Článek
V souvislosti s jejím udělením stojí za úvahu otázka, jak to tedy v té „komunistické Číně“ vlastně mají. Jak to, že si v zemi s nesvobodou slova víc jak třicet let pouští hubu na špacír tento šílenou představivostí obdařený vypravěč, jenž se zas a znovu vrací do svého rodného kraje, zchudlého zapadákova ve východočínském kraji Shandong, okresu Gaomi? A jediný způsob, jak se pokusit o odpověď, je proniknout alespoň trochu pod povrch nálepek, po kterých lační nepoučení novináři a jejich čtenáři toužící po rychlých, snadno zapamatovatelných řešeních hádanek s ideologickou tajenkou.
Čína totiž, v mých očích, již dvacet let přestává být komunistickou v tom našem studenoválečném smyslu a stává se z ní naopak jeden z nejryzejších kapitalismů, který kdy naše planeta snesla. Právě čínský venkov, zastavěný obludnými továrními komplexy, ze všeho nejvíce připomíná Dickensovy londýnské periférie nebo petrohradské manufaktury ze Solženicinova Rudého kola. A nad tímto vším vládne složitá hierarchie manažerů-funkcionářů, jejichž pojítkem jsou jak společné soukromé zájmy, tak partajní legitimace (což je ve výsledku totéž). Kolektivistické rovnostářství bylo nahrazeno větším či menším píděním po zisku a vše teoreticky zastřešil jediný společný jmenovatel: národovecká idea silné Číny.
Na takový propletenec opravdu nelze nahlížet úzkou šifrovací mřížkou typu demokracie/totalita. A zařadit Mo Yana k „prorežimním“ spisovatelům, tak jak to v posledním týdnu učinila mnohá česká média, patří k takovým ideologickým zjednodušením, jež nás navíc dopředu zbavují jakékoliv zvědavosti po autorově díle a osobním příběhu.
Mo Yana, kluka z vesnické rodiny, nevzali na střední školu (pan učitel z obecné ho nedoporučil), skončil tedy jako zemědělský dělník. Na konci politického šílenství tzv. Kulturní revoluce (1966–1976), kdy šlo o krk úplně všem, se pak dostal do armády, která se mu stala útočištěm, místem, kde mohl jíst a spát, kde už nemusel snášet dřinu polních prací a kde mohl… dostudovat. Po Deng Xiaopingově nástupu do čela Strany a počátku ekonomických reforem (1978), jejichž výsledek dnes v přímém přenosu sledujeme, došlo k něčemu, co vynalézaví pozorovatelé nazvali „skutečnou kulturní revolucí“, ohromnému tvůrčímu rozmachu v prostředí politického vzduchoprázdna osmdesátých let, kdy začíná publikovat nejen Mo Yan, jehož prvotina Průsvitná mrkev vychází v roce 1981, ale i Gao Xingjian, Ma Jian a další dnes světoznámí autoři. Skutečným průlomem pro Mo Yana se ovšem zdá román Rod rudého čiroku (1986), venkovský příběh dívky pro(v)dané za největšího bohatce v kraji – malomocného lihovarníka, který na filmové plátno mistrně přenesl režisér Zhang Yimou a získal za něj na Berlinale Zlatého medvěda.
Po nelidském ukončení tohoto úžasného období na náměstí Tiananmen (červen 1989) přichází Mo Yan s něčím nečekaným, výše citovanou fraškou Země alkoholu (1993, k českému vydání připravuje nakl. Dauphin), halucinačním příběhem s kriminální zápletkou, v němž se řeší případ zmizelých robátek a zkorumpovaných okresních tajemníků Strany podezřelých z kulinářských orgií, na nichž se jako pièce maîtresse má podávat krmě podobající se oněm zmizelým hošíkům. Jak mu taková drzost v době politického neklidu prošla? Díky autorově vynalézavosti. Svůj román nechal podrobit kritice nejdříve v literárních časopisech, a když povyk ustal, nechal ho nenápadně vydat v malém provinčním nakladatelství, načež se z něj stal trhák, který se už nepodařilo zakázat… A následovaly ho další, povětšinou rozsáhlé fresky plné génia blízkého „lidovému vypravěčství“ klasických čínských autorů a zároveň inspirujícího se střetem s modernou latinskoamerického magického realismu, ale i s Faulknerem, Kafkou, Joycem nebo Grassem. Jejich hrdinům, obyčejným, chudým, věčně hladovým se jakoby mimochodem stávají neobyčejné, fantaskní příběhy. Sociální kritika je u Mo Yana sice všudypřítomná, pouze však jako pozadí dění, jakási existenční kulisa běžného života na čínském venkově: odvěký protekcionismus (jejž kolektivismus ani nevymyslel, ani nevymýtil), bezcennost lidského života, neútěšnost bídy, vykořisťování slabých, následná revolta bez naděje – to vše slouží jen jako rámec barvitých příběhů plných krve, potu, fekálií, zvratků, zkaženého masa, rajské vůně čirokové kořaly, nakládaného zelí, krevetí pasty, česneku a sexu: všedního lidství na malém venkově nejlidnatější části zeměkoule…
Mo Yan
A co říká Mo Yan o všudypřítomné korupci lidí u jakékoliv moci? „Její rozsah je dnes neomezený. Můžou si tvrdit, že 95 % veřejných činitelů je nedotčeno, že dál slouží lidu, já jsem přesvědčen o opaku. Korupce úředníků je totální, odshora dolů, stav naší společnosti je strašný. Nejde jen o snahu zbohatnout u úředníků na všech úrovních, jedná se o psychologický stav platný obecně pro celý národ: každý se snaží získat peníze a výhody jakýmkoliv způsobem. Tento jev se dotýká celé populace – když chce dělník dostat své dítě na vysokou školu, bez úplatku a protekce neuspěje. Má-li někdo z mé rodiny podstoupit operaci v nemocnici, musím dát tučnou obálku doktorovi, jinak nebudeme klidní. Dobrý lékař sice operaci zvládne tak jako tak a špatný ji zkazí, ale uplácející sám dnes úplatek potřebuje, všichni jsou si tak nějak jistější. Je to již vnitřní potřeba, zvyk. A to je alarmující.“
Podle obvyklých ideologických rovnic taková slova do úst „prorežimního“ spisovatele, místopředsedy „provládního“ Svazu spisovatelů, člena Strany a bývalého vojáka z povolání nepatří. Ocitáme se u téhož dilematu jako na začátku: Nebude skutečnost složitější? Chceme to opravdu vědět? Není jednodušší zůstat u svých jistot a o současné Číně a její literatuře (oficiální, polooficiální, neoficiální?) vědět své na základě povrchních novinářských zkratek a úsudků jako vystřižených z marxistických čítanek před rokem 1989, v nichž se jen prohodila znaménka? Skutečnost je taková, že o té současné, komplikované Číně víme nebezpečně málo.
Pár hodin po zveřejnění rozhodnutí Nobelova výboru, po hlasitých ovacích čínských státníků a neméně hlasitých protestech některých disidentů v exilu učinil novopečený laureát veřejné prohlášení, ve kterém volal po propuštění svého nobelovského kolegy Liu Xiaoboa z vězení. Že by pohůnek z Gaomi přece jen zůstal nezařaditelný, nekorektní do morku kostí? Přál bych mu, aby ustál tlak obou rozběsněných táborů a nadále si hleděl důvodů, které ho po celý život tlačily ke psaní. Jsem přesvědčen, že má stále co říct.