Děti proti válce bojují svým nezájmem. Ivan Ostrochovský natáčel v ukrajinském metru

Nepřímo. Naše motivace vyrazit na začátku války na Ukrajinu souvisela s tím, že jsme tam měli díky filmu 107 matek kopec známých. Když jsme do Charkova jeli s humanitární pomocí, nemysleli jsme si, že tam budeme hned točit. Brali jsme to jako obhlídky. Neměli jsme zadání udělat film, ale vzali jsme si s sebou věci potřebné k natáčení. A když jsme pak našli metro, v němž se schovávají lidi, nechtěli jsme riskovat, že odjedeme a až se vrátíme, už tam nebudou. Celou dobu jsme se báli, že přijdou vojáci, metro evakuují a tahle unikátní, ač depresivní situace zanikne.

Proto jsme zase zvolili ten hybridní přístup mezi dokumentem a fikcí. Kdybychom začali točit čistě observační dokument, možná bychom ho nestihli dokončit.

Celé se to odehrávalo trochu živelně. Dlouho jsem si ani nemyslel, že z těch záběrů dokážeme sestříhat film. Nakonec jsme měli štěstí a ti lidi neštěstí, že v tom metru strávili deset měsíců. My jsme tam s nimi byli tři měsíce.

Každý autor ví, že když už situace obsahuje sama o sobě drama, není třeba tomu ještě přidávat. Proto jsme si za hlavní hrdiny vybrali děti, které ponurou atmosféru narušují. Dospělí po telefonu kontrolují, jestli už jim rozstříleli barák a kdo ze známých a příbuzných zemřel. Ale děti válku nerespektují. Chtějí se dívat na vtipná videa, chtějí běhat. Když to řeknu pateticky: bojují proti válce svým nezájmem. Dětství ničím nezastavíte, blbly v tom metru podobně, jako blbnou děti v Česku i na Slovensku.

V metru bylo patnáct set lidí a o každém by mohl vzniknout film. O babičce s kocourem, které zničili dům a ona hledala své příbuzné. Nebo o policajtovi, který tam hlídal. My se rozhodli pro ty děti právě proto, že jsme nechtěli tlačit na pilu. Byli jsme tam měsíc a půl po začátku války a dost dramatu přinášelo každodenní zpravodajství.

Na Slovensku učím dějiny filmu a vím, že po každé válce je její filmová reflexe nejprve heroicko-patetická. Je to logické, zemřelo hodně lidí a ostatní jim potřebují vzdát úctu. Jemné, civilní náměty přicházejí až tak o deset patnáct let později. No a my chtěli tuhle časovou propast mentálně přeskočit. Hrdinské snímky si Ukrajinci natočí sami. My se soustředili na obyčejné příběhy lidí, na to, co nebude zpracované hned, a co má tedy smysl točit.

Jako dítě mě fascinovalo, když nám za komunismu pořád vyprávěli, jak v obléhaném Leningradě za války filharmonie hrála koncerty. Divil jsem se proč. Časem ale člověk pochopí, na co je kultura dobrá. V klidných časech je asi vnímaná nadbytečně, podobně jako armáda. Na co armádu, když je mír? Jenom stojí peníze. Když nastane průser, tak najednou vidíme, na co ji potřebujeme. Jako kulturu, která nám dává naději, že má smysl něco dělat.

Lidem trvá rozlišit novináře od filmaře. Ale zatímco televizní štáby přišly na dvacet minut a lidi z nich byli trochu deprimovaní, zvlášť když se jich už padesátý čtvrtý novinář ptal dokola na totéž, my jsme zůstávali, neodcházeli. První tři týdny jsme ani nevytáhli kameru. Motali jsme se tam, bavili se s lidmi, když jsme jim mohli něco donést, tak jsme to donesli. A pomalu jsme vybírali, s kým budeme točit.

Přespávali jsme tam, ale většinou jsme to vydrželi tak tři čtyři dny. Pak už jsme to nezvládali. Když jste mezi lidmi, kteří jsou deprimovaní, a máte nějakou empatii, tak vás to naprosto srazí. V metru jste relativně v bezpečí, ale my jsme pak s Paľem zjistili, že radši chodíme do míst, kde se bojuje. Stísněnost metra nás ničila.

