchie za své zločiny omlouvá.

V první světové válce viděl Jan Patočka přehodnocení všech evropských hodnot ve znamení síly, druhá světová válka byla v Evropě jen výbuchem neléčených traumat, které to přehodnocení způsobilo. Studená válka byla plná masakrů, jejichž toxické trosky v třetím světě nikdo neodklidil.

Po konci studené války se Západ pokusil osvobodit od euforie, kterou v něm vyvolává pohled do vlastní filtrované tváře, přijmout zodpovědnost za fungování kořistnického megastroje kapitálu, který do sebe vtahuje život na celé planetě. Pravice v postkomunistických zemích to ale považuje za příznak degenerace. Senátor ODS Tomáš Jirsa například napsal, že „ideologie bezzásahovosti (v boji s kůrovcem) patří do stejné kategorie jako další moderní levicové ideologie, genderismus, multikulturalismus, klimatismus, neomarxismus, Black Lives Matter či MeToo, ideologie, které rozkládají a ničí současnou euroatlantickou společnost“.

A v časopise Reflex zase čtu, že „zatímco Západ řešil sám sebe (…), zcela vážně se věnoval genderové vyváženosti, zaváděl nebinární toalety a upjatě řešil budoucí zelený úděl, tak u hranic naší civilizace dozrál do plné psychopatické síly novodobý Hitler“.

Putin byl ale donedávna hrdinou právě těch západních pravičáků (Marine Le Penové například), co „sami sebe“ nikdy neřeší a v genderismu, multikulturalismu, klimatismu či MeToo také vidí jen příznaky degenerace Západu.

Když se zbavíme přikrášlujících filtrů a podíváme se do skutečné tváře Západu, zahlédneme v ní nějakou univerzálně platnou hodnotu?

Od svých řeckých počátků charakterizuje Západ rozpor mezi normou a realitou. Křesťanství například vyhlásilo rovnost lidí ve světě, v němž ale existovalo otroctví. Důsledkem bylo přetížení západní kultury a její „uvržení do kritické sebereflexe“: Západ se stal „matkou všech revolucí“.

A právě vědomí rozporu mezi normou a realitou z nás dělá Západ, civilizaci, jejíž nárok na univerzální platnost je legitimní pouze v té míře, v níž se vykupuje schopností „řešit sama sebe“ radikálněji a kritičtěji než jakákoli jiná.