Demokracie jako dekorace. Rozhovor s německým spisovatelem s bulharskými kořeny Ilijou Trojanowem

Bulharština je můj rodný jazyk a v zemi mám dodnes spoustu známých a kamarádů. Jako transkulturní autor navíc těžím z toho, že jsem zároveň uvnitř i vně: jsem méně chycený do pastí lokálních předsudků a zároveň mi můj původ umožňuje vžít se do kůže místních lidí. To je pro literaturu dobrá věc.

Když jsem po pádu komunismu začal zase jezdit do Bulharska, vzal mě jednou strýc, který byl deset let zavřený, na setkání bývalých politických vězňů. Seděli v hospodě u dlouhého stolu, celkem více než dvě stě let odpykaných trestů. Všichni byli velmi chudí, většina z nich si nemohla dát ani kafe. Na stole stála jen láhev rakije, z níž pomalu společně upíjeli.

A tehdy mi došlo, že se jejich osudy vůbec nedostaly do bulharských médií ani do veřejného povědomí. Přestože jsou to zásadní příběhy – o odporu, cti, důstojnosti, o tom, o čem psal Václav Havel i mnozí jiní: o možnosti žít v pravdě v podmínkách diktatury. Tito lidé to vše ztělesňují vlastním životem. Všichni by jim měli naslouchat, ale oni už v roce 1990 nikoho příliš nezajímali. Proto jsem si řekl, že jim musím dát hlas já.

…ale s každým dalším rokem lidé poznávali, že se nic zásadního nemění. Ze starých elit se staly nové, z komunistické nomenklatury kapitalistická oligarchie. Vznikly zločinecké mafie. V Bulharsku samozřejmě mnohem více než v Česku.

Existují výzkumy, které ukazují, že stupeň vyrovnání se s komunistickou minulostí měl bezprostřední vliv na míru výskytu nových kriminálních struktur. V zemích, jako je Bělorusko, Bulharsko nebo Rusko, kde k vyrovnání se s minulostí nedošlo, a naopak nyní nastává její renesance, vládne propletenec mafie, oligarchie a státního aparátu. V zemích jako Česko, kde proběhlo kritičtější vypořádání se s komunismem, je tento propletenec taky, ale nemá tak silnou pozici.

Byl jsem v té době v Bulharsku na jedné z velkých demonstrací. Nálada byla vřelá, slavnostní, ale zároveň jsem si všiml, že se lidé obezřetně ohlížejí přes rameno. Odvážili se trochu vystrčit růžky, ale zároveň tomu tak úplně nevěřili. Potom jsme šli na návštěvu ke kamarádovi. Prohlásil jsem, že mám pocit, že ta změna asi bude ještě chvíli trvat. Kamarád odpověděl, že jestli se všechno během roku od základů nepromění, z Bulharska vypadne. Seděla u toho jeho babička, která nás usadila: Co to tady blábolíte? Bude to trvat minimálně padesát let! Podívali jsme se na sebe – byli jsme mladí a samozřejmě arogantní, říkali jsme si, že ta bába neví, o čem mluví.

Dnes musím říct, že to její půlstoletí byla optimistická předpověď. Současný stav postkomunistických společností je katastrofální. Děsivý amalgám starých sítí, oligarchických struktur a nové pravice. Demokratické postoje a hodnoty nejsou rozšířené, ukotvené ani zakořeněné a lze o ně snadno přijít. Jsou jen povrchní dekorací, nikoli esencí.

Může za to koncept kulatého stolu. Pokud se nemýlím, začali s tím v Polsku. Cílem bylo smírnou cestou společně projít přechodnou dobu. Všem se to tehdy líbilo. Ale když o tom přemýšlíme s odstupem, je to zcela absurdní. Představte si, že by v trestním zákoníku stálo, že si s tím, kdo kradl nebo někoho podvedl, sedneme ke kulatému stolu a budeme s ním diskutovat, co dál. To přece zcela odporuje našemu pojetí spravedlnosti.

