Démoni se vracejí. Václav Bělohradský o knize Jacquese Rupnika

Jacques Rupnik (spolu s Milanem Kunderou a A. J. Liehmem) zásadně přispěl k tomu, že střední Evropa přestala být svého času ve světě vnímána jako „východní“ a začala být interpretována jako specifický civilizační kontext politiky, kultury i myšlení.

I díky jeho vlivné práci se zformovala nová hermeneutická kompetence západního čtenáře, který začal konečně „rozumět“ dílům autorů jako Joseph Roth, Karl Kraus, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, ale třeba i Wittgenstein či Palacký. Skepticismus těchto intelektuálů k mýtu svrchovanosti, jejich preference historek před historií a mezisvětů před světem, především ale jejich důsledný odpor ke spasitelským komplexům velkých národů začaly v Evropě probouzet nový smysl pro evropskou jedinečnost, kterou je velká různost na malém prostoru. Mě osobně nejvíce oslovil apel na boj proti „provincialismu“ velkých národů (formuloval to tak A. J. Liehm) s jejich posedlostí „historickým posláním“ šířit absolutní dobro.

Pojem střední Evropa prošel ve 20. století převratnými proměnami. Do první světové války ještě středoevropské národy vstupovaly jako součást Rakouska-Uherska, nadnárodní říše, vyznačující se především civilizační nerovnováhou mezi despotickým Uherskem, tedy „zalitavskými“ zeměmi koruny svatoštěpánské, a národně tolerantním právním státem, kterým bylo „předlitavské“ Rakousko. Kdyby nám byli bývali „nezabili Ferdinanda“, stala by se ta nerovnováha destabilizujícím problémem politického uspořádání říše a pravděpodobně i roznětkou občanské války.

V roce 1918 se střední Evropa rozpadla do „nesamozřejmých“ států a naplnila se jak neoprávněným entuziasmem z efemérní národní svrchovanosti, tak i paranoidním strachem z etnicky „jiných“ sousedů, potenciálních organizátorů odsunů a genocid. Typickou ukázkou tohoto stavu mysli je Hitlerův popis říšské Vídně jako zdegenerovaného města, plného rasově cizích elementů. Nakonec se střední Evropa ocitla v temném stínu ruské imperiální moci, kam ji zatáhl iracionální identitární mýtus a potřeba velkého protektora iluzorní národní svrchovanosti.

V šedesátých letech se střední Evropa z toho stínu vysvobozuje: maďarské a polské vzpoury, nové vlny v kultuře a pokusy o demokratickou reformu socialismu, především pak pražské jaro, které „postavilo Československo do středu světových dějin“, jak napsal Milan Kundera. A Jan Patočka to ve svých úvahách o českém národním programu formuloval ještě silněji: „Cesta k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu. (…) Objevila se idea, která je výkladem naší celé existence od počátku našeho moderního národního bytí (…) (a příspěvkem) ke snaze celého dnešního lidstva.“

V osmdesátých letech se zájem o kulturu střední Evropy stal světovou módou, Evropané vnímali „staré Rakousko“ jako předznamenání vzletů a pádů procesu sjednocování starého kontinentu. Zvláště silně rezonovala v Evropě ještě roztržené bipolárním uspořádáním světa otázka „solidarity národů stejného civilizačního okruhu“.

Ta móda právem vynesla Milana Kunderu do postavení velkého světového spisovatele, chybělo v ní ale vědomí o tom, že ta středoevropská „mnohonárodní vlast“ byla také plná démonů. V devadesátých transformačních letech se zdálo, že odtud odešli, ale oni se jen schovali. V novém tisíciletí se vynořili v Maďarsku a Polsku v plné síle, v Česku a na Slovensku spíše jen jako zombie.

Dovolím si na závěr trochu meditace nad krásným titulem Rupnikovy knihy. Goofus, pták z Borgesovy Fantastické zoologie, má oči vzadu, protože ho nezajímá, kam letí, ale odkud. Jsou státy, ve kterých byl či je tento pohled dozadu obrovským zdrojem legitimnosti politické moci (například v někdejším Sovětském svazu, Číně nebo Jižní Africe), protože se letí pryč od bídy, hladomorů, ponižující bezmoci či apartheidu. Když si ale představíme jako ptáka s očima vzadu střední Evropu, je nutno konstatovat, že ten pohled nazpět probouzí nostalgii, o níž s tak varujícím smutkem psal Franz Werfel, český Němec: to, od čeho středoevropský goofus odlétá, je stále ještě lepší „politickou vlastí“ než všechny ty vlasti nové, k nimž zatím doletěl.

Středoevropská nadnárodní říše, založená na sdílené svrchovanosti malých národů, byla lepším státem než všechny druhy Československa pod francouzským, ruským nebo americkým poručnictvím. Kdyby se středoevropský goofus svýma očima vzadu opravdu dobře díval, viděl by, že EU (se všemi svými rozpory) je jeho poslední velkou šancí doletět někam, kde je to lepší, než odkud vyletěl.

Jacques Rupnik se ve své knize zabývá mnoha tématy středoevropských a našich dějin, ale nejsložitější je nalézt odpověď na otázku nejaktuálnější: Proč se vrátili středoevropští démoni?

Rupnik píše třeba toto: „Společnosti, které projevily neuvěřitelnou přizpůsobivost, když se jejich země otevíraly v hospodářské oblasti, se dnes obávají, že právě otevřenost způsobí destabilizaci. (…) (Hrozí), že si střední Evropa vybere uzavřenou společnost. (…) (Země se vracejí v novém kontextu globalizace k otázce) vztahů mezi politickým a hospodářským liberalismem, jež zůstala opomenuta. (…) Totéž platí (…) pro otázku (…) vztahu mezi liberalismem a národem. (…) Nebezpečí fašismu nastane tehdy, kdy se věc národa oddělí od věci svobody, což vzbudí obavu, že svoboda ohrožuje národ. Otázky migrace (…) a multikulturalismu byly tímto způsobem položeny.“

Jacques Rupnik

Jacques Rupnik Střední Evropa je jako pták s očima vzadu

Jacques Rupnik Střední Evropa je jako pták s očima vzadu O české minulosti a přítomnosti

Novela bohemica