Natáčení bylo těžké i proto, že jsme pracovali s neherci, se kterými můžete točit tak dvě hodiny denně, a museli jsme vystihnout, kdy na to měli náladu a nebyli jen apatičtí. Někdo byl z nás pochopitelně nervózní a okřikoval nás, co tam točíme. Lidsky to bylo velmi náročné. Nechtěli jsme překročit nějakou mez, ale zároveň jsme věděli, že to kvůli výslednému filmu občas udělat musíme. Byla to taková hra, kdy a jak točit, a bylo to psychicky hodně únavné. Těžší natáčení jsem myslím nezažil.

Ani ne. Navíc na začátku to nebylo úplně bezpečné, Charkov byl skoro obklíčený. Leží jen třicet kilometrů od ruských hranic a všichni předpokládali, že brzy padne. Takže jsme žili i ve stresu, že až se metro, které na noc zevnitř zavírali, v šest ráno otevře, budou před ním stát Rusové. Do května byli asi dva kilometry od Charkova, čtyři sta metrů od metra byly mezi paneláky zákopy.

Měli jsme tu výhodu, že kdyby bylo zle, sbalíme se, odjedeme do Bratislavy, dáme si kávičku a budeme mudrovat. Ukrajinci tam museli zůstat. Proto mě zajímá točit filmy. Lidi u nás doma si pořád stěžují, ale na půlce zeměkoule je život výrazně komplikovanější a tragičtější. Navzdory tomu jsme všichni nešťastní a frustrovaní. Každému bych dal možnost objet si jednou za život svět, aby pochopil, jak dobře se ve středu Evropy máme.

Ano, ta romance je čistě hraná vložka, jakože v tom nepěkném prostředí vzniká něco pěkného. A třeba oné lékařce jsme řekli, na co se má ptát. Vždycky jsme ale vycházeli z reality. Nikita se podle matky před válkou choval jinak, v metru byl depresivnější, to ani nemusel hrát. Spíše jsme měli problém natočit, jak se baví. Těch momentů nemusíte mít dvě stě, ale potřebovali jsme zachytit nějakou jeho přeměnu. I proto má Světloplachost jen sedmdesát minut.

Stalo se nám, že jsme se objevili někde, kde jsme být neměli. Ale pak jsme se naučili, že nebezpečné je to především tam, kde není vidět ukrajinské vojáky. To znamená, že jsou někde schovaní před Rusy, případně že jste na území, které nekontrolují. Normálně byli ukrajinští vojáci na každé křižovatce. Když stojíte s kamerou uprostřed cesty a nikde nikdo, dojde vám, že jste špatně.

No, měli jsme štěstí. Západní novináři si většinou platí místní průvodce, kteří mají informace přímo od armády. My šli víc na pankáče. Byl to stres. Ale když vidíte, jak paní na ulici venčí psa a na místě jsou i ženy záchranářky, je vám trapné být vyděšený víc než ony. Navíc pořád víte, že můžete odjet.

Riziko je všude, ale statisticky je mnohem větší šance, že tento rok spáchám sebevraždu, než že mě někdo zabije ve válce. Reálné hrozby v životě jsou jinde. To mě uklidňuje.

Samozřejmě. Rodina té dívky, Viky, odešla asi před půlrokem do Finska, nedávno jsme jim posílali nějaké peníze. Rodina Nikity je stále na sídlišti u metra, jejich dům naštěstí nebyl zničen. Charkov je ale pořád ostřelovaný a ještě dlouho bude, Rusové tam dostřelí i konvenčními zbraněmi. Takže o Nikitu se stále bojíme a na týdenní bázi spolu komunikujeme.

Ano, Nikita do té doby nebyl nikdy v zahraničí ani u moře, byl to pro něj zážitek. Ale obě děti se hlavně radovaly, že se zase vidí. Bylo skvělé, že tam byly. Akorát jsme pak Nikitu museli poslat zpátky do války…