Detektiv a žárlivec. Nad knihou o průnicích děl Prousta a Freuda

Právě na tyto analogie se zaměřuje kniha Neznámé jezero. Mezi Proustem a Freudem (přeložili Miroslav Drozda a Karla Korteová, Pulchra 2020). Jejím autorem je Jean-Yves Tadié, profesor přednášející v Oxfordu i na Sorbonně, literární kritik a historik specializující se na Prousta. Česky mu už v Dauphinu vyšly dva velmi obsáhlé svazky spisovatelovy biografie.

Nová Tadiého kniha je kratší, ale na čtenáře klade nemalé nároky: předpokládá nejen podrobnou znalost děl a životů Freuda i Prousta, ale rovněž povědomí o výkladech jejich pozdějších interpretů. Přičemž spíše než o přísně vědeckou a krok po kroku vyargumentovanou studii jde o esej, v níž si Tadié vybírá a kombinuje jednotlivá témata, na nichž se snaží představit méně známé aspekty obou osobností.

I když zřejmě Freud a Proust navzájem nečetli své knihy ani se nikdy nesetkali, nachází u nich Tadié mnohem více společného než rozdílného, ať už se to týkalo pojímání snů, paměti, partnerské lásky, žárlivosti či ambivalentních vztahů k sourozencům (oba měli mladší bratry a u obou Tadié nachází tentýž psychologický motiv: tím, že jejich rodiče přivedli na svět dalšího potomka, „zradili svého staršího syna“).

Autor upozorňuje také na některé časové shody. Kupříkladu jednotlivé etapy smutku podle něj popsali téměř současně: nejdříve Proust ve Zmizelé Albertině a pouze o rok později Freud ve Smutku a melancholii. „Ve Freudově analýze přitom není jediné slovo, které by se nedalo aplikovat na jednotlivé okamžiky Albertinina zármutku,“ podotýká Tadié.

Autor to spíše než nějakým duchem doby vysvětluje prozaicky tím, že doktor Adrien Proust, spisovatelův otec, navštěvoval stejně jako mladý Freud Charcotovy přednášky v nemocnici Salpetriere a patřil ke stejné lékařské myšlenkové škole. „Lze tedy tvrdit, že Freud se v Paříži jako student pohyboval v téže atmosféře vědy a medicíny jako Proust ve své rodině.“

Oba se také rozcházeli s tradičním myšlením a sami sebe pozorovali – Freud prostřednictvím své sebeanalýzy, Proust hlavně ve svém stěžejním románu Hledání ztraceného času, který vznikl „po tápání podobném tápání Freudovu a byl výsledkem podobného sebezpytování“.

Tadié zachází dokonce tak daleko, že se snaží dokázat i jejich údajnou fyzickou příbuznost spočívající v tělesné křehkosti: Proust prožíval astmatické krize, Freud během hádky s žákem Jungem upadl do mdlob. „A posledních dvacet let svého života oba bojovali s nemocí, tehdy smrtelnou,“ dodává autor.

Pokud Tadié registruje odlišnosti, vykládá je (či skoro konstruuje) jako takřka komplementárně se doplňující protiklady. Na jedné straně stojí heterosexuál Freud, jeho jedna jediná manželka a mnoho napsaných knih, na straně druhé homosexuál Proust, „jedna jediná zásadní kniha a mnoho milenců“.

Ve většině kapitol nicméně Tadié hledá „proustovské“ aspekty u Freuda a „freudovské“ u Prousta. U toho druhého například referuje o tom, že předobrazy literárních postav „pozoroval, a hlavně poslouchal podobně jako Freud své pacienty“. Odvolává se na četná svědectví o šlechtičnách či majordomech, kterých se Proust bez ustání vyptával nebo kterým zdánlivě jen pasivně naslouchal. Současníkům připadalo, že o všech všechno ví, takže byl dokonce nazván „největším literárním detektivem“.

Dále Tadié přesvědčivě dokazuje, že Proust dobře znal sílu a význam nevědomí; je podle něj romanopiscem, který zbudoval své dílo právě na latentních vzpomínkách.

Otec psychoanalýzy Freud zase může zvnějšku vypadat jako člověk, který alespoň ve svém partnerském životě uměl udržovat „dokonalou rovnováhu, duševní klid prostý veškeré neurózy“. Tadié ale až s jakýmsi zadostiučiněním prozrazuje, že Freud, jak dosvědčují dopisy, které adresoval své snoubence, žárlil skoro jako nějaká Proustova postava. Dokonce snoubenku žádal, aby přerušila styky se svou rodinou.

Z výše řečeného je asi patrné, že si Tadié příliš neláme hlavu s hranicí mezi skutečným životem a literárním textem. Nejspíš i proto, že samotná povolání spisovatele a psychoanalytika vnímá jako velmi příbuzná.

Tak jako psychoanalytik nesmí pacientovi hned na počátku léčby prozradit, v čem vidí jeho potíže, stejně tak „romanopisec nesmí hned na počátku románu odhalit samu podstatu charakteru té či oné postavy“. Jestliže Freud ve své přednášce o chybách zdůrazňuje význam zkoumání zdánlivě bezvýznamných detailů, pak Tadié dodává, že i „předivo románu“ vytvářejí podobné drobnosti. Pokud Freud konstatuje, že psychoanalytik musí zůstat „neproniknutelný a jako zrcadlo pouze odrážet to, co se mu ukazuje“, podobně i Proust podle autora interpretoval své postavy nelítostně chladně.

Jediný rozdíl, který Tadié připouští, spočívá v tom, že nemocný pacient na rozdíl od literárních postav skutečně existuje.

Posledním pojítkem je potom pro Tadiého to, že „umělecké dílo i psychoanalýza nás vedou k tajemství“; Freuda a Prousta podle něj v posledku spojuje přesvědčení, že „v lidském mozku a v lidské duši zůstává dosud všechno nezodpovězenou otázkou“.

V kontextu těchto slov se můžeme ptát, kolik tajemství nechal Tadié fantazii svých vlastních čtenářů. A jestli jeho přepečlivá pátrací snaha někdy nezachází až příliš daleko (posledních dvacet let svého života asi bojuje s nemocí kdekdo).

Každopádně pro zájemce o stále ne zcela probádaná zákoutí lidské duše a jejich souvislosti s literaturou se dá tato kniha myslím doporučit. I když samotné přemýšlení o literární psychologii se dnes ubírá trochu jiným směrem: integruje se s kognitivními literárními studiemi, které kromě zkoumání empatie či nevědomí přibírají také poznatky neurovědy.