Článek
V době událostí na sídlišti Lichtenhagen vám bylo nějakých jedenáct dvanáct let. Jak na ně vzpomínáte?
Zpravodajství z Lichtenhagenu běželo v televizi nepřetržitě, od ranní šou po večerní zprávy. Nedokázal jsem se odtrhnout od obrazovky. Byl to pro mě šok. Narodil jsem se v Německu, vyrůstal jsem v něm, můj otec pracoval pro americkou armádu a já se cítil jako ultrazápadní Němec. A najednou jsem v televizi viděl lidi, kteří vypadali jako mí sousedi a mí kamarádi, jak napadají lidi, kteří vypadali jako já. Od té doby vím, že domov je velice křehký pojem.
Proč vaši rodiče uprchli do Německa?
Rodina mé matky byla politicky velice aktivní, angažovali se v antikomunistickém, prodemokratickém hnutí v Afghánistánu. Matčina bratra unesli z univerzity a popravili, jejího otce mučili. Když se vrátil z vězení, řekl mámě, že musí rychle pryč, že se brzy něco semele. Rodiče se vzali, uprchli a za tři dny Sověti napadli Afghánistán a začala válka. V Západním Německu tenkrát pro Afghánce nebyl problém získat politický azyl, byl to populární konflikt, nakonec kvůli němu byla bojkotována i olympiáda v Moskvě. O pár let později už to ale bylo jinak.
Zažil jste sám útoky nebo šikanu?
Spíš takový strukturální rasismus. Chodil jsem do školy, kde nás bylo ze šesti set dětí pět cizinců. Od začátku devadesátých let se lidé začali chovat nějak divně, do mě a bratra občas někdo strčil, nadávali nám, ale přímé násilí jsem nezažil.
Překvapilo mě, že mezi azylanty existuje hierarchie. Vietnamští obyvatelé ubytovny ve vašem filmu si stěžují na Rumuny a vlastně se těší, až je dav vyžene, že bude klid. Nakonec se ovšem sami stanou terčem násilí.
Jistěže existuje hierarchie. Uprchlíci jsou většinou extrémně traumatizovaní lidé. Utekli před válkou, strávili měsíce kdovíkde, mají strach, že přijdou i o to málo, co mají, že budou odsunuti. Panuje mezi nimi obrovská vzájemná nedůvěra. Znám to sám, prvních pár let mého života jsme bydleli v podobném zařízení… Ve filmu se mi bohužel nepovedlo dostatečně zdůraznit, že v jedné polovině toho paneláku bydleli rumunští žadatelé o azyl a v druhé Vietnamci, kteří dlouhá léta smluvně pracovali v NDR, stejně jako lidi z Mosambiku, Kuby a z dalších „bratrských“ zemí. S Vietnamci žádný problém nebyl. Žili sice bez kontaktu s Němci, v izolaci, ale v klidu. Jenže když byli třetí den protestů Rumuni evakuováni, obrátil se vztek davu automaticky proti nim.
Hlavní postavou vašeho filmu je Steffan, syn demokratického politika. Na rozdíl od kamarádů z party – neonacisty, psychopata či lůzra – je jeho motivace ničit nejasná. Má symbolizovat šedou většinu?
Jistým způsobem. Steffan je úplně normální mladý kluk. Vůbec ti útočníci byli opravdu hrozně mladí. Mluvil jsem s levičáky, kteří tenkrát speciálně přijeli do Rostocku, aby neonacistům zabránili v útoku na budovu, samozřejmě fyzicky. Jenomže na místě zjistili, že se s nimi vlastně nemůžou porvat, protože jsou to ještě děti. Našim hercům bylo mezi osmnácti a dvaceti a jejich reálným předobrazům ještě míň. A Steffan, stejně jako ostatní děcka z mého filmu, není žádný pravicový radikál. Oni jsou politicky ambivalentní, v jednom okamžiku zpívají náckovské písně, pak nasadí Internacionálu, potom pop. Byla tam původně i pětiminutová scéna, ve které Steffan vysvětloval své postoje. Ale pak jsem ji vystřihl. Nechci, aby si diváci mysleli, že tyhle jím uvedené důvody vedou k pravicovému extremismu. Že někdo měl smutné dětství, že ho máma dost nemilovala, že táta nikdy nebyl doma. Takhle to nefunguje. Na Lichtenhagenu je nejvíc znepokojivé, jak široká masa zdivočelou mládež podporovala. Před tou ubytovnou stáli normální lidi, střední vrstva, důchodci. Bavil jsem se s neonacisty, kteří tam tenkrát taky samozřejmě byli. Říkali mi, že si mysleli, páni, tady začíná lidová revoluce. Nejdřív uděláme převrat v Rostocku, pak v Bonnu a nakonec v Berlíně. Německo bude naše. Podívejte se na shromáždění Pegidy a srovnejte je s Lichtenhagenem, ta podobnost je děsivá.
Mladíci před azylovým domem v Rostocku, píše se rok 1992.