Lidé se mě často ptají, jak je možné, že v postkomunistických společnostech zcela chybí víra ve spravedlnost, že se naopak opovrhuje státními institucemi a panuje přesvědčení, že nelze věřit nikomu, ani policii, ani soudům. Po dle mě je to bezprostřední důsledek toho, že zločiny minulosti zůstaly nepotrestány. Jak má fungovat spravedlnost v situaci, kdy víme, že si všichni naši oligarchové své majetky nakradli a že s tím začali už za minulého režimu?

Ano, v Bulharsku platí Konstantin s Metodějem za zakladatele národní identity a písemnictví. Ta jména toho s sebou ale nesou víc. Konstantin znamená pevný a neústupný, Metoděj v sobě skrývá metodu. Státní bezpečnost pracovala metodicky. Když studujete její dokumenty, poznáte, že se v nich pravda vměstnává do architektury byrokratické normy. Je to očíslovaný systém stavebních kostek úřednické pravdy. Na to vše jméno Metoděj upomíná.

Zároveň je ale on sám všechno jiné než metodický. Byl prominentním pracovníkem systému, v němž panoval jasný řád, jako člověk byl ale vždy nezkrotný a nekontrolovatelný. V románu mu sklouzává maska a pod ní je vidět jeho pravá, brutální podstata. Chybí mu hodnoty a opravdové přesvědčení přesto, že je dychtivý obojí stavět na odiv.

To je přesně můj pocit z komunistické nomenklatury v její pozdní fázi. Tehdy už nikdo nevěřil v komunismus, leda tak profesoři na pařížské Sorbonně. Systém držel pohromadě jen díky setrvačnosti a egoistickému pudu jednotlivců.

Argument o údajném falšování je zcela absurdní. Nedávno jej na svou obhajobu použila i filosofka Julia Kristevová. Proč by bulharská tajná služba její složku falšovala? Jak mohla v roce 1971 vědět, že se Kristevová za třicet let stane světově proslulou intelektuálkou, a že je proto výhodné vyrobit falzum?

Zajímavé je, že všichni, ale úplně všichni z východního bloku spolupráci se státní bezpečností popírají. Neznám jediný případ, kdy by politik, intelektuál nebo gangster řekl: Ano, já jsem tomu systému věřil. Bylo důležité, abychom měli kriminální živly pod kontrolou. Byl jsem o tom zcela přesvědčený. Jak je to možné?

Lidé se bojí, že pokud se podívají pravdě do očí, zničí to celý jejich život. Lepší je žít ve lži. Lži jsou jako staré boty. Jsou prošlápnuté a pohodlné. Pravda je jako vlněná látka, která kouše na kůži. Potřeba setrvat u důvěrně známé lži a nepoznat možná nepříjemnou pravdu je velmi lidská.

Literatura potřebuje utopii. Alespoň v románu je třeba dojít k momentu smíření, když už ho nelze dosáhnout v realitě.

Mou ambicí ale nebylo jen zpracovat národní minulost. Když se dozvídáme, jak se nyní ruská mafie oligarchů snaží ve spolupráci s Putinovou vládou podrýt demokratické struktury na celém světě, jak se její neblahé sítě rozšířily a pohltily i velké mezinárodní banky, vidíme, že se skutečně jedná o kontaminaci celého globálního společenství, že to není čistě jenom problém Česka, Bulharska nebo Ruska. Jde o způsob smýšlení o společnosti založený na moci silnějšího, vykořisťování, korupci a neoprávněných privilegiích, který se staví proti skutečně spravedlivé demokracii. A tento model je nyní na vzestupu. Lidé jako Metoděj nejsou nebezpečím jen pro malou zemi typu Bulharska, ale globální hrozbou, protože se je nikdo nikdy nepokusil odkázat do patřičných mezí. Nepotrestané zločiny rodí nové. Protože celá naše společnost je založena na trestu. Je to jediný projev spravedlnosti, který známe.

Ilija Trojanow

Ilija Trojanow Moc a vzdor

Ilija Trojanow Moc a vzdor Přeložila Radka Denemarková.

Akropolis