Policie tenkrát nezasáhla, poslední den se dokonce stáhla. Byl někdo povolán k zodpovědnosti?
Nikdo. Nikdy nebyly vyvozeny konsekvence ani pro policii, ani pro politiky. Trvalo skoro osm let, než bylo pár útočníků, tři pět, odsouzeno za pokus o vraždu. Největším hříchem Lichtenhagenu je tato ignorace. Situaci nikdo nechtěl řešit a pak se na to celé raději co nejrychleji zapomnělo. Moje generace třicátníků má o těch událostech matné povědomí, generace mých herců kolem dvacítky nemá ani ánunk. Německo bylo najednou zase velké a první, co nastalo, byly útoky extrémní pravice. Byla to pro nový stát noční můra. Studoval jsem statistiky – od roku 1990 do roku 1995 útočili pravicoví radikálové v padesáti tisících případech. Na lidi nalevo, na cizince, na homosexuály.
To „zapomenutí“ mě překvapuje i vzhledem k tomu, jak moc Německo investuje do výchovy proti pravicovému extremismu. Myslela bych, že mládež bude na podobné věci supersenzitivní.
V zásadě ano, ale taky to vede k určité únavě. Spousta mladých se ptá, proč nás s tím nacismem pořád otravují, proč musíme jezdit do Dachau nebo se vláčet Norimberkem, nás se to už netýká. Ale zajímavé je, že se to břímě přenáší. Moje rodina nemá nic společného s holocaustem, a přesto cítím část německé viny.
Co pro vás znamená výrok z filmu „absolutní svoboda znamená absolutní samotu“?
To je autentický dobový citát a zároveň můj nejmilejší. Podle mě vypovídá hodně o mladistvých na té ulici před ubytovnou. Narodili se v NDR, kde panovala jasná pravidla. Najednou tu byl nový svět, měli všechny svobody, ale byli ztraceni, nastal chaos, nedokázali se dlouho zorientovat. Jsi napravo, nebo nalevo? – to byla klíčová otázka té doby. A znamenalo to většinou extrémně napravo, nebo extrémně nalevo.
Reaguje na film východní publikum jinak než západní?
Diváci ve východním Německu reagují výborně, velice emocionálně. Na západě ale snímek vlastně propadl. Do kin přišlo zatím asi 80 tisíc lidí, což je skvělé, počítal jsem s 15 tisíci – ale naprostá většina je ze severu nebo ze severovýchodu Německa. Na jihu tohle téma nikoho nezajímá. Obdobné je to, když film pouštím po Evropě. Na západě, Nizozemce nebo Nory, šokuje, ale vlastně ho tam moc nechápou. V Praze, v Sofii nebo v Berlíně vědí moc dobře, o čem je řeč.
V poslední scéně hodí po vietnamské hrdince malý kluk šutrem. Chápu správně vaše poselství, že se lidé nemění?
Já sice jsem pesimista, ale není to tak, že bych lidi úplně odepsal. Řeknu to takhle: Steffan nosí bundu po svém mrtvém kamarádovi, na které je drak, co si kouše vlastní ocas. Pro mě tenhle pohyb v kruhu symbolizuje generační dynamiku. Steffanův děda říká svému synovi, Steffanovu otci: „Můj táta byl fašista, proto jsem já komunista. Protože jsem komunista, jsi ty demokrat. Jen se sám sebe ptám, co přijde teď.“
Proto jsem natočil tenhle film, že když zapomeneme na minulost, bude se opakovat. Kruh můžeme rozbít, jen když si uvědomíme, jak je naše demokracie a civilizace křehká a nesamozřejmá. Od krize v roce 2008 víme, že kapitalistický systém je škodlivý, a naší reakcí je strach, xenofobie a intolerance. Najít někoho, kdo může za naše problémy, na koho se dá ukázat prstem, jde hrozně rychle, většinou to jsou nejzranitelnější články společnosti: ženy nebo cizinci. Mimochodem včera mi jedna paní říkala, že si Romové v Česku můžou trochu vydechnout, že teď nenávidíte muslimy.
Jsme mladí, jsme silní šlo do kin v době, kdy se situace radikalizuje. To není jenom Pegida, to je Le Penová ve Francii, nacionalisti ve Švédsku a taky v dánském a finském parlamentu, populisti v Nizozemsku, stejné tendence ve východní Evropě… Le Penová má přes dvacet procent, to je přece šílenství! Na to jsem chtěl upozornit, že demokracie je každodenní úkol, není předplacená jako noviny.
Který moment při natáčení filmu byl pro vás obzvlášť emocionální?
Když jsem po několikasethlavém davu komparzistů chtěl, aby skandovali Německo Němcům! a Cizinci ven!. Bylo to v Halle, což je město na území bývalé NDR, sociálně problematická oblast, komparzisti neměli problém s ničím, ale tohle nedokázali. Tak jsem musel jít mezi ně a začít skandovat sám.